Neuvěřitelné se stává skutkem - Jiří Anderle o galerii
Mezi jinými bytovými komplexy, které již na Praze 6 vznikly či vznikají, by měl přibýt další, tentokrát na břehu rybníka v Liboci. Jedná se o projekt, počítající s výstavbou asi 180 bytů na soukromém pozemku. Při územním řízení si však městská část Praha 6 vymínila některé požadavky, které by měly napomoci tomu, aby v Liboci nevznikl obytný areál nevhodně zatěžující své okolí.
Tu nadaci si vymyslel architekt Jarmil Srpa. Mě by to v životě nenapadlo, protože já jsem spíš zaměřen na tvorbu. Ale jsou mezi námi tací, co staví vzdušné zámky a pak je mermomocí realizují. A tito lidé hýbají světem. Ti co se drží při zemi a říkají, že to není možné, ti zázraky nedělají. Ale ti snílkové, ti ano. A já měl na takové štěstí, během života jsem jich potkal celou řadu. A teď právě realizujeme dokonale vymyšlený strategický plán architekta Srpy, který vznikl už při výstavě v Kongresovém centru při zasedání MMF. Tam totiž měli někteří zájem o koupi mých obrazů a já je nechtěl prodat. A Srpa říkal: víš co, přece nebudeš každému říkat, že nejsou na prodej. Napíšeme ke každému cedulku, že je to v majetku nadace J. A. Tak to vzniklo. Teprve pak jsme šli s tím nápadem za tehdejším starostou Pavlem Bémem a hledal se dům. Našla se vila generála Pellé a my dnes máme báječného pokračovatele té myšlenky v nynějším starostovi. A jsme v situaci, kdy je vila dokončena, byl jsem se tam podívat a byl jsem dojatý. Pro mě je to osudová záležitost, protože taková věc se podaří opravdu jen jednou za život a jen někomu. A když se tady setkala myšlenka konceptu a propojily se všechny ty pavučiny náhod, to obětavé nadšení těch lidí, protože všichni členové představenstva nadace se scházejí každý týden ve svém volném čase, to je prostě úžasné a já vůbec nevím, jak se jim odvděčit. I pro mě je to strašný nápor, především psychický, už jsem také skončil dvakrát v nemocnici, ale pokaždé jsem odtamtud utekl, protože mi to nedá. Vnitřně cítím, že potřebuji být u toho, musím být u toho… tu koncepci, ty dva různorodé celky složit v jeden harmonický celek, to je práce, kterou mohu udělat jen já.
Stálá expozice by měla zahrnovat předměty z Afriky i Vaše práce a práce Vašich kolegů. Můžete přiblížit hlavní myšlenku takovéto nezvyklé kombinace umění dvou značně odlišných kultur?
Sbírka umění Afriky bude vlastně protékat celou vilou generála Pellé od prvního podlaží až nahoru po podkroví. Koncepce bude sledovat jak tematické okruhy, například matka a dítě – mám obrovskou kolekci na toto téma v černošských plastikách, sám se touto tematikou zabývám v malbě i grafikách… nebo masky, také bych tam chtěl ukázat ty grafiky, které jednak od 60. let získávaly ceny na mezinárodních bienále a jednak jsou ve světových muzeích, jako třeba v Metropolitním muzeu v New Yorku. Tam jsem s úžasem na vlastní oči viděl, že moje grafika visí v konfrontaci s díly Rembrandtovými, Dürerovými, Picassovými a dalšími. Co toto umění přírodních národů znamenalo pro vývoj umění 20. století. Protože když to poprvé objevili v Paříži Picasso, Derain, Matisse, tak byli tak ohromeni… díky tomuto střetnutí s tímto uměním mohla vlastně vzniknout nová anatomie výtvarného umění – kubismus. Do této chvíle to byl jeden příběh umění v proměnách slohových kánonů: například románský sloh, gotický, renesanční… pořád to byl jeden evropský kánon, a my jsme si mysleli, v bláhové naději, že obdarováváme světovou kulturu nejkrásnějším uměním, uměním evropským, které mělo tradici ve starém Řecku a došlo až k tomu 19. století. Pak už se to zlomilo v impresionismu a najednou se to převrhlo právě tím střetem s africkým uměním do toho kubismu. Návštěvník této expozice by si měl dát otázku: je umění afrických národů stejně hodnotné jako to „naše“, evropské? A já říkám: ono je jen jiné. Ale ta kvalita je někdy mnohem, mnohem hlubší, lidštější, výpověď je někdy nesrovnatelně závažnější…
Jak vlastně vzniká taková dnes už velmi rozsáhlá sbírka?
Neplánovaně a náhodou. My jsme byli s černým divadlem v Austrálii v roce 1964
a tam jsme měli svatbu na našem konzulátu. Protože se ženou, rovněž akademickou
malířkou, jsme spolu chodili už deset let, a tak jsme si řekli, že by bylo hezké
vzít se v Austrálii. A šli jsme do přístavu a koupili si k svatbě takovou sošku
z Oceánie, Nové Guiney. Mně se umění přírodních národů moc líbilo a v
australských muzeích byla sugestivní díla australských domorodců. Tam také
vznikly moje další základní kameny mých cyklů. Koupil jsem si malířské potřeby a
na hotelových pokojích a divadelních šatnách jsem tvořil. Nápor dojmů a
inspirace byl tak silný, že jsem prostě nemohl jinak. V Čechách mě pak
navštěvovali přátelé a když viděli sošky, začali mi je také vozit. To je magická
zákonitost sběratelství – jeden předmět nechce být sám, přitáhne si další. Hodně
jsem si toho nakoupil i zde, protože je tady jeden hoch, který Afriku miluje,
jezdí tam a občas něco přiveze. I díky němu se ta sbírka rozšířila do této
podoby.
S Vámi se na nadaci, potažmo i na expozici budou podílet i Adolf Born a Oldřich
Kulhánek…
Toto se odehraje až v dalších kolech. Bude tam nicméně jedna výstavní místnost – kabinet kresby a grafiky, kde jako první bude vystavovat právě Oldřich Kulhánek. Ale tím to zdaleka nekončí – vilou generála Pellé jsme teprve u písmena A nebo B. Protože je cílem získávat další budovy na další sbírky, expozice a výstavy, celé to postupně rozšiřovat. Tematických okruhů je bezpočet. A součástí nadačních programů je také podpora mladých umělců, čili se jedná i o jejich výstavy…
Kromě této činnosti nepochybně zůstanete v prvé řadě především malířem… Můžete tedy říci, jaké další tvůrčí plány či období na Vás čekají?
Možná si dám tři až čtyři dny odpočinek. Ale tvůrčí plány patří k mému životu jako dýchání. Projekt v Pelléově vile je pro mě osudovou hybnou silou, který se musí dokončit a tím pádem jde i moje zdraví stranou. To ovšem neznamená, že přestanu malovat, protože já musím malovat, tak jako musím dýchat. Nedokážu odpočívat. Když je navíc člověk obklopen nezištnými přáteli, kteří ho podporují, vymyslí a dokonce realizují překrásné muzeum… veřejnost netuší, co ji čeká za přelomovou událost a já si od toho slibuji, že i pro lidi to bude takové silné… dobří přátelé nám prostě život nejenom ozdobují, ale ještě jako ta kouzelná liška v pohádce svým ocáskem zametají cestu tak, aby to vše nepříjemné z cest vám odstranili, aby se ze života stala radost. A já jsem takové potkal.
Unikátní sbírku afrického umění, kterou vlastní, věnuje malíř Jiří Anderle do
nadace, která bude spravovat Pelléovu vilu. Návštěvníci budoucí galerie uvidí na
sto dvacet předmětů z této sbírky.
Spolu s uměním Afriky budou v galerii vystavena i malířská díla Jiřího
Anderle.