www.praha6.cz
email


PRAHA 6.CZ
Aktuální číslo Šestky





2018
2017
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000


prosinec
listopad
říjen
září
červenec
červen
květen
duben
březen
únor
leden

201211.pdf
(formát PDF, velikost 3.6 MB)

Podchod do metra Hradčanská otevřen

Koncerty v NTK baví

Petřiny by měly mít novou knihovnu

Radnice ocenila vynikající učitele

Rozhovor s Evou Kejkrtovou-Měřičkovou o DD

20 let Dejvického divadla

Ořechovka ožívá, zatím láká dětské diváky

VŠCHT Praha udělila čestné doktoráty

PRAŽSKÝ MINIMAX 2012 - Vystoupejte na nejvyšší místo Prahy

Vzpomínkové setkání na sestru Akvinelu

Spolek Břevnovských živnostníků slaví 20 let Posvícení mělo rekordní účast

Zelenou Malovanku ocenili odborníci

Josef Masopust je i čestným občanem Prahy

Pétanque i v zimě

Vánoční výlety pro seniory

Ladronku obsadili běžci David Svoboda prohrál sázku s dvojčetem

Slovo Marie Kousalíkové pro Šestku

Některé změny MHD jsou nesmyslné, přesvědčil se primátor

Půjčte si knihu! Ve dne i v noci.

Výstava Praha 6 mění tvář od 12. 11. ve Skleňáku

Začal úklid spadaného listí

94 let od vzniku ČSR

Praha 6 vlastní elektromobil

Zima Sněhovou pohotovost nepřekvapí

Výstava mapuje historii Sokola

František Janouch přednášel o energii

Městem posedlí i v Praze 6

ZŠ Hanspaulka má zrekonstruovanou školní kuchyni

Válečný hrdina František Weber má pamětní desku na domě v Dejvicích

Rozhovor s Evou Kejkrtovou-Měřičkovou o DD

„V důchodu bych chtěla sedět v pokladně a prodávat lístky“

V říjnu uplynulo 20 let od vzniku divadla. Jak kulaté výročí oslavíte?

K narozeninám chystáme mimo jiné premiéru nové hry Dabing Street, kterou pro naše divadlo napsal režisér Petr Zelenka. Je to takřka náš dvorní autor, který u nás debutoval jako divadelní režisér  inscenací Příběhy obyčejného šílenství. Ta se stala velmi úspěšnou také v zahraničí a podle ní natočil i stejnojmenný film. Nyní pro nás píše již potřetí.

Dále chystáme výstavu fotografií Dejvické divadlo 20 let v Písecké bráně (8.–28. 11.), která zachycuje průřez tvorby fotografů Hynka Glose, Aleny Hrbkové, Michaela Tomeše a Milana Chrdleho. Součástí vernisáže bude i křest knihy Dejvické divadlo – fotoalbum – 20 let autorek Tanii Stránské a Evy Sukové.

Co fanoušci divadla ve výroční publikaci najdou?

Budou si v ní moci prohlédnout fotografie, které mapují dvacetiletou historii nejen inscenací Dejvického divadla, ale dají trochu nahlédnout tzv. za oponu. Víc bych v tuto chvíli neprozrazovala, aby ti, kteří si knihu koupí přímo v Písecké bráně nebo v Dejvickém divadle, nebyli ochuzeni o překvapení.

Stála jste u vzniku divadla a také mu celých dvacet let šéfujete. Které momenty byly podle Vás pro divadlo ty klíčové?

Pochopitelně těch dvacet let nebylo jednoduchých. A divadlo prošlo několika existenciálními krizemi, hlavně z hlediska financí. Naštěstí se ale vždycky, když už jsme si mysleli, že je nejhůř, objevil nějaký strážný anděl a mohli jsme pokračovat dále. Za zásadní momenty však považuji příchod Miroslava Krobota jako uměleckého šéfa a vytvoření a udržení stabilního týmu jak uměleckého, tak technického a provozního. Za zásadní považuji i to, že divadlo získalo čtyřikrát cenu Alfréda Radoka za Divadlo roku, ale i umělci tvořící pro naše divadlo získali mnoho individuálních cen. V neposlední řadě si vážím i velkého zájmu diváků o naše představení.

Před osmi lety přestala divadlo financovat Praha 6 jako svou příspěvkovou organizaci, transformovala vás do obecně prospěšné společnosti a museli jste začít shánět peníze i jinak. Jak tento krok zpětně vnímáte?

Transformace zbavila Prahu 6 „povinnosti“ divadlo financovat, ale tuto možnost jí dala v rámci smluvní podpory. Stala se tak jedním ze tří veřejných zdrojů, vedle hlavního města Prahy a ministerstva kultury. Zároveň se objevili mnozí soukromí podporovatelé v čele s naším generálním partnerem ČSOB. Zpočátku to bylo nové neznámé prostředí, ve kterém jsme se museli naučit pohybovat, ale s odstupem oněch osmi let hodnotím transformaci kladně. A pokud Praha 6 využije i v budoucnu svou možnost finančně podpořit divadlo, bude to známka toho, že děláme svou práci i pro občany Prahy 6 dobře.

Dejvické je zjevně „v nejlepších letech“. Má renomé, ceny sbírají inscenace i herci. V čem je podle Vás podstata toho, že je divadlo tak úspěšné?

Podstatný je skvělý a především stabilní tým. Jde to sice proti stávající obecné filosofii neustálých výběrových řízení a změn, které mají přinášet nové impulzy (v tomto případě se přikláním spíše k evoluci než k revoluci). Jak je ale vidět, cesta postupného vývoje, s možností dlouhodobě navazovat na předchozí práci, s sebou přináší výsledky. A s tím spojený úspěch, který ale nikdy nebyl prvoplánovým záměrem. Za podstatné považuji, že veškeré překážky a výzvy, které přišly v průběhu let, jsme se snažili řešit v duchu slov z hymny současného souboru DD: „Hraj vždycky pravdu, nikdy nehraj lež!“

Přesto, divadlo je plné hereckých osobností. Není s nimi někdy problém vyjít?

Pokud se jedná o skutečnou osobnost, těžké to není. Takže já si nestěžuji. Naopak.

Jak se za těch dvacet let proměnilo publikum?

Když jsme před dvaceti lety začínali, tak náš soubor tvořili mladí herci. Od toho se odvíjelo, že na představení chodili hlavně jejich vrstevníci. Postupně se ten věkový průměr zvyšoval a nyní se snažíme ubránit tomu, aby se z návštěvy našeho divadla nestala snobská záležitost. Aby člověk nepřišel v pondělí ráno do práce a v rámci dobrých mravů neřekl, že byl v pátek v Dejvickém. Přitom by mu bylo jedno, na co jde, s kým jde, ale šlo mu jen o to, že sehnal lístky. I proto dodnes spolupracujeme s Klubem mladého diváka, mají k nám slevy studenti, stále zachováváme také hromadné objednávky pro mimopražské návštěvníky, i když bychom hlediště zaplnili i bez nich.

To chápu. Divadlo má totiž kapacitu necelých 150 míst. Nepřála byste si, aby bylo větší?

Přirozeně bych si přála, aby naše inscenace mohlo vidět víc diváků a vstupenky byly dostupnější. Na druhou stranu by se ztratila tak charakteristická intimita a genius loci.

Byla jste někdy na pochybách, zda má Vaše práce smysl?

O smyslu jsem nepochybovala nikdy. To spíš o fyzických silách. Myslím si ale, že to je pocit každého, kdo něco dělá naplno. Občas si říkám, že kdybych na začátku věděla, co to obnáší, tak se do toho nepouštím. Jsou chvíle, kdy máte pocit, že je to všechno velký boj s větrnými mlýny, tím myslím hlavně s vnějšími podmínkami. Potom ale přijdete večer do divadla, kde je plno, lidé tleskají a jsou nadšení a baterky naráz dobijete.

Snila jste o vyprodaných představeních a už se Vám to splnilo. Jaké máte sny a cíle pro další sezóny?

Aby to vydrželo i nadále, divadlo bylo dostatečně zabezpečeno finančně, abychom neztratili přízeň sponzorů a především aby se uměleckému souboru dařilo tak, jako doposud. A můj osobní sen? Až půjdu za několik let do důchodu, tak abych mohla občas sedět v pokladně divadla, prodávat lístky a pozorovat, že zájem diváků o Dejvické divadlo neopadl. 

V inscenaci Ucpanej systém hraje téměř kompletní mužské osazenstvo souboru Dejvického divadla. Foto: Hynek Glos

Hra Wanted Welzl patří v Dejvickém k oblíbeným. Foto: Hynek Glos

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz