Návrat krásných vil

Městská část Praha 6 je patrioty považována za nejlepší místo k životu v nejkrásnějším městě na světě, což se dá – jako každé podobné absolutizující tvrzení – považovat za přehnané, ale také za prosté konstatování skutečnosti. Záleží na úhlu pohledu.

Při sledování problematiky vilových čtvrtí a potažmo vilové architektury dojdete k poznání, že na šestce se v tomto ohledu dařilo přinejmenším už od sklonku devatenáctého století, kdy se stavěly překrásné vznešené domy v novorenesančním či secesním slohu v Bubenči. Po první světové válce získala proslulost nejprve Ořechovka, jejímž vrcholným počinem se stala vila navržená Adolfem Loosem pro stavitele Františka Müllera, považovaná za jednu z nejvýznamnějších staveb nejenom v Praze, ale v celém Česku. Mezi vyhledávané adresy patřila také celá Hanspaulka, a především pak Baba, kde byla před devadesáti lety dokončena vzorová, koncepčně dodnes nepřekonaná osada sestávající výhradně z funkcionalistických domů. Navrhovali je přední architekti v čele s Pavlem Janákem (autor šachovnicového urbanismu), Josefem Gočárem, Ladislavem Žákem či Oldřichem Starým, ale byl mezi nimi také Mart Stam, nizozemský mistr, jediný cizinec mezi našinci.
Nadějný vývoj zabrzdila německá okupace, a zejména následná čtyřicetiletá stagnace individuální výstavby během vlády komunistů, která byla ukončena až sametovou revolucí. Navázat nebylo snadné. Umění vilové architektury se vzhledem k zakořeněnému rovnostářství obnovovalo pozvolna, architekti se vlastně museli vracet k zapomenuté typologii, která má vyjadřovat nejenom osobnost investora – každý správně navrhovaný rodinný dům je svého druhu portrét stavebníka, ale vyjadřuje i jeho ekonomickou sílu a současně vztah k prostředí, do nějž vstupuje. Období nejistoty trvalo prakticky po celá devadesátá léta, až poté se v novém tisíciletí začaly objevovat zajímavé příklady nových vil. Některé jsou vskutku vydařené. Jako obyvatel Vokovic jsem mohl sledovat jejich zrod z bezprostřední blízkosti, neboť byly stavěny v přitažlivé oblasti na rozhraní Liboce a Ruzyně. Jsou za nimi osvícení investoři stejně jako nadaní architekti, kteří s jedinou výjimkou, tou je Jan Línek, žijí na šestce a znalost místních souvislostí i zvyklostí zúročili při navrhování vil. Přinášejí kvalitu a ukazují návod, jak dále stavět v takto exponovaných lokalitách.

Vila v Liboci
Zatímco většina moderních ambiciózních českých vil byla postavena v duchu nového funkcionalismu či minimalismu, pro něž jsou typické pravé úhly, u tohoto domu jsou spíše vzácné. Libocká vila je příkladem architektonické exprese, takzvaného dekonstruktivismu, a zároveň odvahy přijít s řešením vymykajícím se obvyklým dispozičním schématům. Pro Jana Línka, který měl v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století společnou architektonickou kancelář s Vlado Milunićem, je tento přístup příznačný. Zrodil se dům dvou tváří, jenž se neomrzí. Ze severu směřuje k frekventované silnici, a proto má uzavřenou a strohou fasádu, kdežto do zahrady, která sousedí s oborou Hvězda, se otevírá po celé délce. Má dvě základní části. V jedné je hlavní obytný prostor s kuchyní, ložnicí a pracovnou, ve druhé pak pokoj a ateliér, z něhož se dá po ocelové lávce vyjít rovnou na zahradu. Vila je neobvykle členitá, ukrývá se v ní ještě byt pro správce a také místo pro ubytování studenta. Teoretik architektury Petr Vorlík v knize Slavné stavby Prahy 6 napsal, že ji lze řadit vedle domů „takových zahraničních architektů, jako jsou Eric Owen Moss, Frank Owen Gehry nebo Daniel Libeskind“.

Vila u Hvězdy
Pro návrh vily, která je obklopena poněkud nesourodým sousedstvím vilek z meziválečného období a také řadových domků ze sedmé a osmé dekády, se stal určujícím výhled na letohrádek Hvězda, na jednu z nejvzácnějších pražských renesančních budov. Letohrádek dostal podobu magického hexagramu symbolizujícího, mimo jiného, harmonii, neboť sestává ze dvou rovnostranných trojúhelníků. Tento motiv architekt Ondřej Císler přenesl do svého konceptu a vila vznikla na půdorysu nepravidelného šestistranu, ovšem mnohem mírnějšího, protože záměrem nebyla okázalost, nýbrž jemnost. Byla postavena z keramických cihel plněných tepelnou izolací, jež byly opatřeny pryskyřičným nátěrem odpuzujícím vodu. Působí, jako by byla vysekána z jednoho kusu kamene. Pro uživatele vily je – vedle pohodlí ve čtyřech podlažích, z nichž jedno je podzemní – podstatný způsob, jakým autor pracoval s přirozeným světlem: vstupuje do ní střešním světlíkem a následně modeluje vnitřní prostory. Dům byl postaven jako energeticky úsporný, nicméně v jeho formě se to nijak neprojevuje. Ačkoliv je očividně reprezentativní, nechce na sebe prvoplánově upozorňovat, ale snaží se posílit lokalitu. Do čtvrti přinesla zklidnění a harmonii, kterou by bylo vhodné následovat. Další stavebníci mají přinejmenším návod, jakým směrem by se mělo jejich uvažování o budoucím sídle odvíjet.

Vila v Ruzyni
Vila se mezi sousedními domy z prvorepublikového období, které se budovaly bez vyšších estetických ambicí, nedá přehlédnout. Její autorka Markéta Cajthamlová získala v současné české architektuře vynikající pověst projekty rodinných domů vyznačujících se jasně daným řádem, kde do sebe všechno přirozeně zapadá, a také neokázalou, do nejmenších detailů propracovanou formou. Je specialistkou, a pokaždé pracuje jinak. Neopakuje se. Uliční fasáda není odvrácená od veřejného prostoru, ale je zřetelně dělená, postupně gradovaná. Zvláště podlouhlý rám na úrovni druhého poschodí se dá pokládat za zdařilou připomínku Loosova „okna“ na střeše vily stavitele Müllera na Ořechovce. Odlehčuje hmotu domu, při pohledu z terasy, k níž patří, se pozorovateli nabízí krásný pohled do korun blízkého lipového stromořadí: jako by se člověk ocitl uprostřed živého obrazu. Stavba vrcholí v třetím nadzemním podlaží, kde je situován samostatný byt, k němuž vede z východní strany schodiště. Dům je z monolitického betonu, avšak fasádu pokrývají cihelné pásky, které celek změkčují a pomáhají navazovat dialog s bezprostředním okolím. Jako byste cítili závan atmosféry Hanspaulky. K utěšenému vyznění domu přispěla skutečnost, že vybavení interiéru, ať už se jedná o stoly, vestavěné skříně nebo knihovny, bylo navrženo na míru. Vzniklo nadčasové dílo, jež nepodléhá módě a má všechny předpoklady, že bude umět stárnout.

Dům ve svahu
Jedinečné místo patřilo k posledním zastavitelným pozemkům kolem chráněného území. Nabízí daleké výhledy, vane sem čerstvé povětří ze severozápadních hor. Dům parcele neublížil, ale přinesl nového ducha. Výletníci se tady rádi zastavují, aby načerpali sílu při pouti po okraji různorodé městské krajiny. Objekt je zdařilým příkladem použití jednoduché formy, zde představované přehledným kvádrem přesně zasazeným do západního svahu kopce. Lze o něm hovořit jako o zhmotnění minimalistické teorie o tom, že méně znamená více, jak ji razil německý architekt Ludwig Mies van der Rohe, autor brněnské vily Tugendhat. Průčelí dostalo přívětivou tvář použitím kvarteta čtvercových oken, z nichž jedno krajní velikostí vystupuje z řady a případně narušuje rytmickou skladbu. Okna jsou očima každého domu a jako takové bývají pro vyznění stavby rozhodující. Kompozici hlavní fasády dotváří vstup kombinovaný s tmavými kovovými garážovými vraty a na ně z ulice navazující plůtek. Pravidelnost a řád domu jsou zvýrazněny keramickým zdivem, jehož rastr vytváří jemnou geometrii. Směrem do svažité zahrady se architektura přes terasu a pergolu otevírá do zeleně v rámci modernistického principu prolínání vnitřního a vnějšího prostoru: Interiér se mění v exteriér a naopak.