Rozhovor s lékařem Jakubem Hortem
Vyrůstal v lékařském prostředí a od střední školy ho fascinoval mozek. „Jak funguje mozek a jak vznikla Alzheimerova choroba, popsali lékaři už před sto lety. My jsme do současnosti čekali na to, až objevíme první léky. Nyní se zdá, že se blýská na lepší časy,“ říká jeden z nejlepších neurologů u nás, Jakub Hort.
Když v roce 2021 schválili v Americe lék proti Alzheimerově nemoci Aduhelm, objevily se zprávy, že koncem roku 2022 by mohl být dostupný i na našem trhu. Jaká je situace v roce 2023?
Situace se změnila, lék je v Americe skutečně registrován, ale ukázalo se, že má nějaké vedlejší účinky, proto se do Evropy vůbec nedostal. Ale následuje ho jiný lék, který se jmenuje Leqembi, registrován byl v Americe šestého ledna letošního roku a očekává se, že by na našem trhu mohl být k dispozici příští rok v létě. Zdá se, že je účinnější a bezpečnější než ten původní.
Pokud se takový přípravek na trhu objeví, znamená to, že už se nemusíme bát, jak nám stáří zkazí demence? A že to bude třeba jako s cukrovkou II. typu, která je sice strašákem, ale lékaři si už s ní umí docela dobře poradit?
Není to tak jednoduché, záleží na tom, ve které fázi onemocnění pacient lék dostane. Zatím byl zkoušený u pacientů, kteří již měli nějaké potíže – zapomínali, jejich testy vykazovaly horší hodnoty. Lék se zkoušel ve stadiu takzvané mírné kognitivní poruchy nebo ve stádiu mírné počínající demence. Aby opravdu fungoval, potřebovali bychom ho začít dávat pacientům v době, kdy ještě nemají žádné klinické obtíže, ale na jejich mozku už se objevují nějaké změny.
Takže budeme chodit na preventivní kontroly mozku, abychom se před touto nemocí chránili?
Ano, uvažuje se o tom, že by se – podobně jako u rakoviny prsu nebo rakoviny tlustého střeva – chodilo v šedesáti nebo šedesáti pěti letech na screening. Dnes se na Alzheimerovu nemoc díváme jako na onemocnění, které trvá třeba třicet let, kdy dvacet let se vám v mozku dějí změny a tvoří bílkovina a vy ani vaše okolí či rodina si toho nevšimnete. Teprve po této době se projeví. Nový lék působí právě na tu bílkovinu, která se v mozku tvoří dlouho, a až když dosáhne určité hranice, onemocnění se začne rozvíjet. Lék proti nemoci máme, ale bylo by dobré mít ještě jednoduchý a levný třeba krevní test, který by nemoc odhalil.
Jak ji odhalujete dneska?
Dnes sice máme takzvanou PET, což je pozitronová emisní tomografie, která nám ukáže chorobu v preklinickém stadiu, ale je velmi drahá.
Dědí se Alzheimerova choroba?
Velmi vzácně. Existuje několik genů, a kdo je má, tak onemocní. Já sám jsem ale potkal pouze jednotky takových pacientů. Potom ale máme gen Apolipoprotein E4, který zvyšuje riziko onemocnění. Šestnáct procent z nás má jeho alespoň jednu kopii, ovšem mezi nemocnými Alzheimerovou chorobou je to sedmdesát procent. Nelze sice s jistotou říct, že pokud tento gen máte, onemocníte, ale u jedné kopie genu roste riziko nemoci asi třikrát až čtyřikrát, u dvou kopií už je to desetkrát. Samozřejmě onemocnět nemusíte vůbec, záleží na dalších genech a faktorech, jak se vyrovnají a vynulují. K té dědičnosti – Alzheimerova nemoc je dnes natolik častá, že z hlediska statistiky a pravděpodobnosti každá třetí rodina někoho s touto nemocí bude mít. Nejde přitom o genetiku. Mnohem důležitější faktor je věk – čím je člověk starší, tím je riziko větší. Nad šedesát pět let křivka nemocnosti rychle roste.
Je to také důvod, proč jsou mezi nemocnými více zastoupeny ženy, které se v průměru dožívají vyššího věku?
Žen je bezpochyby mezi nemocnými více. Částečně za to může věk, částečně mají vliv i hormonální změny a některé změny metabolismu mozku.
Na druhé straně jsou to většinou ženy, které o sebe více dbají, cvičí, čtou, navštěvují různé kurzy. To je přece dobrá prevence vůči této chorobě. Nebo?
Ano, v prevenci nemoci hraje roli duševní aktivita, vzdělání, jestli se třeba učíme další světový jazyk. Zároveň je také potřeba fyzická aktivita. Navíc by si měl člověk hlídat, jestli nemá vysoký krevní tlak, protože ten je překvapivě rizikem pro vznik Alzheimerovy nemoci, stejně jako cukrovka i stavy na pomezí, kdy je glykémie jednou vyšší a jednou v pořádku. Člověk by si měl také dávat pozor na úrazy hlavy, jsou také rizikové.
Jak moc může být Alzheimerem jednou postižená dnešní mladá generace? A když navážu na vaši předchozí odpověď – není pro ně zdravější sedět u telefonu a hrát hry, při nichž musejí myslet, než jít na fotbal, kde budou hlavičkovat?
To je hodně konkrétní otázka, na niž není jednoznačná odpověď. Proto se dnes snažíme najít individuální přístup k jednotlivým osobám. Když budete mít člověka, který ve svém volnu pracuje na zahrádce, další pohyb mu už jako prevence nepomůže. Lepší bude například luštit křížovky. A naopak, pokud ve svém volnu luštíte křížovky, více vám prospěje fyzická aktivita – klidně i obyčejná chůze – než další hlavolamy. U dětí je to podobné – záleží, jak moc studují, jak moc se hýbou. Určitě bych ale omezil ve fotbale hlavičky, MMA zápasy, box a podobné sporty. Nebo také skoky do vody se mohou za několik desítek let projevit Alzheimerovou nemocí. Dokonce v Anglii existuje soudní spor, kdy bývalí hráči, kteří dnes trpí demencí, se soudí s fotbalovým svazem, že když aktivně hráli, hlavičkovali tvrdými míči. Asi na tom něco je.
Jak poznám u svých blízkých, že u nich může propuknout Alzheimerova choroba? Přestanou si pamatovat jména herců, filmů, budou častěji hledat klíče?
Nikoli, pokud si někdo stěžuje, že si nevzpomene na jméno herce nebo název knížky, ještě to nepovažujeme za tolik nebezpečné. Co naopak považujeme za varovné příznaky, je zapomínání termínů schůzek nebo když se ztrácí v časové ose a neví, co bylo dříve a co později. Varovné také je, pokud se hůře orientují v prostoru a když mají pocit, že jsou na tom hůře než jejich vrstevníci, nebo že je jejich stav horší než loni. Rovněž je varovné, když je člověk svým stavem sám zneklidněný. Protože každý má svou vlastní intuici a tuší, že s ním něco není v pořádku.
V jednom televizním seriálu jako test použili úkol nakreslit ciferník hodin. Byla to filmařská zkratka, nebo to opravdu funguje?
Ano, test hodin také používáme. Často je lékař překvapen, že pacient, který nejeví ještě známky onemocnění, už hodiny nakreslit nedokáže. Použít můžete také aplikaci terrapino, která každému umožní zjistit osobní riziko této nemoci a najdete tam také návody a motivaci pro trénování mozku, lékařům pomůže předvyšetřit lidi.
Když v rodině někoho nemocného máme, jak se k němu nejlépe chovat?
Doporučujeme nehádat se, ale opravovat. Říct: ne, dneska není úterý, dnes je pondělí. Důrazně, důsledně, ale bez hádky. U pokročilého onemocnění se pak používá takzvaná reminiscenční terapie, protože nemocní mají problém učit se nové informace a jsou ztraceni v novém světě, dobře si ale pamatují, co bylo, když byli mladí, nebo co se dělo před deseti lety. Připomínáním těch věcí je uvádíme do komfortní zóny a oni se tak cítí lépe.
Kde mohu takové informace a rady najít?
Nyní vláda schválila takzvaný Národní plán Alzheimer, který by měl zlepšit diagnostiku a péči o nemocné. Pokud budete hledat pomoc na šestce, nemáte to daleko, protože v Terronské ulici máme s Alzheimer nadačním fondem vytvořený takzvaný Alzheimer point, kde poskytujeme poradenství lidem a rodinám, kteří někoho nemocného mají. V jeho rámci se chceme inspirovat v zahraničí, kde jsou běžné takzvané dementia friendly komunity. Je důležité nemocné lidi vytáhnout z bytů ven, podpořit je, aby se sdružovali a napojili na už existující aktivity. Dovedu si představit, že bychom měli informační stánek na farmářském tržišti. Když si vezmu statistiku nemocnosti ve společnosti, tak v Praze 6 budou žít s Alzheimerovou nemocí tisíce lidí.
Když jsme se dostali do Prahy 6, kdy jste se byl naposledy podívat na zámečku Veleslavín?
Jel jsem okolo celkem nedávno, uvnitř jsem se podívat nebyl. Ale vím, že tam sanatorium založil Oskar Fischer, který byl objevitelem této nemoci, tak trochu neprávem pojmenované po panu Alzheimerovi.
Kdy a jak jste se o osobnosti Oskara Fischera, mimochodem čestného občana Prahy 6, dozvěděl?
Musím říct, že je trochu ostuda, že se na něj zapomnělo. Sám se přiznávám, že jsem se s jeho jménem setkal poprvé v roce 2009, kdy se v Praze konala mezinárodní konference o Alzheimerově nemoci a já ji pomáhal organizovat. Kolegové nás oslovili, zda by někdo z místních nemohl mít přednášku o Oskaru Fischerovi, řada z nás ho tehdy ještě neznala.
Byli to paradoxně zahraniční kolegové, kteří nás na něj upozornili. Poté přišel odborný článek v mezinárodním časopise Brain, tedy Mozek, kde byl případ Oskara Fischera podrobně popsán.
Jak se tedy stalo, že se ta nemoc jmenuje Alzheimerova, nikoli Fischerova?
Zatímco Oskar Fischer popsal tuto chorobu na dvanácti případech, Alzheimer pouze na jednom. Ovšem měl ambiciózního šéfa, který ho donutil, aby do jeho nové knihy napsal kapitolu o té jedné pacientce. Naopak Oskar Fischer byl vyspělejší, měl více pacientů, lépe je zkoumal, měl kontrolní soubor, ale zapomnělo se na něj nejen proto, že neměl ctižádostivého šéfa, ale také proto že byl židovského původu, působil na německé klinice a zemřel v koncentračním táboře v Terezíně. Je možná typickou mentalitou českého národa, že nás na tuto osobnost upozornili v zahraničí.
Šance, že by se choroba jmenovala Fischerova, je asi nulová. Nebo?
Ta nemoc by se měla správně pojmenovávat Alzheimerovo-Fischerova nemoc. Já to někdy používám a mí zahraniční kolegové také. Ale moc se to ještě neujalo.
Žijete na Ořechovce, jak dlouho?
Vyrůstal jsem v domě na Ořechovce, který máme po dědečkovi. Chodil jsem do školy na Norbertově, kterou nyní navštěvují i moje děti, studoval jsem Gymnázium Nad Alejí a do Motola, kde nyní pracuji, to mám také kousek. Můj životní rádius je tedy poměrně malý. Proto jsem rád, že to mám kousek na letiště a mohu si ho rozšířit cestováním.
Byl jste také aktivním hráčem Hanspaulské ligy…
Začal jsem ji hrát v sedmnácti letech, kdy kamarád Jirka Zumr dělal první tým. Hrál jsem téměř dvacet let za klub Neúspěch Strouhalák. Ty kluby měly takové názvy. Trénovali jsme na Strouhalově hřišti na Ořechovce.
Hrajete stále?
Ligu už nehraji, ale když je čas, jdu si zakopat s kamarády. Zkoušeli jsme opět hřiště Na Strouhaláku, ale jeho rekonstrukce se moc nepovedla. Každý fotbalista říká, že je malé a dost komplikované. Tak chodíme raději na Tatran Střešovice nebo jezdíme ke mně na chatu.
Jak si nejlépe odpočinete a vyčistíte hlavu?
Moje žena má ráda komunitní sdružování, založila dětské komunitní centrum Tatranu Střešovice Oříšek, účastním se jejich akcí, mám rád Zažít město jinak. Nebo si chodím zaběhat – do Hvězdy, na Ladronku, někdy i do Šárky. Také pěstuji na zahradě rajčata, a ačkoli je šestka hodně zelená, na víkend rád utíkám mimo město do přírody.