Vyprávění sestry Akvinely o nelehkém, ale zajímavém životě
V rámci vyhlášení roku 2001 „Rokem juniorů“ uspořádalo obvodní ředitelství Policie ČR na Praze 6 ve spolupráci s Občanským sdružením akci pro Vaše děti, zaměřenou na oblast prevence kriminality a prevence nehodovosti v silničním provozu. Zúčastnily se jí děti 2. třídy ZŠ Bílá.
Po bohatém životě zasvěceném vzdělávání dětí a péči o retardované, kdy se v šedesáti sedmi letech dokázala naprosto obětovat novému projektu vytvoření azylového Domova sv. Rodiny ve dvou objektech na Petřinách a v Liboci, po letech mezi „svými dětmi“ se sestra Akvinela v osmdesáti rozhodla odejít na odpočinek. Pro ni to ale rozhodně neznamená, že by se nadobro vzdala svých bohulibých aktivit. Dál bojuje podle svých možností za potřeby Domova pro postižené. Nemluví o sobě, ale o nich. Její skromnost a usilovná práce však nezůstala bez zasloužených osobních ocenění – vyznamenání Za zásluhy o ČR v r. 2000 a udělení čestného občanství m. č. Praha 6. Sestra Akvinela, osmdesátiletá řeholnice menší postavy, plných usměvavých tváří a bystrých očí, se zpočátku trochu divila, že ji žádám o rozhovor. „Víte, já nejraději mluvím o dětech z Domova a jiných azylových ústavů. O sobě mi to moc nejde, i když mám na co vzpomínat…“
Bylo Vám uděleno čestné občanství Prahy 6. Mám zato, že patříte k lidem, o nichž by měli ostatní vědět…
Toto ocenění není moje zásluha, to je vyznamenání pro celý Domov sv. Rodiny. Pro všechny postižené děti a dospělé za jejich radost z činnosti a nadšení, pro ošetřovatele za jejich obětavost a trpělivost, a také pro rodiče, kteří pomáhají vytvářet pro děti svou častou přítomností méně stresující prostředí, stejně jako pro dárce a všechny lidi ochotné reagovat na potřeby jiných. Kéž by jich přibývalo, protože zájmem o druhé se bude lepšit i jejich vlastní situace v duchovní i materiální rovině.
Společnost vnímá členy církevních řeholí jako lidi předurčené k charitativní službě. I toto poslání má však mnoho podob. Jaké jsou Vaše životní zkušenosti před založením Domova sv. Rodiny?
Vždy jsem lnula k dětem, chtěla jsem se jim věnovat ve standardních církevních vzdělávacích zařízeních. To mi po r. 1948 bylo znemožněno. Moje začátky v péči o postižené jsou spojeny s rokem 1960 a se zřízením ústavu v Horní Poustevně, ležící jen tři km od německých hranic. Podmínky tam byly tvrdé. Ve třech nevyhovujících domech bylo umístěno 115 mentálně retardovaných dětí přímo z Prahy. Staralo se o ně pětadvacet řeholnic. Téměř od základu se muselo budovat vhodné bydlení i jeho okolí. Měly jsme k ruce ještě okolo padesáti osob pomocného personálu. Působily tam vlastně dva řády, vedle školských sester také voršilky. Do roku 1988 jsme tam žili relativně v klidu, izolováni od neblahých vlivů tehdejší společenské a politické situace. Zároveň pro obyvatele vesnice se stal ústav oporou v mnohých lidských potřebách. Po roce 1988 převzali péči o postižené civilní ošetřovatelé. S našimi tehdejšími svěřenci jsme ale kontakt nepřerušily, tedy alespoň s některými. Všimla jste si té ženy, která vám přinesla kávu? To je také dítě z Horní Poustevny. Přivedli ji k nám jako malou holčičku a teď je jí padesát. Bylo mezi nimi mnoho vzácných duší.
Kam jste se po opuštění ústavu uchýlila?
Následující rok jsem strávila v klášteře v Oseku spolu s dalšími sestrami z Horní Poustevny. Některé z těch, s nimiž jsem tam začínala, již odešly na odpočinek dříve. Po přelomovém roce 1989 hledali rodiče postižených dětí z Prahy a okolí možnost, jak umístit své děti vyžadující neustálou komplexní péči co nejblíže svého bydliště a neposílat je tak daleko až na hranice republiky. Představení mě vyzvali, abych odjela do Prahy pomoci Charitě najít a vybudovat domov pro handicapované přímo v hlavním městě. Podařilo se získat budovu bývalých jeslí v Praze 6-Petřinách, která se stala po dokončení rekonstrukce v srpnu 1991 domovem pro 37 mentálně postižených dětí i dospělých.
Tedy právě proto vznikla nadace, jež byla nazvána Vaším jménem?
To bylo až později, v době, kdy byl získán pro Domov objekt v Liboci. Ten byl opravován převážně z darů, takže bylo nutné cíleně shánět finance. Tuto aktivitu zaštítila nadace nazvaná Nadace sestry Akvinely. Tehdy se mi podařilo spolupracovat s okruhem báječných lidí, kteří dokázali v dárcích vzbudit zájem a důvěru, že poskytnuté prostředky budou vynaloženy na dobrou věc. V r. 1999 se tak podařilo Domovu získat budovu bývalé staré obecné školy v Praze 6-Liboci k vybudování azylového domu pro postižené děti stárnoucích rodičů. Budova byla rekonstruována a zprovozněna v r. 2000. V zahradě libocké školy vyrostly dílny, kde nalezli své uplatnění lidé se sníženou pracovní schopností. Další děti získaly nový domov. Díky Bohu!
Péče o postižené ale není původně primárním posláním Vaší kongregace, jež se za léta komunismu skoro úplně vytratila z povědomí veřejnosti, i když zastávala významnou funkci ve vzdělávacím systému za první republiky i za Rakouska-Uherska.
Letos se slavilo 170. výročí ustanovení kongregace Školských sester de Notre Dame v Bavorsku. Jejím hlavním posláním se tehdy stala výchova mládeže, především při působení v Čechách. Do nich uvedl naše společenství r. 1848 jeden kněz z jižních Čech jménem Gabriel Schneider, jenž pochopil, jak velice opomíjí české školy výchovu dívek. Náplní řádové činnosti zde byla tedy původně výchova a vyučování děvčat. První dům a škola vznikly v Hyršově. R. 1862 byl založen první učitelský ústav školských sester pro hluchoněmé v Ječné ulici v Praze. Postupně byl vytvořen celý vzdělávací systém od mateřské školy až po obchodní akademii, gymnázium a učitelský ústav. Všechny byly hojně navštěvovány. Rodiče je chápali jako záruku dobré společnosti a mravních hodnot i pro děti z nevěřících rodin. Církevní školy měly u nás i za první republiky dobrou tradici a pověst. V souvislosti s Prahou 6 mě napadá jezuitské gymnázium v Bubenči. Ale komunistická perzekuce 50. let znamenala zničení církevního školství, a tím i nezanedbatelných duchovních hodnot, které pak neměl kdo mladé generaci předávat.
Po r. 1989 sice můžeme sledovat obnovování církevně vzdělávacích ústavů, ovšem diskontinuita se podepsala na rozvoji a rozsahu dnešních církevních škol. Vy jste prošla církevními vzdělávacími ústavy. Ovlivnila Vás právě tato zkušenost, že jste se rozhodla vstoupit do kongregace Školských sester a učinit svým životním posláním předávání morálních a duchovních hodnot mladým lidem?
To souviselo i s mou rodinnou situací. Narodila jsem se 17. 6. 1923 ve vesničce Vřesník na Českomoravské vrchovině. Bylo nás devět dětí a rodina byla chudá. Rodiče nám vštěpovali smysl pro oběť a vzájemnou úctu a lásku. Chodila jsem do školy do Humpolce, kde se Školské sestry de Notre Dame staraly o sirotky. Vedly podle dnešního pojetí mateřskou školku. Navrhly mému otci, aby mne poslal do školy v Horažďovicích, která byla zřízena při generalátu školských sester. Bylo mi třináct let. Nedlouho poté jsem tam odjela a již za rok jsem se rozhodla vstoupit do řádu. V Horažďovicích jsem dokončila čtvrtou měšťanku a strávila tam dva roky v noviciátu. Po studiu učitelství pro mateřské školy jsem nastoupila do školy rodinné. V roce 1944 jsem se stala řeholnicí v řeholní formaci v Horažďovicích. Začala jsem se záhy věnovat dětem, již v letech 1946– 1950 v mateřské škole v Poděbradech. Roku 1950 přistoupil komunistický režim k represím i vůči našemu řádu. Řeholnice z pětatřiceti domů kongregace byly svezeny do Broumova, rozděleny podle věku a určeny převážně pro dělnickou práci v továrnách.
Jak jste se s tímto pro vás nečekaným a přelomovým stavem vyrovnávaly?
Vozili nás z místa na místo, jen abychom nikde nezakotvily. Rozdělili nás podle věku, snažili se roztrhnout naši komunitu a nařídili svléknout řeholní šat, čehož jsme neuposlechly. Podrobili nás politickému školení, ale pak to vzdali. Na schůze pracovníků závodu, kde jsme pracovaly, nás zásadně nebrali. Ubytovali nás v učňovských internátech a postavili k práci, pro níž jsme neměly kvalifikaci. Pamatuji si na Varnsdorf, kde se vyráběly silonové punčochy, a na lnářské továrny v Trutnově. Přesto jsme se snažily vykonávat svěřenou práci podle svého nejlepšího svědomí. Plat nám většinou stačil jen na jídlo a bydlení. Měly jsme minimum osobních věcí. Trpělivost v práci a ve snášení všech nesnází byl zároveň náš jistý truc. Myslely jsme si: My vám dokážeme, že nás nezničíte! Byly jsme tak mladé! Přitom jsme se snažily v rámci možností dodržovat pravidla svého řeholního života. Někdy bylo v továrně u strojů horko na omdlení, všichni se svlékali do spodního prádla, ale my se pařily v řeholním šatu. Nikdy žádná nezradila. O této despotické perzekuci komunismu by dnešní mládež měla vědět a uvědomit si, co zažili lidé v těch těžkých dobách. Snad by pak nedělala to, co teď: obdivuje nacismus, vyžívá se v hajlování nebo vychvaluje komunismus.
Musel to být pro Vás hrozný zlom, když Vám zakázali pokračovat ve zvoleném poslání. Mohlo se Vám zdát, že veškeré Vaše předchozí snažení padlo vniveč.
Komunismus se s nikým nemazlil. Mnohé mladé sestry si v letech 1945–49 dodělávaly vysokou školu a zotavovaly se z válečných stresů, a pak hned byly režimem vykázány k práci v továrnách, kde by mu nebyly nebezpečné. Za komunismu nebylo uznáno nikomu za platné jediné vysvědčení z církevní školy. Bylo těžké najít v tom všem něco dobrého.
Považujete za klad právě to, že se režim naštěstí rozhodl použít Vás pro práci s postiženými?
Tento zvrat v naší neutěšené situaci nastal po deseti dlouhých letech na počátku 60. let. Komunisté zjistili, že s jeptiškami za továrními stroji to nevyhrajou, že ty jsou příliš nemohoucí, nezaučené. Pamatuji si na výrok jednoho továrního mistra: „Dejte mi ještě deset jeptišek a já shořím na popel!“ Některým školským sestrám – učitelkám – bylo doporučeno, aby si udělaly zdravotní školu. Na počátku 60. let jsem se s nimi ocitla na studiích zdravovědy v Praze. S postiženými jsme neměly prakticky žádné zkušenosti, ale věděly jsme, že to bude chtít moře trpělivosti, pochopení, obětavosti a hlavně lásky. Neblahé zkušenosti z minulých let nás stmelily a připravily pro práci s lidmi, jejichž potřeby jsme skrze své bolesti mohly lépe chápat. Vzpomínám si, jak jsme jednou šly o Vánocích na půlnoční, procesí šesti set sester z ubytoven přes celé město. Taková ta jednota mezi námi, řeholnicemi z různých řádů, byla krásná. To bylo velké plus. Nemohli na nás. Přestaly jsme být oddělené od běžných lidských osudů, náhle jsme viděly jasně potřeby společnosti. Společné prožitky nás povzbudily a posílily v odhodlání a schopnosti obětovat se pro postižené lidi. Dodnes trvá, že se právě ženské řády od sebe záměrně neizolují.
Jistě jste jednou z těch, kteří se vlastně nezáměrně, ale přirozeně postavili svou vysoce prospěšnou činností proti bezduchosti komunistického režimu. Jak vzpomínáte na ostatní, kteří se vzepřeli otevřeně dogmatismu a uniformitě komunismu?
V této souvislosti se mi nemůže nevybavit arciopat Anastáz Opasek. Je pro mne nesmírnou ctí, že se ocitám mezi oceněnými čestným občanstvím Prahy 6 ve společnosti tohoto vzácného člověka. Mnoho let jsem ho směla zvát přítelem. Měl vždy čas přijít do Domova a povídat si s dětmi. Živě se zajímal o všechny naše starosti. Mé poslední setkání s ním se událo několik dní před jeho smrtí. Po mši v klášteře chtěl se mnou mluvit a dával mi obálku s penězi pro Domov. Říkal, že půjde do střešovické nemocnice s krvácením ucha na operaci 29. srpna. Zapsala jsem si to, abych se za něj modlila. Bylo to 24. srpna 1999. Vůbec jsem nevěděla, že se ještě naposledy rozjel do Rohru. Byl to báječný, nebývale tolerantní a zároveň zásadový člověk. S každým mluvil otevřeně. Když byly volby do parlamentu na počátku 90. let, tak šel po ulici a potkávaje lidi jdoucí k volbám volal na ně: „Ne abyste volili komunisty!“ Byla jsem mu vděčná, že mluvil o potřebách našeho Domova. I když dnešní společnost dosáhla již významných pokroků ve svém vztahu k postiženým, jsme pouze na začátku. Pocit sounáležitosti a vnímání těchto lidí jako přirozených členů naší společnosti by se měly stát součástí našeho každodenního života. Nejde jen o dary, ty jsou také potřebné, ale i o zájem, přijetí a přizvání těchto lidí do našeho středu. Samozřejmě nelze odhlédnout od jejich handicapů. Kéž jsme my ale uchráněni handicapu nevšímavosti a sobectví! Přeji Domovu sv. Rodiny Boží požehnání a mnoho otevřených srdcí!
Andrea Holasová
Foto: Martin Šalek