www.praha6.cz
email

S Tomášem Rosickým jsme jedna krevní skupina

Josef Masopust, jedna z nejvýraznějších postav československého fotbalu, oslaví 9. února 76. narozeniny. Sice už léta aktivně nesportuje, zato sleduje vše, co se kolem sportu děje. „Právě jsem se v televizi se díval na zápas Davyděnka s Berdychem na Australian Open,“ řekl, když přišel na naši schůzku do hotelu Crowne Plaza v Dejvicích. Byl v dobré náladě a na svůj věk v obdivuhodné kondici. Nejlepší evropský fotbalista roku 1962, držitel Zlatého míče, český fotbalista století a hlavně férový hráč.

 

Na podzim jste dostal od prezidenta Klause medaili za zásluhy? Jak Vám bylo?
Já jsem nesmírně šťasten, že se mi té pocty dostalo, protože musím vzít v úvahu, že pohled veřejnosti na fotbalisty nebyl vždy zrovna nejlepší. Myslí si, že fotbalisté jsou primitivové, kteří neumí nic jiného než hrát fotbal. Proto mne vyznamenání překvapilo. Nechci, aby to znělo jako vychloubání, ale to, že vyznamenání dostali sportovci, je důkazem, že sport je na vysoké společenské úrovni.
 
Čím je podle Vás sport pro společnost užitečný?
Jsem tak starý, že jsem tohle mockrát poznal: v cizině často neznají nikoho, ale sportovce ano. A umí si je spojit s Českou republikou. Když se řeklo Emil Zátopek, každý věděl, že je to Čech. Teď Katka Neumannová nebo Martina Sáblíková, hokejisté, fotbalisti…

Kromě toho, že jste držitelem Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy z roku 1962 jste získal i cenu Fair play a odborníci i veřejnost vás nazývají „rytířem zeleného trávníku“. Čím jste si to vysloužil?
Jsem nejstarší ze šesti dětí, z vesnice Střimice u Mostu, a otec nás vždy vedl k tomu, abychom byli pravdomluvní a „dobrý lidi“. Otce jsem vždy obdivoval a poslouchal, proto jsem si to vzal k srdci. Na fotbal jsem se díval skutečně jako na sport. Když je někdo lepší, tak si zaslouží vyhrát. Já jsem hrál bez faulů.

Dovedete si dnes představit sebe v dnešním fotbalovém prostředí ať už jako hráče nebo jako trenéra?
Na mne fotbalová veřejnost koukala jako na toho, kdo nefauluje. A to jsem ještě netušil, že dosáhnu takových fotbalových úspěchů… Fotbal se dnes hraje rychleji a agresivněji a nefér způsobem. Asi by to nebylo jednoduché, ale aspoň bych se o to snažil. Já jsem měl štěstí na trenéra – Jaroslav Vejvoda je podle mne nejlepší trenér všech dob. Jeho zásady mne potvrdily to, co jsem si sám myslel: že je třeba čestnost a pravdomluvnost. I jako trenér jsem se snažil jednat s hráči na rovinu.

Prý jste nebýval moc rychlý na hřišti, v čem byla vaše největší síla?
Já jsem byl hodnocený pro kvality dirigenta mužstva, který dokázal připravovat šance pro útok a sám také dokázal dát dost gólů. Fajnšmekři mě dovedli ocenit za to, že jsem dokázal gól připravit a pak jej nebyl problém dát.

Vidíte sebe v některém ze současných fotbalistů?
V Tomáši Rosickém, v tom hodnocení i pojetí hry jsme jedna krevní skupina. Jeho výkonnost ještě bude stoupat. Nejoptimálnější věk fotbalisty je kolem třiceti let. Pokud neholduje věcem, které s fotbalem nejdou dohromady. Rosický má navíc fantastickýho tátu, kterého znám a v Dukle jsem ho trénoval. Je zárukou, že Tomáš neuhne z cesty.

Za Vámi také stál otec?
Bydlel jsem ve vesnici u Mostu, tehdy v Sudetech. Byla tam nuda, hráli jsme na vesnici fotbal každý den, když jsme přišli ze školy. Tátovi to nevadilo, máma nadávala, že roztrhám boty, uženu si souchotě… Až když jsem přišel do Dukly a začal hrát, tak byl šťastnej, jezdil na každý zápas, i na evropské poháry, a vyprávěl pak o tom ve své partě horníků. Byl na mne dost hrdej, že jsem něco dokázal.

Vaše kariéra je už od 50. let spojená s pražskou Duklou. Nechtěl jste hrát radši za Spartu nebo Slavii?
V Dukle byly naplněny všechny mé sny, mám na to nádherné vzpomínky.. Sešla se tam dobrá parta lidí, kteří měli stejný pohled na fotbal jako já. Pravidelně poslední pondělí v měsíci se na stadionu scházíme, všechny ty generace fotbalistů Dukly a je nám fajn, vzpomínáme si na to dobrý. Viktor Pavlík, Čadek, Lacinovský, Brumlovský, Kučera – z těch známějších … Hodnotíme současný fotbal i aféry. Máme pocit, že je ve sportu příliš lidí, kteří v tom vidí kšeft a způsob, jak přijít k penězům a fotbalu nedělají dobré jméno.

Co Vám fotbal dal a co bylo vaší největší motivací?
Dal mi hlavně uspokojení a seberealizaci. Když jsem na vesnici začínal, tak co tam bylo kluků, všichni jsme hráli fotbal, hráli jsme každý den „Sparta“ proti „Slavii“. V té době jsem také slýchával v rádiu reportáže ze zápasů středoevropského poháru, a to mě bylo blízké. Já jsem rád četl cestopisné romány a chtěl jsem také jezdit hrát ven. A hlavně, měl jsem svůj sen: hrát mistrovství světa a ve finále dát gól. Ale nesplnilo se mi to do puntíku, protože tím, jsem myslel, že vyhrajeme. Gól jsem dal, ale nevyhráli jsme.

Mistrovství světa v Chile 1962, kde Československo prohrálo až ve finále s Brazílií, váš gól, a v témže roce ocenění Zlatým míčem. Byl to i pro vás osobně vrchol kariéry? Spoustu drobných zážitků mám spojených s úspěchem, ale hrát finále Mistrovství světa, což je pro fotbalistu to nejvyšší, o co může hrát, to je ten nejkrásnější pocit.

V té době vám bylo přes 30 let. Není to hodně, pro sportovce?
Dokud má člověk sílu a stačí na to, tak výkon roste, protože zkušenosti, které získává, se nedají ničím nahradit. Mým vzorem byl Angličan sir Stanley Matthews, který hrál do padesáti. Já jsem skončil ve čtyřiceti. Poslední dva roky (1968 – 70) jsem hrál v Belgii. Když jsem se vracel, tak jsem ještě dostal nabídky z ligových klubů. Ale nechtěl jsem provokovat fanoušky, kteří by volali „dědku, co tady ještě děláš,…“ protože jsem to občas z té tribuny slyšel. Tak jsem začal trénovat.

Vaše žena byla fotbalu vždycky nakloněná?
Měl jsem štěstí, žena byla sportovkyně. Hrála závodně národní házenou. Ale s odstupem říkala, že kdyby věděla, že budu neustále pryč, tak by si to rozmyslela.

Jak dlouho žijete v Praze 6?
Do Koulovy ulice jsme se přistěhovali 1. ledna 1955 a od té doby tam bydlím, přes 50 let. S dětmi jsme chodívali na Matějskou pouť tam, co je dnes Delvita a také na fotbalová utkání Dejvic s vokovickou Aritmou a na procházky do Stromovky. Že je blízko i stadion byla výhoda později, zpočátku jsme hráli na Strahově, Juliska přišla později.
Praha 6 má pro mne řadu plusů. Je jedna z nejhezčích čtvrtí. Příbuzenstvo mám na severu a tímto směrem jsme hned venku z Prahy. No a ti poslední dva starostové, pan Bém a Chalupa, ti se mi líbí, jak se o to starají. Měl bych se také pochlubit, že jsem Čestným občanem Prahy 6.

-kam-

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz