www.praha6.cz
email

Klavír, má láska…

Rozhovor s profesorkou Romanou Ježdíkovou o hudbě, jejích začátcích a vzpomínkách.

S manželem Ferro Ballaskem se poznali prostřednictvím hudby – ona milovala jeho operní zpěv, on miloval její hru na klavír. Profesorka Romana Ježdíková, která i přes těžkou oční vadu dodnes hraje na klavír a vyučuje nevidomé žáky, založila v roce 1949 se svou sestrou průkopnické klavírní duo, které vzkřísilo dvouklavírní a čtyřruční hru. Duo uskutečnilo na 1000 koncertů doma i v zahraničí, na nichž zazněly všechny originály skladeb psané pro dva klavíry všech hudebních epoch. Dnes paní profesorka vzpomíná... 

Paní profesorko, nemůžeme asi nezačít tam, kde jste začala vy. Tedy, kdy vás ta láska ke klavíru vlastně přepadla?
Hrát jsem chtěla už odmalička. Jak jsem se udržela na nohou, motala jsem se kolem klavíru. Jeho hlas mě přitahoval, jeho tóny jsem milovala. A nakonec klavír, moje celoživotní duchovní láska, mi pomohla i k lásce skutečné. Hrát jsem začala už ve čtyřech letech. Kromě toho jsem kreslila, pokreslila jsem všechny stěny a co šlo. To byly moje lásky z útlého dětství. Rodiče nás s mou sestrou Theodorou navíc k hudbě vedli i tím, že obstarali všechny abonentky a předplatné na koncerty, opery, činohry a pravidelně nás s sebou vodili. Pamatuji si, jak jsme například ve Stavovském divadle, když se hrála činohra, seděli tam, kde normálně bývá orchestr. Milovala jsem tu blízkost jeviště, mít herce takhle u nosu, to jsem byla šťastná a vždy s nimi jejich role prožívala. Třeba když hrála Olga Scheinpflugová. S tou jsem se později i seznámila, protože jsem publikovala nějaké články, psala poemy a ona mi pak říkala, abych literární činnosti nenechávala. Zvala mě také na Strž, kam jsem se bohužel přes všechny ty koncerty a cestování nikdy nedostala. Moji rodiče, také nadšení milovníci vážné hudby, mě i mou již zesnulou sestru pak také přihlásili do klavíru. Potíž byla v tom, že mě začala vyučovat tehdy ještě konzervatoristka, která studovala u Kurtze a měla osvojenou tzv. Kurtzovu metodu. 

To byl ve své době dost známý pojem v klavírní hře a velmi dlouho se podle této metody vyučovalo, že?
Jistě, sám Kurtz i jeho žáci o této metodě pěli ódy, říkali, že je to nové náboženství ve hře na klavír, že se nesmí vyučovat jinak než podle ní. Byl to samozřejmě nesmysl. Kurtzova metoda je drilový způsob hry na klavír, kdy je ruka ke klávesám postavena v nepřirozeném úhlu a dosti strnulá. Pamatuji si na jednoho klavíristu, který si tím tak zničil ruce, že dva roky nemohl vůbec hrát. Jenomže tehdy to byla móda a málem moje neštěstí.

Ze kterého jste se ovšem nakonec vymanila…
Jistě. Hrála jsem veřejně již od sedmi let, vystupovala na zámcích, hrála na-příklad v Ploskovicích na perleťové piáno Marie Terezie, byla jsem dítě nadané a zbožňovala onu Kurtzovu metodu, protože ze začátku mi díky ní hra šla stále lépe. Jenže po určité době přišla stagnace. Musela přijít, ten způsob hry totiž k dalšímu rozvoji nevede. Ale mezitím uběhla dlouhá doba dospívání, kdy rodiče měli za to, že se hudbou neuživím, v čemž jsem jim musela dát za pravdu, a tak jsem napřed vystudovala reálné gymnázium. Až pak jsem se teprve přihlásila na konzervatoř. Hlásilo se nás tam tehdy asi šedesát, a přijmout mohli snad jen jednoho žáka. A vzali mě. Byla jsem nadšená, profesoři na konzervatoři říkali, že mám obrovský talent a já toužila po tom, abych se dostala k někomu, kdo vyučuje podle Kurtze. Jaké pak bylo moje zděšení, když jsem se dostala k profesorce Taťáně Baxantové, provdané Kubáňové, jejíž manžel byl geniální improvizátor na varhany. Ona byla žačkou profesora Hoffmeistra, který vyučoval přesný opak toho, co Kurtz, totiž přirozenost! Myslela jsem tehdy, že omdlím. Totiž, Kurtzovi žáci přirozeností a tedy i volně položenou rukou na klávesách opovrhovali. Profesor Hoffmeister, vynikající pedagog, razil zásadu, že příroda každému nadělila jinou ruku, a tak je lepší, když každý klavírista si najde svůj způsob, jak pak ruce položit na klávesy a najde si přirozený sklon té ruky. To je velmi důležité proto, aby pak člověk byl schopen zahrát skladby správně. Musím se dnes smát, když si vzpomenu, jak Kurtz vždy při výuce říkal: nemyslete na přednes, hlavně abyste nedělali chyby. A sám jich při hře nadělal… 

Co se stalo, že jste nakonec u Baxantové zůstala?
Ona udělala velmi správnou věc: vzala mě přímo k profesoru Hoffmeistrovi, aby si mě poslechl. On byl mou hrou velmi nadšen a říkal: z vás přímo prýští muzikálnost. Zahrála jsem mu tehdy všechny hudební epochy a jemu se to náramně líbilo. Jenže já mu řekla: pane profesore, já jsem nešťastná, já vystudovala Kurtzovu metodu a teď jsem u vaší žačky a musím se s tím nějak vyrovnat. A on na to: buďte šťastná. V klidu mi udělal obrovskou přednášku a ve mně se začalo všechno lámat. Najednou jsem viděla, že jsem na omylu,. A že se snad díky této náhodě z toho vybabrám. Od té doby jsem pracovala současně s Hoffmeistrem a zažila nádherné spojení teorie s praxí. Když totiž hrajete třeba Chopina, který musí být i v nejrychlejších pasážích zpěvný, tak musíte hrát položenou rukou, jako by prsty byly srostlé s klávesami. Ten nesmí být brilantní, protože to je důkaz, že to ten člověk hraje špatně, říkal Hoffmeistr, kdežto třeba Liszt nebo Mozart potřebuje právě brilantní techniku, postavené ruce a prsty. Hoffmeister mě tak uvedl do všech stylů a já byla nakonec šťastná.

Vaše sestra tehdy hrála s vámi?
Ne, ona začala s hrou později, protože zatímco já šla po maturitě hned na konzervatoř, ona si ještě doplňovala vzdělání na škole dietetiky. Až později začala studovat také u Baxantové, a tuším, že v roce 1949 jsme spolu založily duo. Hrály jsme pak dlouhá léta spolu na dvou, případně ještě s někým na třech klavírech, ale to bývával problém: sehnat tři klavíry stejné značky. 

Kdy jste vlastně poprvé vystupovala?
To bylo tak. Já jsem hrála už na škole, a to s Emanuelem Kauckým, největším hornistou, který si mě sám vybral; on hrál na hornu, já na piáno. Tím jsem si vlastně odbyla také jeden předmět zvaný klavírní doprovod. Potom se něco podobného opakovalo s violistou Antonínem Hyksou, a tak jsem vlastně zvládla i druhý předmět: komorní hru. Nakonec jsem absolvovala za jeden rok ročníky tři. Byla to pro mě obrovská pocta, protože jsem prokázala své schopnosti a zároveň měla možnost pracovat s velkými osobnostmi. Ale když jsem se rozhodla, že budu mít svůj první koncert, byl z toho poprask. Totiž, šla jsem za svojí učitelkou Baxantovou, v té době už jsme si tykaly a já jí říkám: Poslyš, udělám si svůj velký koncert. A ona dostala hysterický záchvat! Jak si to představuješ? To musíš nejdřív zahrát v saloně paní Rosenkrantzové, tam každej začíná, pak musíš hrát v Umělecký besedě, a pak teprve můžeš mít svůj koncert! Tak jsem pak nakonec u Rosenkrantzové hrála. Ona to byla operní pěvkyně a měla salon na Masarykově nábřeží. Tam se odehrávaly důležité věci, tam se zastavil každý, kdo přijel z ciziny, tam chodili diplomaté a státníci. A tam také mimo jiné dávala ty diplomaty dohromady s umělkyněmi. Já jsem si pak stejně ten koncert prosadila, a na něm hrála svůj nejtěžší repertoár. Do té doby se konalo absolutorium na konzervatoři tak, že klavírní sólisté museli hrát s doprovodem orchestru. A profesor Štěpán přišel s nápadem, že pro ty nejlepší, což byl Jiří Berkovec, dr. Jiránek a já, že pro ně bude vyznamenáním absolvovat samostatným koncertem. Právě tehdy jsem ten svůj velký koncert odehrála. Profesor Holzknecht mi pak řekl: Romano, tento koncert vám budu počítat do absolutoria. Tak vlastně začala moje umělecká dráha, která pak byla poznamenaná silně komunismem, kdy nám soudruzi z ÚV KSČ říkali, abychom si našli jiné zaměstnání, protože uměním se brzy nebudeme moci živit. Vzali nám také naše žáky a udělali všechno pro to, aby se nám skutečně dobře nežilo. Nicméně, i tak na tu dobu ráda vzpomínám, byl to nádherný život s klavírem, mou sestrou a později i s mým mužem, operním pěvcem, a vším, co k uměleckému životu patří.

 

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz