Rozhovor s herečkou Ester Geislerovou
V Dejvicích bydlí sedm let. „Cítíme se tady pohádkově. Je to takové menší město ve velkém. Je tu klid a zároveň všechno, co člověk potřebuje. Mám pocit, že za těch sedm let, co tady žiju, jsou Dejvice hezčí a útulnější…,“ říká vizuální umělkyně, herečka a žena mnoha profesí Ester Geislerová.
Máte v Praze 6 své nejoblíbenější místo?
Rozhodně! Kafemat našeho kavárníka Petra a jeho tým skvělých baristů. Farmářské trhy na Kulaťáku, kam jsem si nedávno vzala starý foťák a udělala sérii fotek oblíbených trhovců. Zmrzlinářství Angelato, kam chodíme mlsat. Legendární antikvariát a pekařství LaForme, obojí v Jaselské. Na procházky chodíme s mým milým k letohrádku Svaté Anny. Na jaře miluju sakury u Národní technické knihovny.
Co vás v poslední době na šestce potěšilo?
Moc sice nechodím na Šesťák, ale líbí se mi, že se to kolem něj začalo více zelenat, že tam pokaždé někdo hraje na klavír a chodí tam rodiče s dětmi si hrát různé hry. Mě ale potěší i drobnosti, třeba když vidím, že někdo místní třídí odpad, že se mladí lidé scházejí na „Bahamách” u Nádraží Dejvice a užívají si léto. Spíš si všímám lidských situací než toho, kde je nová lavička.
Ještě do konce měsíce běží participativní rozpočet Nápad pro Šestku. Pokud byste měla čas a kapacitu, vidíte kolem sebe nějaké veřejné místo, které byste chtěla vylepšit?
Mezi Dejvickým nádražím a Hradčanskou je volný plácek, kam chodíme venčit fenku Lišku. Je prázdný a holý, což je mi na jednu stranu příjemné, takových míst moc v Praze nemáme, ale myslím si, že kdyby se tam vysázely nějaké rostliny nebo vysoké trávy, bylo by to elegantnější.
Myslím, že to se vám nesplní, i toto místo bude v budoucnu podle územního plánu zastavěné.
Škoda! Vím, že se říká, že šestka je jedna z nejzelenějších čtvrtí, ale myslím si, že kvůli klimatickým změnám budeme stromů a zeleně potřebovat čím dál tím víc. Ráda bych se tady o ni zasadila, aby se zasadila. Hezky to dělají v Londýně, v Amsterdamu nebo, jak jsem si nedávno všimla, ve Vídni. Nechávají tam růst, kde to jen jde, vysoké okrasné traviny, a nejenže to hezky vypadá a působí romanticky, ale půda se také tolik nepřehřívá, protože rostliny zachytávají teplo. Kdyby na tom plácku za nádražím rostly vysoké trávy a mezi nimi vznikly cesty, to by byla romantika!
Jak vás poslouchám, jste asi více městský typ. Nebo je vám lépe na chalupě?
V přírodě. Ale Prahu bezmezně miluju. Odmalička. Nedávno jsem o tom přemýšlela, jestli si ji moc neidealizuji. Protože jsem zjistila, že si i v jiných oblastech svého života spoustu věcí idealizuji. K městu patří i to, že zde zažijete spoustu divných situací, většinou v interakci s jinými lidmi. Ale to, co je na Praze krásné, převládá nad temnými stránkami. Vždycky po návratu ze zahraničí oceňuji, jak malá a uchopitelná Praha vlastně je. A přesto tady poznávám stále nová místa, příběhy, nové úhly pohledu.
Co vás přivedlo do Prahy 6?
Bydlela jsem předtím na Vinohradech, bylo to období, kdy jsem si potřebovala něco ujasnit a taky nám do toho onemocněla maminka. Pak bylo fajn, že jsem jí byla víc nablízku, ne na druhém konci Prahy. Maminka se uzdravila a já si přála vrátit na šestku, aby to děti měly kousek do školy a taky aby byly blíž k druhému rodiči. A jelikož já sama dost často používám metro, tak Dejvice byly a jsou ideální. Viděla jsem tady spoustu bytů, než jsem našla ten náš.
Vy jste vystudovala AVU a část studia jste pobyla i na UMPRUM. Většina lidí vás považuje za herečku. Teď se věnujete projektu Terapie sdílením. Vás by asi nebavilo dělat celý život jednu věc…
Na lidi to asi tak působí, ale v mém životě existovaly už od dětství dva kontinuální silné proudy a k němu se přilévají další prameny. Ale lidi musí dávat věci do škatulek. Jsem z výtvarné rodiny, maminka je malířka a videoartistka, sestra Lela je výtvarnice a táta, kromě toho, že byl japanalog, novinář a překladatel, byl duší umělec a dělal kaligrafie.
Další řeka je herecká, Aňa hraje, babička Růžena byla divadelní herečka, její dcera též, já jsem chodila od osmi let na dramaťák, hrála divadlo, recitovala a účinkovala od pěti let ve filmech. Když jsem se rozhodovala, co studovat, přitáhlo mě spíš výtvarné umění. Proto jsem vystudovala Nová média na Akademii výtvarných umění v Praze a rok a půl jsem pobyla i v ateliéru Intermediální konfrontace na UMPRUM. Herectví a filmovou řeč používám ve své tvorbě jako uměleckou formu.
Po škole jste tedy ani nehrála, ani se nevěnovala umění?
Věnovala jsem se tomu, co jsem považovala za důležité, abych sebe a děti uživila a vydupala si po rozvodu svůj život zpátky. Sem tam jsem i hrála, i dělala umění, ale spíš jako luxusní koníček. Asi dva měsíce po diplomování jsem nastoupila jako projektová manažerka v eventové agentuře, což mi i dnes zní zvláštně do uší. To jsem dělala asi rok a poté jsem se tři roky věnovala produkci v módním časopisu. Přibývalo i víc hereckých nabídek a později jsme s kamarádkou Josefinou měly módní značku Ester&Josefina a já šla na volnou nohu. Covid naši módu uspal, ale nyní se nejvíc věnuji projektu Terapie sdílením a vlastním výtvarným projektům, které mi dávají smysl a propojují to, co jsem vystudovala.
Váš projekt Terapie sdílením se zabývá online komunikací. Můžete ho představit?
Lidé nám posílají printscreeny svých intimních partnerských rozhovorů, vybírám ty, které jsou něčím zajímavé a umíme se v nich všichni najít. Sdílíme je anonymně a nikoho nesoudíme. Pracuji s tématem jako umělec a vymýšlím, jak s ním naložit, aby to mělo přesah a bylo užitečné i pro další lidi. S párovým terapeutem Honzou Vojtkem děláme přednášky Terapie sdílením LIVE a RESET už pět let a máme pozitivní ohlasy.
Když bych se šla na vaši přednášku Terapii sdílením LIVE podívat, asi bych nechtěla před plným sálem sdílet své zkušenosti a problémy z komunikace s jinými lidmi…
Mohla byste si pasivně užívat přednášku a nemusela byste nic sdílet. Diváci občas ze začátku netuší, co je čeká. Naše „terapie” jsou trochu nový formát přednášek o vztazích a komunikaci. Diváci dostanou mnoho praktických informací, ale zároveň je to i odlehčená talkshow. Připravila jsem k přednášce vizuální doprovod, který se skládá z animací, různých schémat, fotografií a autentických zpráv od našich sledujících, které v sobě nesou bizarní humor a samy o sobě fungují na diváky jako ventil. Na konci většinou pookřejí tak, že debaty, které máme nejradši, musíme ukončovat, jinak bychom debatovali do teď.
Nejsou ty plné sály také o tom, že se lidé mimo Prahu chtějí jít podívat na jednou ze sester Geislerových?
Každý divák má jiné motivace. Úplně nemám ten pocit, že lidé o mně vědí moc věcí, ale co já vím. Vlastně to ani neřeším. Věřím, že pojem Terapie sdílením už se dostal do povědomí sám o sobě. Za to jsem moc ráda.
Kromě živých vystoupení na toto téma vznikly dvě knihy, web seriál a audiokniha a tak dále. Jak bude Terapie sdílením pokračovat?
Ono to mělo svůj postupný vývoj. S materiálem pracuji jako kurátor a zároveň reaguji na podněty od našich sledujících. Honzu jsem před pěti lety přizvala, aby se mnou udělal přednášku, protože jsem hledala odpovědi a ‚přemostění‘ pro naše příznivce. Loni jsme udělali novou přednášku Terapie sdílením RESET. Ta je o tom, jak sociální sítě ovlivňují naše vztahy, život, a jak s tím pracovat vědomě. A že nové technologie jsou dobrý pomocník, že mají i pozitivní stránky, ale také proč umí být nebezpečné a strašný žrout času a radosti, které nám už nikdo nevrátí.
Ale to není jediná novinka vašeho projektu…
Ano, máme nový podcast a hodně jím žijeme. Baví nás, protože nám dává možnost potkat se s různými lidmi, kteří nás vždycky zajímali nebo jsou něčím noví a inspirativní. Bavíme se s nimi o jejich profesích a o tom, jak to mají oni se vztahy a se sociálními sítěmi. Hosty máme různorodé, nejen ze světa terapeutického a uměleckého.
Inspirace pro své přednášky berete v esemeskách. Posílají vám je lidé jen tak? Nebo je záměrně hledáte?
Reagujeme nejen na esemesky, ale i na nové výzkumy, studie, komentáře a debaty. Zprávy chodí na Facebook a Instagram neustále. Procházím si je a pročítám a vždycky mě na nich něco překvapí, dojme, rozesměje, ale někdy i naštve a znechutí. Pořád mě baví, je to docela bizár.
Neuvažovala jste, že byste si ke svým stávajícím odborným dovednostem přidala třeba ještě studium psychologie?
Je pravda, že psychologie mi připadá víc a víc fascinující. Ale jsem zároveň ráda, že ji můžu sledovat spíš jako nějaký blízký pozorovatel. Je lepší ji na sebe nechávat dopadat. Člověk se pak v tématu více vyzná a orientuje a posuzuje vše tím prizmatem profesionální deformace a taky by se mi všichni svěřovali ještě víc, a to nechci.
Budou to hlavně podcasty, co vás zaměstná do konce tohoto roku?
Podcasty i přednášky máme naplánované do půlky příštího roku. V Praze i mimo hlavní město. Dokončuji natáčení pořadu Galerie! pro Českou televizi. Je to o architektuře a galeriích, které dřív měly jiný účel a kde byste umění nečekali. Každý díl je tematicky zaměřený.
Společně se sestrou Aňou vás neuvidíme?
Neuvidíte, ledaže byste přišli za námi do našeho ateliéru nebo na rodinné oslavy, ale můžete nás slyšet. Pro Český rozhlas Vltava jsme spolu natočily rozhlasovou hru ABBA: scény z manželského života.
Potkala jsem Pavla Klusáka, který je autorem této dokumentární hry, říkal, že něco chystá a já mu řekla, že bychom s Aňou chtěly dělat něco spolu. Jsem ráda, že Aňa do toho šla, protože jsme spolu odehrály několik krásných představení a byla to boží spolupráce. Ta hra se představila na několika festivalech a má ohromný úspěch v zahraničí a má mnoho poslechů. Mám z toho radost. I z toho, že jsme si tu práci obě užily.