Industriální stavby v Praze 6 a jejich využití

Atraktivita Prahy 6 jako rezidenční čtvrti stále roste. Bydlet by tu chtěl (zřejmě) každý. Volných parcel ubývá, parky a plochy zeleně si chce město zachovat. Na rezidenční se tak často mění industriální zóny.

Pozitivních inspirací, jak využít průmyslové objekty a haly, lze hledat jak u nás, tak v zahraničí. Do starých hal a komerčních objektů se často umisťují sportoviště, tržnice, kulturní centra, společenské sály. Vždyť například divadlo v partnerském městě Bayreuth slouží také pouze o prázdninách. A unikátní a oblíbený skatepark, jako je nyní na Babě, by se v takové hale dal využívat po celý rok. Industriální objekty tak dostávají šanci na další využití, a to bez velkých a drahých úprav. Není třeba je zateplovat, řešit topení, vnitřní vybavení. Stačí opravit a udržovat obvodové konstrukce domu. Navíc platí, že používaný dům chátrá pomaleji než prázdný. I v hlavním městě se tyto stavby přestavují na loftové byty. „Brownfieldy nejen na šestce jsou nesmírně cenná území pro další rozvoj města. Každé místo je unikátní, čemuž je třeba přizpůsobit skladbu jeho funkcí. Zatímco některé je vhodnější pro převažující bytovou výstavbu, jinam se více hodí komerční využití,“ říká místostarosta pro území rozvoj Václav Kožený (ODS). V Praze 6 lze najít jak příklady dobré konverze, jak se změně využití komerčních areálů odborně říká, ale najdou se zde i industriální památky v ohrožení. Možnosti městské části, jak pomoci, jsou velmi omezené. Budovy a areály byly vracené majitelům v restitucích, někteří z nich je přeprodali novým vlastníkům.

Cukrovar Ruzyně
Cukrovar – dnes věznici Ruzyně lze považovat za příklad dobré konverze, díky níž se zachránila část původního areálu včetně dominantní vodárenské věže.
Ruzyňský cukrovar založila firma Hugo von Strassern v roce 1836 na pozemcích staršího hospodářského dvora. Provoz cukrovaru však skončil v roce 1921, tedy ani ne po sto letech. Poté se sem stěhuje zemská donucovací pracovna, jak se tehdy říkalo výchovnému zařízení. Část budov byla ve 30. letech 20. století zbořena, ale část se zachovala včetně vily původních majitelů a komína, přebudovaného na vodárenskou věž. Cihlový komín byl podle návrhu Karla Domanského – mimo jiné autora přehrady ve Vraném na Vltavě – ubourán na výšku 47 metrů a obestavěn osmi železobetonovými pilíři podpírajícími vodojem ve výšce 36 metrů. Prostor mezi oběma konstrukcemi se vyzdil tak, aby uvnitř zůstala dostatečně velká mezera pro točité ocelové schodiště, které vedlo k nádrži. Jde o ojedinělé řešení, které nemělo v českých zemích obdobu. Nejbližší podobný komín se zásobníkem vody se v té době nacházel až u Berlína. Podle projektové dokumentace má věž výšku 47 metrů. Od roku 1968 byl vodojem připojen na městský vodovod, od roku 1990 se nepoužívá. Ačkoli byla věž upravena tak, aby mohla sloužit i dozorcům k hlídání vězňů, nikdy se k tomu nepoužívala.

Sladovny Podbaba
Sladovnu na parcele bývalé usedlosti Juliska vybudovala stavební firma Emanuela Brabce pro Zemědělskou společnost. Dokonce jen pro tuto stavbu se v místě postavila nová cihelna – pro zajímavost, na území Prahy 6 se nacházelo 32 cihelen, dochovala se z nich pouze jediná, Hergetova.
V roce 1877 koupila podnik Marie Reiserová, která v následujícím roce rozšířila výrobu. Další rozšíření sladovnu čekalo po požáru v roce 1892. Synové Marie Reiserové tak vybudovali největší sladovnu v Evropě. V roce 1914 došlo k rozšíření výroby a začala se tady dělat také dětská výživná moučka, aspirin, chloroform, morfin nebo kodein. Slad se zde vyráběl stále, v roce 1928 získal na světové výstavě v Bruselu 1. cenu za jakost a díky tomu patřil mezi nejlepší na světě.
Úpadek sladovny začal za druhé světové války, pokračoval po roce 1945 a její konec se datuje na začátek tohoto tisíciletí. Poté, co se zde přestalo na konci roku 1993 vyrábět, získal areál soukromý italský investor. Sliboval jeho rekonstrukci na byty, zachování výrazných komínů a bydlení s duchem starých časů. Nestalo se, objekt chátral, až ho s odůvodněním na špatnou statiku nechal zbourat. Ačkoli se zavazoval postavit repliku, nestalo se. Vznikl zde klasický bytový projekt. Původní sladovnu připomíná část vstupní brány a zachovalé cenné sklepy.
Lépe dopadla sousední historická památka – budova velkogaráží pro autobusy Elektrických podniků. Jejím autorem je architekt Josef Žák, kterému se podařilo navrhnout prostor o velikosti téměř pět tisíc metrů čtverečních bez jakýchkoli podpor. Železobetonová konstrukce částečně vyplněná cihlami nesla střešní konstrukci smontovanou ze tří ocelových vazníků o délce 63,4 metru, váha každého činila 45 tun. Kolaudace objektu proběhla v roce 1932, součástí areálu byl třípatrový dům při Podbabské s provozními kancelářemi, sklady, restaurací a čtrnácti jednopokojovými byty pro zaměstnance. Garáže sloužily až do roku 2004, poté unikátní technické památce hrozilo zbourání, na jejím místě měl stát supermarket. Díky jednání s investorem se podařilo stavbu zachránit – supermarket stojí vedle a garáže slouží jako kryté parkoviště pro 250 aut zákazníků.

Papírenská ulice
Ačkoli je na některé stavby v Papírenské ulici vydáno demoliční rozhodnutí, stále stojí. Přitom jde o lokalitu, která se svým uspořádáním a charakterem zcela liší od jiných částí Bubenče. Stalo se tak díky jinému systému dopravy v této části, neboť ještě v první polovině minulého století byla Papírenská ulice slepá, končila u dělnických domků v Bubenči. To se změnilo až zhruba před třiceti lety, kdy byl vybudován nový viadukt a protažena ulice Podbabská.
Genius loci současné Papírenské ulice tvoří národní památka Stará čistírena odpadních vod a na protější straně ulice se nacházející původní Maurerova tkalcovna s charakteristickými oblouky. Hrozí však, že časem by se mohla stát čistírna jedinou historickou – a kvůli tomu komicky působící stavbou – v této ulici, obklopenou novými až pětipodlažními bytovými domy a kancelářskými budovami. Změnil by se tím celý charakter ulice a čtvrti.
Z továrního komplexu byla jako první v roce 1888 postavena přádelna bavlny. Spolu s ní se stavěly další budovy a kanceláře. Byl zde použitý patentu z roku 1885 na zastřešení konstrukcí z ocelových nosníků a dřevocementových desek. Ačkoli byl objekt po konci provozu přádelny několikrát přestavován, přibývaly a bouraly se příčky, tako konstrukce – sloupy a průvaly – jsou stále patrné.
V roce 1890 následovala stavba tkalcovny. Vznikly zde tedy dvě víceméně symetrické haly. Budova tkalcovny je patrová, u níž se dobře zachovala původní fasáda právě do Papírenské ulice. Zůstaly zde – na rozdíl od přádelny – původní detaily, v pravé části reprezentativní vstup.
„Nejen pro Papírenskou ulici platí, že stejně jako není řešením všechno staré zbourat a nahradit novým, je chybou lpět na zachování všech původních staveb. Je třeba najít kompromis, aby se staré prolnulo s novým,“ dodává místostarosta Kožený.