Rozhovor s V. Monhartem

Medicína a armáda – s těmito dvěma institucemi je spojený život profesora Václava Monharta. Ve vojenské uniformě strávil včetně povinné základní služby 42 roků, v Ústřední vojenské nemocnici v Praze 6 dokonce působí ještě o šest let déle. Věnuje se nefrologii, tedy chorobám ledvin.

Máme za sebou další horké léto, které si žádalo zvláštní pitný režim. Existuje nějaké pravidlo, jak během těchto dnů správně pít a starat se o své ledviny?
V době velice horkého počasí by měl člověk zvýšit příjem tekutin zhruba o půl až jeden litr. Samozřejmě záleží, kde se vyskytuje, jestli třeba v chladnější místnosti nebo v otevřeném horkém prostoru. Ale asi nás inspirovala západní Evropa a rozvoj turistiky, takže je vidět, že každý má v ruce nebo batůžku láhev s vodou. Teď jen aby na ni nezapomínal. Problém ale může nastávat, když člověk dospěje do věku sedmdesáti let. Pak centrum žízně, které se nachází v centrálním nervovém systému, už nemusí dávat takové impulzy a upozorňovat, že je tělo dehydrované.
Tedy je pravda, že bychom měli vypít minimálně dva litry tekutin, a nejde pouze o marketingové poučky výrobců balených vod a nápojů?
Zde je třeba si uvědomit, že pouze dýcháním a neviditelným pocením, kterého si ani nevšimnete, odejde z těla osm až devět set mililitrů tekutiny. Nejen tyto tekutiny je třeba tělu vrátit.

Asi také hodně záleží na tom, co pijeme. Je lepší obyčejná voda z kohoutku, nebo třeba minerálka?
Pokud minerálka bude mít přijatelné a vhodné složení jako například ta s obsahem hořčíku, která ho má i ve svém názvu, je lepší pít tu. Sice bych jako lékař asi neměl propagovat pití piva, ale tento nápoj má v sobě vitamíny, minerály, stopové prvky, a pokud se to s ním úplně nepřehání, je lepší než voda.
Není tedy pravda, že pokud budu pít moc minerálek, udělají se mi v ledvinách kameny a zničím si je…
To byste musela vypít denně takových čtyři pět litrů a to dělá málokdo.

Proč jste se rozhodl jít studovat medicínu?
Měl jsem dva spolužáky na jedenáctiletce a tehdy jsme vycházeli z toho, že pokud uděláme přijímací zkoušky na Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav J. E. Purkyně, tedy dnešní Vojenskou lékařskou akademii v Hradci Králové, tak už se nebudeme muset učit na maturitu. Tehdy to tak fungovalo. A tak jsem se já, Pražák křtěný Vltavou, dostal v sedmnácti letech do Hradce Králové. Nejprve jsem tam absolvoval dva roky základní vojenské služby, byl ubytovaný v kasárnách a musel se naučit věci jako třeba vyžehlit si kalhoty a podobně, což jsem do té doby u maminky nepotřeboval. V roce 1965 jsem tam absolvoval.

A hned jste nastoupil do pražské vojenské nemocnice…
Poprvé jsem tam byl už po druhém ročníku, kdy jsme měli o prázdninách čtrnáct dnů praxi na interně a čtrnáct dnů na chirurgii. A tam mě zaujalo, že když byla velká vizita, šel primář, zástupci primáře, sestřičky a také dietní sestra, která tlačila vozík a na něm plzeňské pivo. Tenkrát platilo, že když pacient neprospíval, dostal skleničku piva. A když po operaci trpěl nechutenstvím, tak sestřička sáhla, vyndala láhev dobrého koňaku a nalila mu panáka. A tehdy jsem si řekl, že do tohoto špitálu se musím dostat.

Ve vašem životopise čtu, že nejprve jste odešel dělat lékaře do vojenské posádky Jince. To byl asi rozdíl oproti střešovické nemocnici...
Po dvou letech povinného kolečka ve střešovické nemocnici jsme odcházeli jako lékaři na praxi, byl jsem zařazený do posádky v Jincích, kde jsem strávil jeden rok. Bylo to tehdy jediné lékařské zařízení v okolí, kam chodili všichni. Třeba můj první pacient nebyl z rodu lidského, ale byla to kráva. Byla hodně nafouklá. Věděl jsem, že se do toho nafouklého bachoru musí zarazit nůž, aby mohly plyny ven a podařilo se mi jí zachránit život. Pak třeba přišla maminka a babička a přinesly v povijanu zabaleného novorozence, kterému neodcházely větry. No, já nebyl na tak malé děti připravený, tak jsem se ptal, co s ním dělaly, a ony odpověděly, že vzaly větrovou mast a masírovaly mu bříško. V duchu jsem si říkal, že hlavně před nimi nesmím ztratit tvář, tak jsem se zeptal, v jakém směru masáž dělaly, a zkusil jsem to opačně. Pomohlo to. Byla to tehdy neskutečná škola života.

Nakonec jste se ale rozhodl pro nefrologii a péči o nemocné s chorobami ledvin. Proč?
To je také daleká historie, která se už váže ke střešovické nemocnici. Zde byl nejprve obor vnitřní lékařství, který se později rozdělil mezi tři primariáty. Ten první se týkal srdečních onemocnění, druhý trávení a třetí chorob ledvin. A můj vzor a učitel, se kterým jsem se potkával v šedesátých letech, MUDr. Šedivý způsobil, že jsem se zaměřil na ledviny.

Tedy jste si vybral obor podle svého učitelského vzoru.
Ano.

To byla šedesátá léta, jak moc se za tu dobu změnil váš obor?
Co se týká ledvin, od normální funkce až do doby, než potřebují náhradu přístroji nebo transplantaci, má několik stádií. Právě u těch posledních a nejtěžších se změnila léčba hodně. V té době, když jste chtěla poznat, jak vypadá stav ledvin, tak kromě zobrazovacích metod – což je dnes ultrazvuk, nebo podávání kontrastní látky – se často sahalo k biopsii ledvin. To mě bavilo. A v rámci republiky jsme byli jediným pracovištěm, kde jsme biopsii prováděli pod kontrolou CT. Mělo to ještě výhodu, že když jsme vyndali jehlu, viděli jsme, jestli kolem místa vpichu není krevní výron, což se často stávalo. Třeba v Hradci Králové píchali do ledvin jen podle toho, že si propočítali, kde jsou uložené.

Zúčastnil jste se kongresu pro umělé orgány. Blíží se tedy doba, kdy si budeme nové ledviny tisknout?
To byla moje návštěva kongresu v rakouském Kremsu. Ale nemyslím si, že by nastala doba pro tisk orgánů. Je ovšem faktem, že Česká republika hodně pokročila v orgánových transplantacích, a to nejen v transplantaci srdce nebo plic, ale také i ledvin.

Váš obor má určitou výhodu, protože transplantace srdce jsou vždy spojeny se smrtí člověka, zatímco ledvinu může darovat i živý člověk…
Ano nyní dokonce transplantace ledvin postoupila ještě více dopředu a nabídka od živých dárců se rozšířila. Pacienti tomu nechtějí věřit, ale v pražském IKEMu nyní umí na přechodnou dobu potlačit i krevní skupiny. Díky tomuto se i pacient, který nemá shodu v krevní skupině, dočká nového orgánu rychleji.

Jste držitelem patentu v metodě hemoperfúze. Co to je?
Hemoperfúze patří mezi krev očišťující metody. Existuje jich několik, nejznámější je hemodialýza.

Vy jste se podílel na zavedení hemoperfúze do praxe. V jakých případech se používá?
Co já měl zkušenosti, tak hlavně při otravách.

Není váš obor tak trochu podceňovaný? Většinou se mluví o úspěších v léčbě nemocí srdce, rakoviny, ale méně už o ledvinách. A také asi jen málokdo zná někoho, komu by tento orgán selhával.
Ono se říká, že nemoci ledvin nebolí. Když ledviny bolí, tak jsou to vzácné případy, pokud byste třeba prodělala hnisavou angínu, tak máte-li smůlu, může se po čtrnácti dnech objevit poškození ledvin.

Vy jste působil také jako vojenský lékař. V čem byla ta práce jiná oproti civilní medicíně?
Nelze to úplně srovnávat, protože v době, kdy jsem byl vojenským lékařem, a to už uplynulo hodně let, bylo postavení vojenské zdravotnické služby jiné než to současné.

Byl jste v Sýrii, Jemenu, Iráku a Tanzanii…
Figuroval jsem tam jako lékař pro účastníky mise, nikoli pro místní obyvatele. V čele tehdejších misí byl vždy ministr národní obrany a já dělal doprovod jemu, novinářům a dalším členům mise. Už tenkrát jsem například nabádal účastníky, že nesmějí pít vodu z kohoutku, a tehdy jsem se poprvé setkal s balenou vodou.To byla osmdesátá léta a u nás nic takového ještě neexistovalo.

Co vám ty pobyty daly?
Jednak uspokojení, když jsem srovnával, jakou máme úroveň zdravotnictví ve střední Evropě a těch exotických zemích, kde se tehdy léky proti malárii dovážely, a ne každá země si je mohla dovolit pro všechny potřebné.
Stále platí, že je naše zdravotnictví jedno z nejlepších?
Myslím si, že bychom měli být na svoje zdravotnictví pyšní. Bohužel jsme příliš skromní a nedáváme to najevo. Když vezmete lékaře ve Velké Británii a přijde k němu pacient, on se podívá na hodinky a řekne: mám na vás deset minut a řešit budeme jen jednu chorobu. To je šokující. Nikdy si nepamatuji, a že jsem měl hodně pacientů, že bych někdy nějakého takto utnul s odůvodněním, že čekají na ošetření další lidé. To neexistuje.

Jak dlouho žijete v Praze 6?
Více než padesát roků.
Co se vám zde nejvíce líbí?
Střešovice, kde bydlím, jsou krásná a tichá čtvrť. Neslyšíte tady ani tramvaje, je tu hodně zeleně a také vedení Prahy 6, jak současný starosta, tak jeho předchůdci, o ni pěkně a dobře pečují.

Máte zde oblíbené místo, kam byste doporučil zajít i ostatním?
Do parků. Je jich tu hodně a jsou krásné. Já chodím pěšky denně. Z domova to mám do Ústřední vojenské nemocnice co by kamenem dohodil a na polikliniku společnosti Synlabu do Stamicovy ulice, kde je mé druhé pracoviště, je to také krásná procházka.

Praha 6 nyní instaluje do veřejného prostoru stále více pítek. To vy jako nefrolog určitě oceníte...
Ano, je to velice užitečná věc. Přitom já ještě pamatuju, když byly ve Střešovicích pumpy a lidé si mohli nabrat vodu, kdykoli potřebovali. Ale pítka v ulicích jsou prospěšná.