Před devadesáti lety se chodilo do Šárky na Prodanou nevěstu
Ve svátek sv. Jana Nepomuckého – 16. 5. 1913 – proudily davy Pražanů do přírodního divadla nad Čertovým mlýnem. Zástupy se táhly od stanic Buštěhradské dráhy ve Vokovicích a v Liboci i od střešovické vozovny, kde byla tenkrát konečná stanice tramvaje 11.
Dráha vypravila během hodiny pět zvláštních vlaků ze Státního – dnešního Masarykova – nádraží, cestu pomáhaly zvládat povozy, fiakry, kočáry i selské žebřiňáky. Na pláni nad divadlem bylo připraveno parkoviště pro stovky povozů, i pár aut už se mezi nimi našlo. Ale hlavně se putovalo pěšky, naši předkové nebyli na krok skoupí.
Návštěvníkům se naskytl jedinečný pohled na svažitý amfiteátr, zaplněný dřevěnými lavicemi pro deset tisíc! diváků, dalších pět tisíc obsadilo místa k stání. Kolem hlediště byly umístěny stánky s občerstvením, restaurace nabízela přístřeší v případě deště. Pozornost však upoutalo především rozsáhlé jeviště s realisticky vyvedenými dekoracemi, s širokou návsí a hospodou, se zvonicí, selskými chalupami, boudami pernikářů. Na skále se tyčila maketa kostelíka, dokonce bylo vidět pravou komediantskou maringotku, i živá koza si v opeře zahrála.
Fanfára ohlásila v 16 hodin začátek představení. Ale už půl hodiny předtím mohli diváci pozorovat v dálce procesí, které zvolna kráčelo od Nebušic do Divoké Šárky. Režisér Robert Polák rozehrál celý prostor jako opravdovou pouť, děj Smetanovy opery doplnil souběžnými pantomimickými akcemi v pozadí jeviště, scénu oživil spoustou lidových figurek. Účinkovali sólisté, sbor, balet a orchestr Národního divadla, představení řídil dirigent Rudolf Zamrzla. Celkem se na inscenaci podílelo na 600 účinkujících, velkou část komparzu tvořily ochotnické spolky z Prahy a okolí.
Byla to jakási národní pouť v předvečer světové války, na kterou se lidé
sjížděli ze široka daleka, podobně jako rok předtím při všesokolském sletu na
Letenské pláni.
Po několika reprízách Prodané nevěsty provedlo Národní divadlo téhož roku ještě
výpravné historické drama F. A. Šuberta Jan Výrava, opět za účasti početného
komparzu včetně jezdců na koních.
Dnešního diváka musí napadat různé otázky: jak dokázali tehdejší zpěváci a herci zaplnit svými hlasy tak rozsáhlý prostor bez jakéhokoli zesílení, bez mikrofonů a reproduktorů, jak zvládala režie složitý podnik bez možnosti dnes běžného dálkového dorozumívání? A přesto, šlo to. Zpěváci tenkrát vládli mohutnými hlasovými fondy, náročná pořadatelská a spojovací služba fungovala za vydatné pomoci hasičů a sokolů.
V šáreckém divadle se hrálo ještě po válečném přerušení, a to v roce 1922. Pak zde veškeré dění utichlo, hlediště pomalu chátralo, dřevěná scéna se rozpadala, materiál skončil na stavbách nebo v kamnech a celý svah pomalu obrůstal křovinami.
Dnes po šáreckém divadle takřka není stopy. Býval tu jen malý zděný domek, snad kancelář nebo šatna pro účinkující, který před několika lety definitivně zlikvidovali bezdomovci.
Najít dnes místo, kde bývalo populární šárecké divadlo, je námět na turistickou pátrací akci. Chcete-li, můžete tedy jít buď od Vokovic nebo od Džbánu k hornímu okraji bývalého hlediště, a pak lesem dolů k Šáreckému potoku, nebo údolím od Dívčího skoku, u Čertova mlýna přes lávku, a pak nahoru prudkou strání. Projdete místy, kde se na sklonku Rakouska-Uherska a v prvních letech poválečného Československa psala výrazná kapitola české divadelní kultury.
Repro: archiv autora
Vratislav Beránek