Rozhovor s Andreou Šenkyříkovou

Když Andreu Šenkyříkovou zaujal londýnský festival Open House, oslovila jeho zakladatelku, že by ráda stejnou akci uspořádala v Praze. Za dva roky otevřela veřejnosti první běžně nepřístupné budovy. „Tak jednoduché to samozřejmě nebylo. Jak jsem se dozvěděla až později, zakladatelka Victoria Thornton měla pocit, že je Praha hodně historická a že nebudeme mít co nabídnout z moderní architektury,“ říká Andrea Šenkyříková.

Byla to náhoda, že jste byla v Londýně v době, kdy se konal Open House festival?
Neobjevila jsem ho v Londýně, vyskočil na mě na internetu, bylo to koncem roku 2012. Udělala jsem si rešerši, jestli v Praze někdo tímto způsobem také otevírá budovy, ale objevila jsem jenom procházky po městě. Proto jsem si na stránkách festivalu našla kontakt a na začátku roku 2013 oslovila zakladatelku Victorii Thornton, s ní jsme po splnění podmínek podepsali licenci a tím se zařadili do mezinárodní sítě Open House Worldwide, sdružující přes šedesát měst ve světě, v nichž festivaly Open House probíhají.

Měli problém s kvalitou Prahy?
Od architektky Evy Jiřičné, která se za nás přimluvila, jsem se až později dozvěděla, že Victoria Thornton měla pochybnosti o Praze z pohledu moderní architektury. Měla pocit, že je Praha hodně historická a že nebudeme mít co nabídnout, co se týče vzdělávání v moderní architektuře a šetrných technologiích.

Přímluva takové kapacity, jako je Eva Jiřičná, pomohla?
Viktoria Thornton byla s Evou Jiřičnou v kontaktu, znaly se delší dobu, a realizaci festivalu v Praze spolu konzultovaly. Přímluva paní Evy pomohla a na tom základě jsem ji požádala o převzetí patronátu nad pražským festivalem, protože byla u jeho londýnských začátků. Tehdy nevěřila tomu, že se koncept uchytí, a nemohla tušit, že se rozroste do obřích celosvětových rozměrů. Eva působila dvacet let ve správní radě a prováděla jako dobrovolnice v londýnských budovách. Dávalo mi smysl, aby nás patronátem s Londýnem takto pomyslně propojovala.

Jezdí se paní zakladatelka na festival do Prahy dívat? Co ji tu nejvíc zajímá?
Victoria si vždy hlídala výběr měst a kvalitu festivalů, jezdila na první realizované ročníky, přijela také na náš první ročník i s manželem, prošla si spoustu budov, zařídili jsme jí doprovod, který se o ně postaral. Byla spokojená. Nyní už pořadatelství předala mladším, protože je v důchodovém věku a z Londýna se odstěhovala.

Čekala jste, že o festival bude takový zájem a že se rozroste do současných rozměrů?
Pražský festival Open House byl a stále je pro mě velkou výzvou. Jak z pohledu oslovování vlastníků a správců budov, protože pro víkendové akce naše společnost ještě není moc otevřená, tak z pohledu dobrovolnictví, kde je to pro nás otázkou důvěry k lidem, které neznáme. Dobrovolnictví u nás nemá tradici, jako na Západě, kde jsou k němu děti vychovávány odmala a ve školách mají dokonce povinné hodiny dobrovolnictví. Někdy to je i podmínkou pro přijetí na vysoké a střední školy. Pokud v naší společnosti dobrovolnictví trochu lépe funguje, je to spíš v charitativní oblasti než v kulturní. Nám se ale daří, že se dobrovolníci hlásí i opakovaně, což je skvělé, velmi si toho vážíme a uvědomujeme si, že i pro ně je zapojení do festivalu osobní výzvou.

Kolik dobrovolníků potřebujete na jeden festival?
V prvním ročníku jich bylo šedesát osm, letos už téměř šest set padesát. Naším cílem je nabídnout lidem možnost aktivně se na festivalu podílet, vyzkoušet si něco nového, spojit zážitek z architektury s objevováním vlastních schopností a možností, umožňujeme komunitní přesah. Záleží nám na spokojenosti našich dobrovolnic a dobrovolníků.

Kolik lidí festival připravuje?
Máme základní tým pěti lidí, který festival s doprovodnými programy připravuje. Další tři lidé připravují procházky a celoroční akce. A pak jsou tu další lidé, na které delegujeme celou řadu prací – od přípravy textů k jednotlivým budovám pro dobrovolníky, do průvodce, přes jazykové a odborné korektury, překlady. Nejvíce dobrovolníků potřebujeme během festivalového víkendu, protože na jejich pomoci celý koncept festivalu Open House Praha stojí.

Pokud se nyní někdo rozhodl, že vám při letošním festivalu pomůže, jaké požadavky by měl splňovat?
Musí mu být alespoň šestnáct let a přihlásit se může přes formulář na našich webových stránkách v sekci Zapojte se. Ve formuláři si může vybrat, zda by chtěl být například koordinátorem návštěvníků u vstupu do budov, komunikovat s návštěvníky, odpovídat na jejich dotazy a dávat jim předběžné informace i k budově, nebo zda chce být průvodcem v budově. Ideální ale je, jak doporučuje Victoria, když v budovách provádějí sami majitelé nebo zaměstnanci, kteří k nim mají vztah.

Kolik dobrovolníků s vámi spolupracuje pravidelně a kolik jich musíte najít každý rok nových?
Dobrovolníci se musí do každého ročníku přihlásit, i když s námi již v minulosti spolupracovali. DobrovolnickaĚ zaĚkladna byla v roce 2024 tvorĚŚena zhruba z padesáti pěti procent lidmi, kterĚŚiĚ jizĚŚ pro nás dobrovolnicĚŚili v minulyĚch letech, cĚŚasto opakovaneĚŚ. Dokonce víme, že někteří jsou s námi od prvního ročníku bez pauzy, tedy už deset let. To klobouk dolů. Také starší dobrovolníci nám často děkují za super víkend, což potěší.

Je náročnější sehnat dobrovolníky, nebo budovy, které se mají veřejnosti otevřít?
Mám na starost dramaturgii festivalu a zapojování budov-novinek, kromě všech ostatních opakovaně zapojených budov. Z mého pohledu je náročnější zajistit budovy a jejich prostřednictvím zajímavé tematické linky, obzvláště, když se mi pak naplánovaná dramaturgie nezapojením budov pod prsty rozpadá. Vždy si musím připravit několik variant. Někteří z cíleně oslovených majitelů budov do festivalu nejdou, často je pro ně překážkou víkend a vyjít mimo svou komfortní zónu, jiní jsou naopak velmi dynamičtí a vnímají náš festival jako příležitost, mnozí vymyslí i pěkné doprovodné programy.

Předpokládám, že ti druzí se hlásí do festivalu pravidelně. Jsou tací, kteří se sami nabízejí, že vám otevřou další rok svoji budovu opět?
Hned po festivalu si zjišťuji zpětné vazby z budov. Pokud zareagují, píšou velmi pozitivní zprávy i s tím, že se těší na zapojení v příštím roce. Máme pár budov, které jsou s námi od prvního ročníku. Objekty se snažíme otevírat opakovaně, protože lidé nemají šanci během jednoho víkendu navštívit stovku budov, ocení, když mají příležitost v dalších letech. Letos jsme pilotně vyzkoušeli naši novou aplikaci, která ukazovala návštěvnost a dobu čekání v jednotlivých budovách, což mnoha lidem pomohlo v rozhodování, kam se vydat, aby toho viděli co nejvíce. Měli jsme na ni velice pozitivní ohlasy.

Jak moc festival narostl za deset let, co probíhá?
Z víkendového otevření 33 budov v prvním ročníku se stal týdenní festival s doprovodnými programy, více jak stovkou zpřístupněných objektů. Festival, který reflektuje různé tematické linky a má mnohem komplexnější dramaturgii. Podílejí se na něm ne desítky lidí, ale stovky lidí a jeho návštěvnost letos už překonala hranici sto tisíc návštěv v budovách. Počet budov lehce kolem stovky chceme udržet, rozhodně nechceme lámat žádné rekordy.

Neuvažovali jste, že by architekti otevřeli veřejnosti i soukromé byty, které navrhovali?
Do soukromých bytů se nám zatím nepodařilo dostat. V Londýně nebo ve Vídni jsme měli možnost podívat se do designových soukromých bytů, ale v Praze se to nedaří, dokonce ani do mnohých kanceláří. Jak už jsem řekla, otevřenost u nás není taková jako na Západě. Někdy se nám podaří otevřít vzorové byty, které ještě nejsou rozprodané, aby lidé viděli, kam se posouvá kvalita bydlení, jaké šetrné a chytré technologie se v novostavbách využívají.

Zmínila jste novou aplikaci, ale doplňkových služeb je v rámci festivalu více.
V některých vytipovaných budovách poskytujeme komentované prohlídky pro děti s listy pro malé architekty. Stavíme je na kritickém myšlení, pozorování a kreativitě dětí. Už sedm let fungují komentované prohlídky tlumočené do českého znakového jazyka včetně simultánního přepisu a loni jsme popáté připravili komentované prohlídky pro lidi se zrakovým postižením. Máme pro ně 3D modely budov a haptické plány, aby si mohli budovy nahmatat, stejně jako jejich urbanistické usazení do okolí. Na festivalu jsou pro mě důležité právě sociální přesahy a propojování lidí, ať už odborníků, či lidí z budov s dobrovolníky a s místní komunitou, stejně tak v dobrovolnickém programu propojování lidí mezigeneračně a profesně. Naším mottem je Architektura pro všechny, zamýšleli jsme se, zda ji skutečně zpřístupňujeme všem skupinám obyvatel, a postupným rozšiřováním nabídky se nám zhmotnilo téma přístupnosti pro všechny. A přestože nám Victoria během prvního ročníku řekla, že bychom měli mít webové stránky pouze v češtině, což v mnohých městech ve světě mají jen v rodném jazyce, protože jde přece o komunitní akci – v Londýně jazykovou bariéru řešit nemusí –, máme web od druhého ročníku i v angličtině, abychom vyšli vstříc i cizincům dlouhodobě žijícím v Praze.

Kolik lidí se zrakovým postižením má o takovou akci zájem?
Když zavádíme nějakou novinku, přijde pár jednotlivců. Letos už jsme ale měli všech šest prohlídek pro nevidomé návštěvníky zcela zaplněných.

Je nějaká budova, kterou byste ráda zpřístupnila, ale nedaří se to?
Nevím, zda je jmenovat, protože občas se nám po letech podaří majitele přesvědčit, že to umíme i v komorních skupinách, že registrace provoz neřeší a nepomáhají, a že je dobré pro lidi něco udělat třeba i o víkendu. Nakonec z toho mají dobrý pocit a ty pozitivní emoce je nabíjejí. Uvedu jeden objekt, o jehož zpřístupnění marně usiluji od roku 2016, to je kartotéka České správy sociálního zabezpečení.

Ze jakou budovu v Praze 6 jste ráda, že se ji podařilo zařadit do festivalu a zpřístupnit?
Jsem ráda vždy za všechny budovy, které oslovím nebo které se i samy přihlásí. Baví mě budovy s příběhy a těch příběhů je tady na šestce hodně. Když procházíte Slavíčkovou ulicí, Na Zátorce, Pelléovou, okolím Sibiřského náměstí nebo vilovou kolonií Baba a spoustou dalších míst, těch vil od slavných architektů, kde žili různí umělci, kde vznikala slavná díla nebo kde žili Masarykovi a další významné osobnosti, je opravdu mnoho. Chodívala jsem s pejskem do Stromovky kolem chátrající Petschkovy vily po čínském velvyslanectví. Opravdu mě trápilo, jestli a kdo ji zachrání. O to více mě těší, že je po letech opravená, funguje v ní Muzeum literatury a pan architekt Zdeněk Žilka mohl v rámci našeho festivalu návštěvníkům popisovat, jakým způsobem o rekonstrukci přemýšlel a jak probíhala.

Letos se Open House Praha festival koná od 12. do 18. května. Je nějaká zajímavá budova v Praze 6, kterou nám doporučíte?
Nezlobte se, ale ještě nemohu prozradit. Budovy zveřejníme na začátku dubna na našich webových stránkách, informace dostávají odběratelé našeho newsletteru a obyvatelé Prahy 6 i prostřednictvím květnové Šestky.

V každém čísle ale najdou pozvánky na vycházky pořádané organizací Open House Praha. Co vás vedlo k tomu rozšířit program na celý rok?
Nejprve jsme byli dvoudenní víkendový festival s otevřenými budovami, postupně jsme se rozrostli na sedmidenní, protože některá témata vyžadovala obohacení například o přednášky a procházky. K těm celoročním vycházkám nám pomohla covidová pandemie, kdy jsme dva připravené festivaly museli přesunout termínově, ale uskutečnily se. Některá města v zahraniční nahradila festival natáčením videí z budov. Covid nám pomohl k pravidelným mezinárodním online setkáním a přípravám online mezinárodního víkendového festivalu. A protože se některá města nacházela na druhé straně zeměkoule, byl to osmačtyřicetihodinový maraton zajímavých videí, debat a diskusí. Nicméně jsem si uvědomila, že nemůžu sedět tolik hodin u monitoru, i když příspěvky byly zajímavé. Vlastně nechceme lidi držet u obrazovek, ale naopak podporovat zdravé město poznávacími komentovanými procházkami a zažívat architekturu objektů všemi smysly. Video vám nezprostředkuje atmosféru a vůni budovy, materiálů ani interiéru. Proto jsme se rozhodli pro vycházky, které nám zároveň pomáhají s dofinancováním festivalu, který je pro lidi zdarma.

Jste z Olomouce, kam jste se přestěhovala za svým mužem do evangelického semináře v Jirchářích, kde dostal služební byt. Už třicet let ale žijete v Bubenči. Co vás sem přivedlo?
Nejsem z Olomouce, tam jsem studovala, pocházím z Rýmařova. Do Bubenče jsme se dostali souhrou náhod, uvolněním bytu na šestce a získáním možnosti po pěti letech v Jirchářích se přestěhovat.

Festival Open House Praha má různá témata, můžeme čekat také hudební zaměření od vás jako varhanice?
V rámci vnímání architektury všemi smysly doplňujeme program i o koncerty a taneční vystoupení. Pokud ale myslíte, že bych měla někde zahrát já, tak určitě ne. To už je dávno pryč.

Nechcete se k tomu vrátit?
Už ne, udělala jsem tlustou čáru. S malými dětmi bez babiček nebyl čas a ani možnosti v Praze cvičit, nikoho v kostelech jsem neznala, později jsem aspoň doprovázela na klavír své děti. Teď je v mém životě architektura a mám skvělou příležitost město poznávat mnohem hlouběji i prostřednictvím schůzek v budovách, které se zapojí nebo nezapojí do festivalu. Je hezké vyměnit varhany za architekturu, obojí je obohacující. Nelituji.

Andrea Šenkyříková
⟶ po maturitě na farmaceutické škole se místo chemie věnovala hře na varhany
⟶ po přestěhování do Prahy se zaměřila na lidská práva
⟶ působila na Úřadu vlády, v Nadaci Michaela Kocába, spolupracovala na projektu Cena Roma Spirit v České republice
⟶ v organizaci Otevřená společnost se věnovala programu Veřejný prostor přátelský lidem
⟶ v roce 2013 založila festival Open House Praha a je jeho kreativní ředitelkou