Rozhovor s Milanem Podobským

Ačkoli má v občance jméno Milan Podobský, nikdo mu neřekne jinak než Fefík. „Vymyslel jsem si to sám, potřeboval jsem přezdívku do kapely a žádnou neměl,“ vzpomíná na své hudební mládí redaktor, spisovatel, publicista a od loňského září také čestný občan Prahy 6.

Jako znalec místních restaurací, kaváren a barů – kdybyste měl vyjmenovat tři, které by to byly?
Samozřejmě mám rád Kabinet, občas se zastavím v Zasekáváku, v Krkonošské restauraci na Boba a Dava a s chlapci občas zajdeme do plzeňské restaurace na Hradčanské.

Celkem široký rozsah, co vás na ta různá místa láká?
Do plzeňské chodím za dobrým jídlem, k Bobovi a Davovi na jeho bídísko, což je dobré pivo, které si nechával vařit v Kamenici. Dnes už je to sice jinde, ale je dělané výhradně pro tuto hospůdku. A Zasekávák mě baví, protože tam mají dobrý kafe.

Nenapadlo vás otevřít si vlastní podnik?
Napadlo. Tedy ne že bych ho měl sám, vždy to bylo s někým. Ale nevyšlo to. Lepší je být host než majitel.

Jste považován za patriota Bubenče a Dejvic, co je na nich tak úžasného?
Těžko říct. Když se někde narodíte, jste tam patriot. Když se narodíte na Žižkově, jste žižkovský patriot a já se narodil v Rooseveltce, tak jsem bubenečský patriot.

A ty Dejvice se vám tam připletly jak?
Bydlím, respektive donedávna jsem bydlel v Dejvicích. V třetím domě od Bubenče, navíc v Bubenečské ulici.

Jako archivář Bubenče, který objevuje zdejší osobnosti – máte nějakou oblíbenou, která není zrovna známá a stála by za pozornost?
Vždycky mě bavila paní Olmerová, která by si asi zasloužila nikoli větší publicitu, ale aby ji více hráli. Ale kdo by si to opravdu zasloužil a pro Bubeneč i Dejvice je naprosto zapomenutou postavou, byť o něm vyšla jedna kapitola v knize o Bubenči, je místní kaplan František Vacek. Z něho všichni vycházejí při popisu historie Dejvic a Bubenče, z jeho zásadního díla Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí, které vydával Vojtíšek ve svém sborníku, první díl v roce 1911 a druhý v roce 1923.

Naopak, je nějaká osobnost spojená s šestkou, o které nechcete ani slyšet, která by měla být zapomenuta?
Nikdo by neměl být zapomenut.

Podílel jste se na publikaci Slavné vily Bubenče. Ale chybějí nám Slavné osobnosti Bubenče. Není to téma pro vás?
Toho není nikdy dost. Těch lidí je ohromné množství, jenom když si projdete bubenečský hřbitov, měla byste obsáhlou publikaci. Já jsem se zabýval a zabývám židovskými majiteli bubenečských vil, což je obrovská spousta zajímavých osudů. Ti tady ale pochovaní nejsou.

Ale připomínají je alespoň stolpersteiny, tedy zlaté pamětní kameny v dlažbě…
To právě jen velmi zřídka. Hezky je připomenutá vila Raiser v ulici Na Zátorce, kde si dal nový majitel tu práci a vygravíroval původním vlastníkům destičku, na níž okolí seznámil s jejich osudem. Což je záslužné. Nedávno jsem si všiml, že na ulici Čs. armády přibylo šest kostiček stavitele Kalicha, to byla významná stavební firma bratrů Kalichů, ale ještě jsem neměl dostatek soustředění, abych to sepsal.

Jak se píše kronika v době, kdy denně je internet zahlcený spoustou událostí, které si lze dohledat v archivu?
Já vlastně nepíšu klasickou kroniku. Kronikářem jsem byl asi rok v Lysolajích, poté obě strany uznaly, že to nebyl šťastný nápad. Na ryzí kronikářství nemám buňky, potřebuji to pojmout více novinářsky. Místo toho píšu zpravodaj a týdeník.

Tamtam…
…ano, Tatam neboli Fefíčoviny.

Kromě toho stojíte ještě za legendárním humoristickým časopisem Sorry. Jak moc je snadné, nebo složité vydávat jak internetový, tak tištěný časopis v dnešní době?
Vydávat internetový je v pohodě a vydávat ten papírový je peklo, ten si musí člověk pomalu i rozdistribuovat.
Mohla bych tu otázku trochu pozměnit – jak lehké nebo těžké je dneska dělat humor, když jsou lidi zahlceni stovkami vtipných a parodických facebookových profilů? Nebo je Sorry takový fenomén, že je tyto nové neohrozí?
Máte pravdu, že Sorry je fenomén, že má svůj stabilní čtenářský okruh a internet a facebooky ho neohrožují.

Přesto, Dikobraz už zanikl, a když jste začali během revoluce dělat Fámyzdat, což je předchůdce Sorry, bylo nadšení lidí z nezávislého humoru a satiry mnohem větší.
Co u nás dneska vychází – Sorry, snad ještě Trnky Brnky, Oraz a Tapír. To jsou čtyři časopisy, které spíš živoří na okraji zájmu, vtipy se vytratily ze stránek deníků, proměnily se v různé stripy, které jsou fajn, ale dovážíme je, protože je u nás nikdo dělat neumí, a karikatury, ty mě ale moc neoslovují.

Není to tím, že ubývá dobrých autorů vtipů? Dneska asi známe pana Kemela, kterému denně vychází vtip v novinách, někteří Petra Urbana. Ale na koho dalšího bych si měla vzpomenout?
Autory, kteří jsou schopni dělat pro deník, máme. Třeba Marek Simon, myslím, že to dělal i Lubomír Lichý. Ale je trochu problém, že redakce si trvají na jednom člověku, že chtějí mít jednoho Kemela, a toho pak úplně vyždímají a zdecimují. Pamatuji si, že jsme kdysi jako sorrácká parta dělali pro Český deník, nakladatel Kudláček si nehrál na to, že chce jednoho autora. Proto jeden vtip namaloval Rakus, jeden Hoffmann, jeden já, pak jsme mu to přinesli a on si vybral. Byla to přirozená soutěž a pozdvihovalo to kvalitu. Je-li jeden autor, je logické, že občas má slabší kousek a slabší období, protože zabývat se neustále politikou a společností, to je na blázinec.

Přibývají nám noví kreslíři vtipů? Ozývají se vám do Sorry s tím, že posílají své vtipy, ať se na ně podíváte?
Ano, ozývají se a většinou je problém, že buď jsou slabší vtipy a výborné výtvarné zpracování, nebo naopak hezký obrázek a vtip utek. Málokdo to umí spojit.

Stalo se, že vám došly vtipy?
To se nestalo. Ale stalo se, že mi došly dobré vtipy. Člověk pak chca nechca musí sáhnout do složky „rezerva“ a zařadit slabší. To ale není žádná tragédie, protože když já považuji vtip za slabší, jinému se může líbit.

Anebo si ho nakreslit. Jde vám to snadno?
Ne, potřebuji k tomu něco, co nedokážu přesně pojmenovat. Já chodil na víno, pak jen na cigaretu do vinotéky na Hradčanské. Tam byla paní, která měla na baru Právo a začala ho komentovat. Když jsem odcházel, měl jsem tři čtyři vtipy napsané na ubrousku. Pak ona odtamtud odešla a bylo po vtipech. Nebudu si kvůli tomu kupovat Právo, navíc by mi to nebylo nic platné, protože by mi stejně chyběl ten její kyselý komentář.

Chodíte každý rok 17. listopadu na Národní třídu?
Ne.

Kdy jste přestal?
Nejspíš tak v roce 1991. My se 17. listopadu scházíme s redakcí Studentských listů v takovém vinném podniku v Hlávkově domě, to je nedaleko. Kdo chce, může se nejdřív zastavit na Národní, ale já to nedělám.

Důvod?
Nevím, co bych tam dělal. Klad květiny ke svým rozbitým brýlím? Toho jsem dalek.

Co podle vás nám ještě dobrého zanechal, když vynechám to hlavní, že jsme se konečně po loňských volbách zbavili komunistů v čele státu?
Možnost volby, volnost pohybu a poměrně volnost myšlenek.

Je to dost, nebo málo?
Trochu rouhačsky bych mohl říct, že to je málo, ale někde nemají ani to.

Jste autor několika knih, včetně té povídkové. Přibude další?
Těžko. Povídky postupně odešly a nové nyní nepřicházejí, nijak se tím netrápím a zabývám se historií, mám rozdělaná témata jako šestkoví starostové nebo židovské vily, to může člověk studovat do skonání světa a nebude nikdy hotový. A nyní, jak jsem přibyl do Břevnova, jéžiš, tam je témat!

Příště tedy o vás budou psát nejen jako o znalci Bubenče a Dejvic, ale i Břevnova?
Když chcete studovat Břevnov, tak musíte studovat i Střešovice a Liboc.

A začít v 10. století.
To já nedělám, pro mě všechno začíná obdobím kolem roku 1680, když začaly matriky. V nich ještě můžu něco objevit nového. Co bylo před tím, už mě nezajímá, to už je jednou napsané a stačí si to najít.
Trávíte tedy volno v matrikách?
Strávil jsem pár odpolední hrabáním v břevnovské matrice.

Co jste objevil?
Předně, když jsem se přestěhoval do Břevnova, tak jsem vystupoval na zastávce Petynka a culil se, že je to hezký název, ale že Petynka je od toho místa asi půl kilometru daleko. Anebo jsem mohl vystoupit na zastávce Malovanka, ale ta je na tom stejně. Navíc mě zajímalo, co z té Malovanky zbylo. A skončil jsem u takového rozpadlého domu, složeného ze tří částí. To byl můj první úkol, zjistit, co to je.

A co to bylo za dům?
Malovanka to tedy nebyla, z té už není vůbec nic. Nakonec jsem zjistil, že je to část Panenské. A že tam je mez Střešovice–Břevnov. Vedle toho rozpadlého domu směrem ke Šlajferce najdete chodníček, kde se člověk spíš zabije, než projde, a právě to je hranice mezi Střešovicemi a Břevnovem. V literatuře tu usedlost umisťují částečně do Břevnova a částečně do Střešovic, ale tehdy nebylo možné mít půl usedlosti v Břevnově a půl ve Střešovicích. Každá obec měla jiného majitele. Tak jsem si vytyčil, kde stála Malovanka – a že z ní vůbec nic nezbylo. A to, co se občas označuje jako Malovanka, že byla střešovická Panenská, která byla obrovská, byla tu cihelna, hospoda, stáje, vedle kasárna… Takže jsem zjistil, že když vystupuju na Petynce, tak ve skutečnosti vystupuji na Panenské. A kdo vystupuje na Malovance, nechť ví, že Malovanka stávala jinde a už není.

Kolik času trávíte v archivech a matrikách?
Do archivu nechodím a do matrik nelezu. Všechno dneska najdete na internetu. Byl jsem dvakrát na Chodově v té budově archivu a nebyl to moc hezký zážitek. Už jenom se tam dopravit!

Opouštíte Prahu 6?
Málo. Občas sjedu na sedmičku, tam máme redakci, a také procházka na Malou Stranu se nevylučuje, případně ještě Smíchov, Motol nebo Řepy. Jinam ne. Mám rád jenom ten levý vltavský břeh.

Akorát vám tady vadí Vítězné náměstí. Proč?
Vadí mi ta nabubřelá masarykovská architektura a Engelovy plány na stavbu těch ohromných budov, sloupů a málem vítězných oblouků! To bylo ve 20. letech, ale už to bylo třicet let překonané. Z těch domů čiší taková nabubřelost a po sto letech vypadají tak omšele a unaveně. Ale určitě v tom hrálo svou roli to, že tam sídlily všechny mé neoblíbené instituce jako obvodní lékař, zubař…

Naopak. Který je tedy nejhezčí dům nebo stavba v Praze 6?
Jurkovičova vila v Suchardově ulici, a kdybych měl dát druhé místo, byla by to určitě vila Julia Krause Na Zátorce 5. Taky Koulova vila je krásná.

Jak se díváte na nové domy, které tady vznikají?
Snažím se být spravedlivý, pokud je to možné. Třeba teď jsem v Radimově ulici narazil na dům, o kterém jsem si na první pohled myslel jen to špatné. V té ulici je několik hezkých domů a uzavírá to tenhle – obrovitý, šedivý, s malými okýnky. Chodím tamtudy nakupovat, v různých časech a za různého počasí – a najednou jsem zjistil, že ten dům vůbec není špatný, ale má smůlu, že je tam, kde je. Že se hodí do tepla, k moři, kde by si lidé dali na balkon kytičky. Ale co si tam mají dát tady, zvlášť když je teď takové nevlídné počasí.

Seděl jste tady v kabinetu na pohovce Petra Šabacha. On byl v zastupitelstvu Prahy 6.
A nebyl z toho šťastný.

Vás nikdo nelákal do politiky?
Nelákal a je to dobře. My jsme udělali jednou pokus s doktorem Zavřelem, že jsme se nechali zapsat na kandidátku Nezávislých, ale vydrželo nám to jen asi dva měsíce. Asi jsme tenkrát drželi suchý únor, vystřízlivěli a utekli. Naštěstí jsme byli na nějakém čtyřicátém místě, tak jsme stranu nijak neohrozili.

Zastupitelé vás loni ocenili čestným občanstvím. Jak vám to zní: Milan Podobský, čestný občan Prahy 6?
Udělalo mi to radost, ale moc přirozeně to nezní. Slovo čestný evokuje, že ostatní jsou nečestní.