Rozhovor o Dukle Praha

Podnikatel Petr Paukner od mládí fandil Dukle Praha. Když měl tu možnost, fotbalový klub koupil. „Byla to ode mě velká naivita,“ říká nyní. Svému bratrovi – Bohumilovi – svěřil vedení klubu až po dvou letech. Dukla letos bojuje o záchranu v první lize. To, že se nedaří, prý neovlivňuje jejich vztahy.

Jak dopadne Dukla Praha na konci sezony?
BP: Myslím, že se zachráníme. Pevně v to věřím.
PP: Nevyjadřuji se.

Pomůže vám nový herní systém a skupina o záchranu?
BP: Může nám pomoci, protože budeme mít delší možnost bojovat o setrvání v první lize. Navíc s mužstvy z konce tabulky, s nimiž můžeme spíše měřit své síly než se Spartou, Plzní a Slávii.

Využijete toho?
BP: Jsem pevně přesvědčen, že ano.

Co vás vůbec vedlo k tomu koupit Duklu?
PP: Naivita. A samozřejmě i to, že jsem jí od mládí fandil. Ale to bylo naivní, protože jsem o fotbalovém prostředí a samotném fungování tohoto sportu nic nevěděl. Moje představy vycházely pouze z informací, které jsem měl z tisku a podobně.

Je fotbal a sport celkově ještě o lidských výkonech, rychlosti, brankách, nebo o penězích? Tím myslím nákup nejlepších hráčů, pořízení nejlepšího vybavení…
PP: Je to také o člověku, co dokáže. A hodně o finančních prostředcích. Podívejte se na Slavii, ještě před pár lety se zachraňovala a dneska hraje na špici. Protože tam přišly ohromné finanční prostředky. Samozřejmě to záleží i na tom, jaké máte v klubu lidi, kteří ho vedou. A jak dokážou zajistit, aby ty prostředky byly využívány racionálně a úspěšně.

Proto jste dosadil do vedení Dukly svého bratra?
PP: Bratra jsem dosadil na místo proto, že jsem tam chtěl mít člověka, který je racionální, spolehlivý. A o němž vím, že to bude dělat s entuziazmem. Jinak jsem v Dukle provedl minimálně změn. Nevím, jestli to byla správná cesta. Když jsem přebíral obchodní firmy, lidi jsem v nich ponechával a dával jim šanci, aby se osvědčili, nebo ne. Jedinou změnou, kterou jsem v Dukle udělal, byl nástup mého bratra.
BP: Ovšem ne hned. Nastoupil jsem až o dva a čtvrt roku později.

Nebyla chyba, že tam nenastoupil hned?
PP: Ano, určitě to byla chyba. Ale jak říkal Sokrates – vím, že nic nevím. Čím více se s nějakým oborem seznamujete, tím více věcí vás překvapuje. Většinou jsou to ty negativní. A přemýšlíte, jaké máte udělat rozhodnutí.

Tedy až příště koupíte další sportovní klub, už víte, co máte dělat jinak…
PP: V žádném případě už něco takového neudělám. Protože každý člověk může udělat chybu. Ale když udělá stejnou chybu vícekrát, tak už je za hlupáka. Já se za hlupáka nepovažuji.

Když se Dukle nedaří, ovlivňuje práce vaše osobní vztahy?
BP: Neovlivňuje, i když samozřejmě na řadu věcí máme rozdílné názory.

Na co máte jiný názor jako předseda představenstva než váš bratr?
BP: Respektuji, že když někdo do klubu dává prostředky, jaké do něj dává, tak by měl o něm rozhodovat. A to bez ohledu na to, zda jde o rozhodnutí správná, nebo ne. Já jsem do Dukly dal jen symbolickou částku, abych tak řekl, to nejde vůbec srovnávat s prostředky, které šly do Dukly z firmy mého bratra. Ale třeba bych měl úplně jiný názor na personální politiku. Nedával bych tak dlouho lidem šanci změnit svůj přístup, své počínání. Byl bych v tomto více netrpělivý.

Čekali jste od hráčů, že to budou třeba větší srdcaři?
PP: To jsem samozřejmě očekával. A opět je to ta má naivita.

Bavíme se zde především o A týmu. Ale Duklu navštěvuje mnoho dětí a dorostenců…
PP: To je jediná radost, kterou mi Dukla za těch šest let činí. Určitě to není A tým. Dětičky ano, dokonce i moje malá vnučka na Duklu chodí a má z toho radost. A lidé, kteří se jim věnují, to dělají s entuziazmem a láskou. Těší mě to i proto, že v Praze 6 se jiná prvoligová soutěž nabízející dětem vzory a tradici nehraje.

Stále platí, že je Dukla na prodej…
PP: Upřesnil bych to. Dukla je na prodej slušnému člověku, který má zájem pokračovat ve filozofii, kterou jsme nastavili. To znamená, že se bude snažit klub podporovat tak, aby tam vše fungovalo. Jasně jsem se vymezil – buď hledám kupce, nebo hledám spolumajitele, s kterým bychom mohli tuto filozofii naplňovat a realizovat.

Kdo nyní může udělat více pro to, aby se Dukla v první lize zachránila – majitel, nebo předseda představenstva?
PP: Jedině hráči. Rozpočet Dukly je obrovský a rozhodně není v souladu s výsledky A družstva. Udělal jsem, co jsem mohl, tedy dopumpoval jsem peníze do rozpočtu, aby nový trenér, kterého považuji za velice ambiciózního a schopného mladého člověka, tak abych mu nečinil překážky při plnění cíle, což je zachránit ligu.
BP: V Dukle je nyní absolutní nepoměr mezi rozpočtem a výkony mužstva. Zatímco rozpočet strmě stoupá, tak výkonnost klesá. Návštěvy na Julisce nejsou tak vysoké jako na Spartě, Slavii a dokonce ani na Bohemce. Když hledáme finanční zdroje, musíme spoléhat na to, že vychováme kvalitní hráče a některé z nich budeme muset bohužel prodat.

A máte hráče na prodej?
PP: Nemáme a ani jsem tuto možnost moc neměli. Nechal jsme si udělat čísla za posledních několik let a za tu dobu prošlo klubem nějakých šedesát hráčů. Z toho se pozitivně prodali dva. A za poslední dvě sezony, do kterých počítám i tuto, se neprodal ani jeden. Pokud tým hraje na posledním místě a o záchranu, nikdo nemá o takové hráče zájem.

Nemůže to být tím, že máte stadion s nejkrásnějším výhledem v republice? Možná se hráči při zápase příliš kochají svým okolím.
PP: Hráči jdou na zápas proto, že vědí, že dostanou zaplaceno. Mají pravidelné příjmy oproti některým klubům, kde se čeká i několik měsíců na výplatu. Nechci se dostat do takového balastu, kdy si nebudu plnit závazky. Bohužel ve fotbale jsem zatím potkal nejvíc lidí, kteří si své závazky neplní. Něco řeknou, něco slíbí, a pak to nesplní. Podle mě je jejich ego daleko větší, než aby si dokázali jako já přiznat, že dělají něco špatně. To je věc, která mě naprosto odrazuje od dalšího fungování ve fotbale.

Co pro vás nyní mohou udělat fanoušci a čtenáři Šestky?
BP: Chodit na fotbal bez ohledu na to, jak se zrovna daří nebo nedaří. Teď jsme odehráli dva výborné zápasy proti Spartě a Ostravě, i když jsme z nich získali jen jeden bod. Na druhé straně jsme odehráli velmi slabý zápas proti Liberci. Moc si vážím toho, že nás naši fanoušci podporují, i když se nedaří. Dokonce i když je zápas ztracený a třeba já jako fanoušek bych mlčel a byl zdrcen, oni nás stále podporují. To je nejpozitivnější jev posledních let. A také to, že jsou naši fanoušci slušní. Kéž by jich bylo mnohem víc. Tedy co pro nás mohou udělat? Chodit na fotbal, vodit tam svoje děti a být vytrvalí. A věřit nám. My už jsme byli jednou skoro mrtví jako fotbalová Dukla a stále hrajeme.
Jaká je průměrná návštěvnost na zápasech?
BP: Dva a půl tisíce lidí, víc to není.
PP: Většina lidí má ráda úspěch, pokud bychom hráli v první polovině tabulky nebo na špici, určitě by jich přišlo víc.

Jak vám pomáhá město nebo městská část Praha 6?
PP: Neznám rozpočet magistrátu ani Prahy 6. Vím, že dlouhou dobu byly příspěvky Prahy 6 marginální, pak proběhla řada jednání a nyní – po komunálních volbách – jsou přísliby, že podpora ze strany městské části bude, a to formou, která jí bude vyhovovat. To oceňuji. Budu rád, když nás bude Praha 6 podporovat. Protože jsme opravdu jediný prvoligový klub v této městské části. Byl bych rád, kdyby si toho vážili. Pevně věřím, že se to zlepší. Vidím světýlko v tunelu a čekám, jestli se zlepší.
BP: Řekl jsem to i panu starostovi – v době, kdy mu končil první mandát, že za jeho předchůdkyně byla pomoc symbolická, a pak žádná. Byl jsem ujištěn, že se nám pokusí výrazněji a významněji pomoci. Proběhlo jednání s ním a s panem radním pro sport, kde jsem byl ujištěn, že se nám pomoci dostane, dal jsem jim přehled, kde bychom to potřebovali a ocenili. Zde bych chtěl zdůraznit, že jde o pomoc jen a pouze pro děti a mládež. Nechceme po Praze 6 peníze na placení fotbalových hvězd.

Máte přece krásný stadion, nešlo by ho lépe využívat?
PP: Stadion patří armádě a je v katastrofickém stavu. Naším partnerem pro jednání je Agentura pro hospodaření s nemovitým majetkem, s níž máme uzavřenou smlouvu na čtyři roky. Ta nyní končí a jednáme o jejím prodloužení. Za dobu, co jsme na Julisce, jsme do stadionu investovali čtyřicet jedna a půl milionu korun. Řekli nám například, když potřebujete vyhřívaný trávník, zaplaťte si ho sami. Z investic sice část pokryly dotace, ale i u nich se vždy musíte podílet určitou částkou z vlastního. Já jako soukromá osoba jsem zvelebil téměř devíti miliony majetek státu.
BP: O stadion se navíc dělíme s Armádním sportovním centrem – atlety, šermíři, moderními pětibojaři… Stadion vybudovaný v roce 1960 prioritně pro fotbal neslouží prioritně fotbalu. Musím ale dodat, že pan ředitel Armádního sportovního centra je vůči nám velmi vstřícný, a kde mohl, tam nám vyhověl. I když pro něj logicky zůstává na prvním místě armádní sport, za nějž je odpovědný.

Říkal jste, že vstup do Dukly byla vaše naivita. Podobný názor jste měl na koupi bývalé Jakešovy vily v Praze 6, kterou vlastníte.
PP: Ano a budu ji teď rekonstruovat. Ovšem nikoli jako někteří lidé v okolí, kteří takovou vilu zbourají, na jejím místě postaví něco, co vypadá jako moderní panelák, a všichni tomu tleskají, jak je to pěkné. Také jsem dostal spoustu nabídek, abych neobnovoval staré vily, zboural je a místo nich vybudoval ty velké čtyřpatrové viladomy a vydělal na tom spoustu peněz. Působím tady od roku devadesát šest, a i když jsem tehdy koupil ruinu, nedovolil jsem si ji zbourat. Někteří si mysleli, že něco podobného udělám i s Jakešovou vilou, ale neudělám. Nejprve jsem ji chtěl prodat, teď jsem se rozhodl ji zrenovovat.

Naše jste v ní něco neobvyklého nebo cenného?
PP: Ano, klid.

Vy máte nemovitostí v Praze 6 více…
PP: Je to určitá diverzifikace kapitálu. I když zažil jsem tady mnoho pokut například za to, že můj venkovní bazén byl o padesát centimetrů vyšší, než bylo přípustné, nebo že jsem jedno okno zazdil. Jednou se také nelíbila barva mé vily a musel jsem nechat udělat její rozbor. Když pak vidím, co se děje kolem dokola, tak jen kroutím hlavou, že jsme si všichni rovní, jen někteří z nás jsou si rovnější… Je to pro mě naprosto nepochopitelné. Myslím si, že Prahu ovládají lobbistické skupiny, a to za mohutné podpory magistrátu. Dokonce u těch nových domů vidím posudky architektů, kteří říkají, jak je to výborná věc, když se v chráněné oblasti vybuduje nový takzvaný viladům a začne tam jezdit osmnáct až dvacet aut místo dvou.
Musím říct, že je šílenství, když vidím, jak si ničíme jednotlivé čtvrti. Možná proto, že mi je tolik let, kolik mi je, si moc dobře pamatuji, jak jsme v roce devadesát říkali, že komunisté zničili Hanspaulku. Tím, že tady nechali postavit třípatrové domy a baráky v zahradách těch krásných prvorepublikových vil. A dneska architekti vyprávějí, jak je to krásné oživení ulice, když tam vznikají tyto moderní domy. To opravdu nechápu.

Nenapadlo vás někdy věnovat se realitám či developmentu a tomuto zabránit?
PP: Nenapadlo. Zatím mám plnou hlavu toho, co dělám. Když jsem dobýval Prahu, museli jsme se asi dvanáctkrát stěhovat. Pohyboval jsem se v oblastech a čtvrtích, které odpovídaly mému platu a mým možnostem. Na to, abych si mohl koupil vilu v Praze 6, jsem musel být úspěšný. A vůbec nebylo jisté, zda budu úspěšný. Tedy nemohu akceptovat vox populi, že my chceme bydlet na Praze 6, tak nám to umožněte masivní výstavbou. Když chce někdo v této čtvrti bydlet, ať si tady také koupí vilu. Jinak si zničíme to pěkné, co tady máme.

Máte nějaké oblíbené místo v Praze 6?
PP: Mně se líbí Hanspaulka.