Jan Kodeš: přál bych si tenisové muzeum

13. září to bude přesně padesát let, kdy Jan Kodeš dosáhl svého nejlepšího umístění v tenisových žebříčcích – byl čtvrtý na světě. Pomohlo mu k tomu i vítězství ve Wimbledonu pár týdnů před tím.

Ačkoli se mnohem více hovoří o vašem vítězství na Wimbledonu, další ze čtveřice prestižních turnajů, French Open, jste vyhrál dokonce dvakrát. Prý jste se stal miláčkem Francouzů…
Ve Francii jsem strávil hodně času, odehrál hodně turnajů už od juniorských let, pak následovaly i ty velké turnaje. Vrcholem byla dvě vítězství na French Open v letech sedmdesát a sedmdesát jedna. Nezapomeňte, že my z východního bloku jsme tehdy byli na Západě jakási atrakce.

Přitom mnohem více se mluví o vašem vítezství na Wimbledonu, od něhož letos uplynulo padesát let.
Wimbledon je historická a velmi prestižní soutěž. Připomínal se nyní více, protože to bylo přesně padesát let, co jsem ho vyhrál. Navíc se k tomu přidalo vítězství Markéty Vondroušové, která zvítězila letos, a obojí se v médiích spojovalo.

Jak probíhaly letošní oslavy ve Wimbledonu?
Dostal jsem spoustu vzpomínkových gratulací, byl jsem speciálním hostem Wimbledonu. Každý, kdo vyhraje Wimbledon ve dvouhře, se automaticky stává čestným členem All England Clubu a získává i určitá privilegia, je zván během turnaje na oběd do prostor královské lóže, kde potom sleduje i zápasy.

Jezdíte do Londýna na turnaj pravidelně? Když se koukáte na zápasy, zahrál byste si znova?
Ale ano, zahrál bych si ještě. Bavilo by mě to.

Takže se tenis podle vás za těch padesát let moc nezměnil?
Tenis se změnil, hlavně díky raketám. My jsme hráli s dřevěnými s malými hlavami, trefit míček pěkně středem bylo těžší než dneska. Dnes jsou rakety z jiných materiálů a s větší hlavou, ale zase máte větší rychlost míčků. Tedy současný tenis je svým způsobem rychlejší, ale záleží také, na jakém povrchu hrajete, zda na betonu, na trávě, nebo na antuce. Na každém povrchu je specifický odskok míče, někde rychle a nízko, jinde rychle a vysoko, nebo naopak pomalu. Záleží hodně na úderech hráče.

Co rozhoduje o tom, že se z dobrého tenisty stane vynikající hráč první desítky? Talent? Dřina?
Jen talent nestačí. Je to hodně o vůli, a hlavně o psychice. Když se na ty hráče podíváte, mají nejen obratné nohy, ale i nesmírnou bojovnost, vůli, chytrost, odvahu, rychlé rozhodování. Hráči první desítky jsou oproti ostatním výjimeční v tom, že dokážou ustát i ty nepříjemné věci, mají své vlastní sebevědomí, když na vás lidé pokřikují, zatleskají při dvojchybě, poprchává nebo svítí slunce do očí. Nebo když prohrávají, snaží se rychle zkoncentrovat a zlepšit. I v těch nejdůležitějších krizových situacích dokážou zahrát míče, jak potřebují. Není umění hrát dobře v tréninku, to umí každý. Důležité je vyhrávat rozhodující okamžiky.

Máte schovanou raketu, s kterou jste vyhrál Wimbledon?
To víte, že ano. Nejen tu, ale i z Paříže a dalších turnajů.

Ono ale moc nechybělo a vy jste mohl běhat nikoli po travnatém kurtu, ale po fotbalovém trávníku. Jak dlouho jste hrál tenis i fotbal zároveň?
Do osmnácti let. Hrál jsem závodně fotbal za Čechii Karlín, tenkrát se jmenovala Dukla Karlín. Hráli se mnou hráči, kteří později přestoupili do Sparty a Slavie. Že dám přednost tenisu, jsem se definitivně rozhodl, až když jsem vyhrál v tenise pardubickou juniorku. Rodiče byli také radši, že jsem zůstal u tenisu. Fotbal jako kolektivní sport mě více bavil, ale zase tam je vyšší riziko zranění a kvůli nim někdy bývá profesionální kariéra krátká. S fotbalem jsem se ale loučil nerad.

Začal jste se tedy živit tenisem jako profesionál?
Reprezentovat jsem začal v roce šedesát čtyři v juniorech a pak po vítězství na mistrovství republiky v mužích, to bylo v roce šedesát šest. Profesionální tenis se začal celosvětově hrát až o dva roky později, v roce šedesát osm. Tehdy mezinárodní tenisová federace rozhodla, že pro profesionály i amatéry vzniknou jednotné turnaje a že budou dávat prize money, tedy odměny za jednotlivá kola. Tehdy to bylo nějakých sto, dvě stě nebo šest set dolarů a postupně to vyrostlo až do dnešních částek. Tedy tenis jsem hrál za peníze od roku šedesát osm, ale ty jsme odevzdávali tenisovému svazu, který hradil veškeré náklady. Pamatuji se, že po mém vítězství na Roland Garros se z mé odměny zaplatila celá česká výprava. To bylo v roce 1970, kdy jsem se probojoval na okruhu ITF Grand Prix do historicky vůbec prvního závěrečného Turnaje mistrů v Tokiu. Bylo nás tam jen šest – Laver, Rosewall, Ashe, Smith, Franulovič a já.

To se ale časem změnilo…
Ano, už následující rok po složitých jednáních na ÚV ČSTV ti nejlepší z nás získali takzvaný poloprofesionální statut a větší část roku cestovali po turnajích ve vlastní režii, hradili si své vlastní náklady na hotely, cestovné, letenky a ze získaných finančních odměn po odečtení nákladů odevzdávali odvody, jakési daně ve výši dvaceti pěti procent Pragosportu, který byl pověřen obchodní činností pro ÚV ČSTV. V reprezentaci, jako byl Davis Cup, jsme hráli zadarmo. A taková zajímavost, tato sportovní léta a příjmy z nich se mi vůbec nezapočítávaly do starobního důchodu.

Už tehdy se asi daly tenisem vydělat nemalé peníze, protože jste se prý za socialismu proháněl po Praze v jaguáru?
To bylo ale až mnohem později, na sklonku mé kariéry. Byl jsem sedmnáct let v Daviscupovém mužstvu a odehrál rekordních devadesát šest zápasů, nejvíce ze všech československých hráčů v historii země. V roce osmdesát tři jsem skončil jako profesionál a reprezentant a mohl jsem podepsat smlouvu v německém Ambergu, kde jsem hrál jejich nejvyšší soutěž Bundesligu. Dvakrát po sobě jsme ji vyhráli a stali se mistry Německa, což byl tehdy ohromný úspěch. Tam jsem si tehdy vydělal větší peníze a s přispěním klubu získal jaguára staršího ročníku. Ono Jaguar zní sice honosně a má to jakousi gloriolu. Byla to limuzína, ne žádný sporťák. To bylo stejné, jako kdybyste měla Mercedes nebo BMW.

Po skončení kariéry jste byl pět let nehrajícím kapitánem Davis Cupu a pak jste z kurtů zmizel. Kam?
Ne zcela. Již jako kapitán daviscupového týmu jsem byl členem výkonného výboru tenisového svazu, kde začala moje funkcionářská dráha. V té době jsem se začal angažovat ve prospěch přestavby tenisového areálu na pražské Štvanici, centrální kurt byl otevřený v roce osmdesát šest při Poháru federace, považovaném tehdy za mistrovství světa žen. O rok později jsem přes ATP Tour založil pro tenisový svaz mezinárodní profesionální turnaj Čedok Open, který byl součástí světového okruhu. Ve funkci ředitele turnaje jsem do Prahy získal několik hráčů světové desítky, grandslamové vítěze. Turnaj se konal celkem dvanáctkrát. Poslední čtyři roky, kdy jsem ho organizoval, jsem působil i ve funkci prezidenta tenisového svazu. U tenisu jsem tedy zůstal, ale dal jsem se na funkcionářskou kariéru. Teď se nějak více do českého tenisu nemotám, ale samozřejmě se znám se všemi hráči a hráčkami a působím více mezinárodně pro vlastní potěšení.

Oslovil vás někdo, abyste se stal jeho trenérem?
V roce 1980 během daviscupového zápasu s Rumunskem v Bukurešti mě požádal Ivan Lendl, abych s ním cestoval po světě, ale musel jsem odmítnout, protože už jsem měl podepsanou smlouvu s Ambergem. Od té doby jsem ani neměl zájem, ale s hráči a hráčkami si povídám, občas něco poradím, když o to stojí. Dnes se tomu říká mentoring. Řada lidí, většinou rodiče, si myslí, že tenis je dnes úplně jiný, než byl tenkrát, když jsem hrál já. Myslí si, že třeba nemám co dát. Není to sice pravda, ale já je v tom nechávám a je mi to už jedno.

Původně jste žil v Praze 8, co vás přivedlo na šestku?
To bylo po vítězství ve Wimbledonu, možná o rok později, kdy jsem si chtěl postavit vilu. Najít tehdy volný pozemek nebylo tak jednoduché. Moje bývalá tchyně se ale někde dočetla, že na šestce v Šáreckém údolí budou rozparcelovávat nějaké pozemky. Řekl jsem, že bych měl o parcelu zájem, a ačkoli bylo žadatelů více, jednu jsem získal. Vedle mě dostal parcelu například generál major profesor Zdeněk Kunc, zakladatel neurochirurgie, který má sochu v Ústřední vojenské nemocnici.

Autorem vašeho domu, který je také zařazen do knihy Slavné vily, je architekt Milan Rejchl. Zajímal jste se o architekturu a podle čeho jste si ho vybral?
Bylo to přes rodinu. Pracoval s mým švagrem v Pražském projektovém ústavu. Oba mi pomohli s projekty a přípravou toho domu, který jsem kolaudoval někdy v roce sedmdesát sedm nebo osm.

Zbytek vaší rodiny žije v Karlíně, vy v Praze 6 zůstanete?
Už bych neměnil. Myslím, že Praha 6 je vlastně nejlepší čtvrť. Pro člověka, který hodně cestoval a cestuje, je tu blízko letiště, což je výhoda. Pamatuji si, že když jsme přilétali z turnajů, ostatní se ještě trmáceli několik hodin do Přerova nebo Ostravy, já si vzal taxíka a za patnáct minut byl doma.

U domu jste si přál postavit tenisový kurt. Vždycky, když někdo staví kurt na zahradě, vzpomenu si na Vlastu Buriana, jaké měl s jeho povolením potíže. Vám jako tenisovému šampionovi ho dovolili snadno?
Také jsem měl potíže. Zhlédnul jsem se v kurtu, když jsem jezdil po světě, v Americe měli kurty u mnoha domů. Jenže ty byly betonové a mně připadaly strašně špinavý. Prach, popílek i listí se vám usazuje na tom betonu, kurt klouže a vy to pak musíte drhnout. To jsem nechtěl.

Ovšem před antukou jste dal přednost trávě. To je poměrně unikátní.
Nutili mě do jakéhokoli kurtu, jen ne do trávy. A já chtěl jenom trávu, i když jsem věděl, že to nebude kvalitní a profesionální plocha, jako třeba ve Wimbledonu. Ale já se na něj dívám jako na zahradu, je to zelená plocha, kterou samozřejmě kropím a stříhám, mám tam sloupky na síť, dá se na něm pinkat a hrát. Ale aby byl opravdu kvalitní a odskok míče byl správný, musel bych ho válcovat. To je největší problém. Když hodně prší, změkne a nedá se na něm hrát. To nám ovšem nevadí, stále koukám do zeleně, když je hezky, rozložíte si tam deku a můžete si tam lehnout, hrajeme tam fotbal, děti tam vyrostly a nyní tam syn trénuje vnoučata.

Takže tenisové turnaje pro známé tam nepořádáte?
Kdyby se ukázalo, že můj vnuk, kterému je teď jedenáct, by se chtěl tenisu věnovat více, trávu bychom strhli, udělali nový koberec a mohl by mu sloužit dál. Vždyť v roce sedmdesát osm jsme se na něm i trochu připravovali před Davis Cupem s Anglií. Lendl, Šmíd, Složil a já. Později tam hrál i Korda s Mečířem.

Vy s vnukem nehrajete?
Měl jsem operaci, tak jsem teď devět měsíců nehrál, ale zase začnu. V listopadu s All England Clubem, letíme na deset dnů do Indie a tam budeme hrát nějaké zápasy. Jde sice o přátelské zápasy mezi kluby, kde hrají jak bývalí, někdy i profesionální hráči, tak i členové rekreační. Ale už jsme všichni dědkové. To je ryze společenská událost.

Laik má pocit, že v tenisu jste dosáhl téměř všeho, máte nějaký sportovní sen, který byste si rád splnil?
Moc bych si přál udělat tenisové muzeum. Mám spoustu věcí, které by tam mohly být vystavené, a to nejenom moje, ale i raketu, s kterou vyhrával Federer či Djokovič, a zajímavé věci od jiných tenistů.

Co vám v tom brání?
Docela hodně věcí. Na vybudování takového muzea potřebujete v první řadě peníze a pak prostory a dobré zabezpečení, aby se ty věci neztratily. Co jsem si zjišťoval, jen na zřízení by bylo třeba osm devět milionů korun. Druhá věc je, že ho musíte mít na místě, které bude pro lidi atraktivní, aby vám tam chodili. Musíte zaměstnat ne jednoho člověka, který se o exponáty bude starat a hlídat je. Navíc dneska není muzeum o tom, že vystavíte věci a lidi na ně budou koukat s otevřenou pusou. Taková výstava musí být interaktivní. Když přijedu třeba do muzea NHL v Torontu, kde v síni slávy profesionálního hokeje vidím figuríny v životní velikosti včetně Jágra, jsem nadšený.

Tak třeba se nyní najde někdo, kdo vám s muzeem pomůže…
To si nemyslím, u nás si nikdo nikoho neváží, politici se sice s námi občas rádi vyfotí, ale jinak se jenom hádají a léta ubíhají. Nevím, proč historicky padesát nejlepších sportovců nemůže být prezentováno třeba v našem Národním muzeu!