Natáčení o divadle mi bylo blízké
Přírodní divadlo v Šárce se objevilo i v pořadu České televize Lapidárium. Tento cyklus zpracovávala Jana Divišová, asistentka a pomocná režisérka v ČT, kterou historie Šárky zajímá i osobně: bydlí totiž v Čertově mlýně, a šárecké kotliny i výšiny má tedy takřka „pod nosem“.
Jaké to bylo připravovat pořad o místě, kde bydlíte?
Divadlo mě zajímá a když vznikl projekt jednotlivých pořadů o zapomenutých památkách, tak šárecké divadlo do toho přesně zapadlo. A navíc mi to bylo blízké i milé. A i když se pořad nevysílal právě v nejlepším čase, přesto po jeho odvysílání byla tři neděle Šárka plná lidí, kteří sem přišli hledat pozůstatky divadla.
Proč vlastně takovéhle divadlo vzniklo?
Byl to nápad Jaroslava Kvapila, Františka Šuberta – tehdejšího ředitele
Národního divadla, a Antonína Fencla, který vlastnil pozemky v Šárce. Když jsme
s kolegy přemýšleli, proč divadlo a právě zde, říkali jsme si, že se možná ti
tři pánové sešli v hospodě, a tam se snažili vymyslet nějaký projekt. Oni totiž
původně chtěli v Šárce udělat něco jako Hollywood, poněvadž ta scenerie odpovídá
podobě filmových ateliérů. Uvažovali prostě, že by se Šárka využívala k
natáčení. A nakonec z toho vzešlo divadlo. Oni to byli velcí divadelníci, ovšem
na tehdejší úřad podávali návrhů několik: například na vybudování sportovního
areálu nebo zoologické zahrady. Ale i úředníci nakonec preferovali divadlo.
Jenomže o malé divadélko rozhodně nešlo, když se sem vešlo dohromady kolem 15
000 lidí…
To divadlo bylo skutečně kolos. Vstupenka ke stání stála 1,04 koruny, do lóže pro 6 osob 51,50 korun. Je fascinující, že vůbec něco takového vzniklo, když si představíte, že se tam muselo navozit veškeré zařízení, zajistit WC, lavice pro diváky, kulisy a veškeré zázemí. A šlo to. Údolí Šáreckého potoka lemovaly více než dvě desítky hospod a hospůdek, za každého počasí plné. Ve 4 hodiny ráno měly polévku pro houbaře, na sobotu a neděli se zabíjelo 20 hus a kachen. Jediná hospoda, která zůstala dodnes, je hospoda U Veselíku, kde mají ještě schovaný původní jídelní lístek. Ten je krásný: např. husa za 3 koruny a podobně. Anebo v hospodě U Hůlů, která je na Želivce, byl takový nápis: „Celý svět jsem procestoval, po souši, po moři i v bárce, ale nikde jsem se tak dobře nenajed´a nenapil, jako u Hůlů v Šárce“. Bohužel to zabílili.
Šlo by dnes něco podobného zrealizovat?
S Martinem Votavou, současným šéfem Janáčkovy opery, máme sen, že kdybychom sehnali peníze, rádi bychom divadlo rehabilitovali. Ale obávám se, že kromě velké finanční náročnosti, by to dnes asi v takovém rozsahu nešlo, pokud vůbec. Tehdy například nebyla Šárka tak zarostlá, takže když se hrála Prodaná nevěsta, procházeli se koně až po skále u Nebušic a byli vidět. Hrálo se zde vůbec hodně zajímavých kusů, ale Prodaná nevěsta byla asi největší „věc“. Také ji při premiéře zpívala Ema Destinnová, v roli Kecala vystoupil Emil Pollert, Jeníka zpíval Mařák a Krušinu Emil Burian, tedy tehdejší hvězdy Národního divadla. Tenkrát to i natočil Max Urban, ale filmová kopie se ztratila, takže existují jen fotografie. Zajímavé je, že se zde hrál i Čapkův Loupežník. Mimi hrála paní Vrchlická a Fanku tenkrát Marie Hübnerová. Říkalo se, že Čapek Loupežníka napsal a upravil přímo pro Šárku. Po první světové válce v roce 1919 divadlo uvedlo hru Jaroslava Naumana Kročeje, pojednávající o životě sokolstva 1914-1918. Mělo se v ní ukázat, co znamená Sokol pro legie a zahraniční odboj. Nicméně možná raritou je fakt, že v den výročí upálení Mistra Jana Husa zde hrál v roce 1922 soubor ruského komorního divadla výpravné činoherní představení o pěti jednáních Jan Hus – od ruského! básníka Alexandra Kotomkina. A to je natočené ve filmovém archivu.