Rozhovor s Jiřím Balounem

Vojákem se rozhodl být v sedmi letech, ačkoli se tomuto povolání v rodině nikdo nevěnoval. „Říká se, že osud někdy určují okamžiky. Jeden takový rozhodl, že budu vojákem,“ říká Jiří Baloun, od letošního ledna generálporučík v záloze.

Oslovují vás lidé stále pane generále?
Ano, většina lidí mě tak stále oslovuje. Ale už jsem slyšel třeba i pane inženýre, pane řediteli – i když jím nejsem –, a tak si na ta různá oslovení zvykám.

Co se změnilo ve vašem životě od ledna 2019, kdy se z dlouholetého vojáka stal civilní zaměstnanec?
Na jednu stranu se toho změnilo hodně. Už se neoblékám do uniformy, ale do civilního oblečení, neúčastním se každodenního života v armádě a shonu, který je s tím spojen, nemusím tak často kontrolovat telefon, zda se něco neděje, soboty a neděle mám volnější. Na druhou stranu i nadále každé ráno vstávám a chodím do práce, protože působím na ministerstvu obrany, vidím občas své bývalé kolegy a zabývám se některými rezortními záležitostmi, takže ta změna není tak dramatická.

Nestýská se vám po uniformě po tolika letech a máte doma alespoň jednu schovanou?
To víte, že stýská, prožívám zvláštní období. Uniformy mám stále, a ne jednu. Budu je oblékat, jak mi dovoluje zákon, tedy například při slavnostních příležitostech. Měl jsem ji na sobě v lednu na novoročním koncertu.

Někteří vysocí armádní představitelé po odchodu z té české zamířili do NATO, mezinárodních organizací a podobně. Vy jste o tom neuvažoval? Anebo zamíříte raději do soukromého sektoru?
V Bruselu jsem v NATO sloužil na nejvyšší národní vojenské pozici. O tom, že bych tam působil na nějaké civilní funkci, jsem zatím nepřemýšlel. Nyní pracuji na úkolech v rámci rezortu obrany, a co bude dál, se uvidí.

Proč jste armádu opustil?
Jako vojáci máme podepsaný závazek, dokdy sloužíme. Já jsem měl podepsaný z roku 2017 do konce roku 2018. Nepožádal jsem o jeho prodloužení, a tak klasicky uplynul. Ve funkci zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky, nejdříve pro operace a poté jako statutární zástupce, jsem byl čtyři roky a půl roku. Sloužil jsem třicet devět let jako voják z povolání, a když k tomu připočtu vojenské gymnázium, strávil jsem v uniformě téměř čtyřicet čtyři roků. Myslím, že nastala doba vyzkoušet něco jiného, otevřít se novým příležitostem a výzvám. Nastal čas jít dál, rovně a se vztyčenou hlavou.

Za tu dobu jste mohl sledovat a porovnávat, jak se změnila reputace armády – stala se z ní respektovaná instituce. Pomohla k tomu její profesionalizace?
Armáda si za posledních sto let prožila špatná i dobrá období, tak jako celá společnost. A stejně jako u jiných povolání ten, kdo dělal svou profesi dobře kdysi, dělá ji dobře i dnes, tak kdo byl dobrý voják v minulosti, je jím i dnes. A armáda byla plná vynikajících mužů a žen. Vlivem změny společensko-politické situace a nezměrným úsilím těch skvělých lidí v armádě se z ní stala respektovaná instituce, respektovaný nástroj politiky, nikoli však zpolitizovaný. Vojáci postupně zvyšují své znalosti a dovednosti, jsou z nich dnes skuteční profesionálové. Pomohlo i začlenění do mezinárodních struktur, především NATO a Evropské unie, po roce devadesát.

Armáda byla už před tím členem Varšavské smlouvy, to byla přece také mezinárodní organizace...
Ano, ovšem nyní je způsob našeho členství úplně jiný než v minulosti. V organizacích, jako je NATO, má Armáda České republiky významný hlas, je rovnoprávnou součástí celku, ale zároveň musí být aktivním přispěvatelem, přednášet návrhy, mít a plnit odpovídající závazky, nést jasně danou odpovědnost. A to je velká změna oproti minulosti. S tím se armáda, její velení i vojáci, podle mého názoru vyrovnala v průběhu uplynulých třiceti let velice dobře. A domnívám se, že tak trochu předběhla společnost.

Pomohla naší armádě k respektu její profesionalizace?
Profesionalizace určitě k lepšímu jménu armády přispěla, ale má i své nevýhody.

Jaké?
Mladí lidé se učili organizování, plánování i pořádku, učili se zodpovědnosti, a to nejen za sebe, ale i za ostatní. Měli pak v životě nastavená jistá pravidla. Nezanedbatelná byla i výchova k určitému respektu k autoritám, který minulé generace získávaly při povinné vojenské službě. Dnes slouží v armádě dobře připravení lidé, ale zároveň se snižuje rozsah populace, z níž se dají vojáci rekrutovat. Je to dáno také tím, že se obecně snižuje fyzická kondice i úroveň zdravotního stavu populace a je třeba přicházet se stále novými věcmi, aby se armáda udržela nadále na vysoké rovni. Zatím se to daří.

Takže byste nebyl proti obnově povinné vojenské služby?
V současné době k tomu podmínky nejsou, ale můj názor je, že krátký výcvik mladého člověka v trvání tří až šesti měsíců by nebyl na škodu a společnosti by se určitě v dlouhodobějším horizontu vyplatil.

Kdy jste se rozhodl, že budete vojákem?
Je to trochu s podivem, ale bylo mi asi sedm let. Zranil jsem se a místo sanitky, ta tehdy nebyla k dispozici tak rychle jako dnes, mě večer do nemocnice vezl voják z jednotky, která byla u nás na vesnici na bramborové brigádě, Tatrou 111. Seděl jsem vedle něj na sedačce. Byl to vojín, s cigaretou v puse, řídil veliké řvoucí auto a v mých dětských očích byl jako hrdina. Tehdy jsem si řekl, že chci být také takový. Jak se říká, že osud někdy určují okamžiky, tak právě ten okamžik rozhodl o tom, že budu vojákem. A také jsem se jím později stal.

Nešlo tedy o rodinnou tradici…
To úplně ne. Můj pradědeček narukoval do první světové války a bohužel, také v ní daleko od domova zahynul. Ale rodinnou vojenskou tradici jsme neměli.

Prošel jste si tedy základní vojenskou službu se vším, co k tomu tehdy patřilo?
Absolvoval jsem vojenské gymnázium, kde probíhal svým způsobem také vojenský výcvik. A nejen to. Ani se mě nemusíte ptát na to, kolik jsem vyčistil podlah, umýváren a toaletních mís, protože jich byly tisíce za ty roky. Pak přišla vysoká škola, kde jsem si odsloužil prvních pět měsíců náhradní služby jako vojín, než jsem se stal vojákem z povolání.

Váží si lidé svých vojáků, nebo je semkne pouze neštěstí a jsou na ně hrdí, když se něco stane, například zahynou v Afghánistánu…
Pohlédnout na to můžeme z několika úhlů. Pokud se srovnáme se světem, tak tradice a úcta nejsou u nás tak velké jako třeba ve Spojených státech nebo v Polsku. Když se ale budeme porovnávat s jinými evropskými státy, tak si myslím, že my vojáci můžeme být relativně spokojeni. Protože veřejnost – a hovoří o tom i průzkumy – vyjadřuje armádě poměrně vysokou důvěru a i úcta je relativně velká. Ta však doprovází spíš krizové situace. V mírové době jsou to především povodně nebo havárie většího charakteru, při nichž zasahujeme a pomáháme. A pak když se stane něco vážného v našich misích a operacích v zahraničí, veřejnost si plně uvědomí, že zde armádu má a že slouží pro obranu státu a jeho obyvatel. Takže se domnívám, že armáda má dobré postavení ve společnosti, ale neznamená to, že usneme na vavřínech a nebudeme hledat další možnosti, jak ho zlepšit. Procenta navíc v průzkumech důvěry jsou vždy potěšující, vždy však musíme mít na zřeteli skutečnou kvalitu armády, to, jak přispívá k obranyschopnosti, jakého má ducha.

Jaké možnosti máte?
Zde musíme rozlišovat armádu jako celek a vojáky jako jednotlivce. Voják by měl být charakterním člověkem, který drží své slovo, plní své povinnosti, které má v rámci armády. A stejným příkladem by pokud možno měl být i v občanském životě. Armáda jako instituce pak musí naplňovat znění zákona a být spolehlivým a důvěryhodným nástrojem státní politiky. Je to hodně o výchově, úctě k předchůdcům, tradicím, o respektu jeden k druhému, k hodnotám, ale i o tom, nebát se tyto principy a základy obhajovat a na nich stavět a zavádět nové věci.

Bavili jsme se o padlých vojácích. Proč stále nemají novodobí veteráni v Praze svůj památník nebo pomník?
Tento dotaz už padl několikrát, zabývali jsme se jím a znova se zabývat budeme. Velké památníky či pomníky se budují zpravidla ve chvíli, kdy se uzavře nějaká zásadní dějinná kapitola související se zahraniční operací, misí, válkou. V tuto chvíli je to spíše o diskusi, zda je již čas některou z těchto novodobých kapitol uzavřít. Nezanedbatelným faktem ale také je, že dnes se vojáci při slavnostních příležitostech, jakou jsou oslavy výročí či nástupy při návratu ze zahraniční operace, schází v Národním památníku na Vítkově, který v sobě nese připomínku hrdinství legionářů, veteránů obou válek i novodobých misí. A je místem velmi důstojným.

Pomáhá armáda veteránům při odchodu do zálohy?
Je to živé téma. Snažíme se, aby nejen veteráni, ale i ostatní vojáci měli při odchodu do zálohy veškerou pomoc. Profil vojáka, a zvlášť válečného veterána, je dosti specifický, a není jednoduché najít pro něj odpovídající uplatnění. Na druhou stranu, vojáci mají většinou dobré organizační schopnosti, jsou ukáznění, dokáží se pružně přizpůsobit situaci. Pracujeme v mnoha oblastech, od sociální, přes zdravotní až po mediální, na tom, abychom vytvořili pro tyto vojáky a vojákyně dobré podmínky pro jejich pokud možno bezproblémový přechod do civilního života. Je to jeden z nejdůležitějších úkolů tohoto období a čeká nás hodně práce.

Měl jste to štěstí, že na závěr vašeho působení v armádě připadlo 100 let od založení Československa a s ním spojená vojenská přehlídka. Kdy a kde jste se dozvěděl, že tento vrchol oslav máte na starosti právě vy?
Byla to pro mne výzva, když jsem dostal přehlídku na starost. Dozvěděl jsem se to začátkem léta 2016, kdy jsem byl pověřen, že mám naplánovat celou přípravu. Hned v srpnu toho roku jsem svolal první setkání velitelů, náčelníků a vedoucích integrovaného záchranného systému a dalších organizací. Bylo to pro mě velice přínosné období, byť dlouhé a složité. Jsem velice rád, že mne to potkalo.

Řekněte, co bylo na těch přípravách nejtěžší a nejsložitější?
Nejsložitější bylo promyslet, co všechno budeme muset řešit, kdo a jakým způsobem se bude podílet na přípravě přehlídky a kdo a jakým způsobem se bude podílet na jejím provedení. Tedy nejsložitější je vždy ten začátek – když ho dobře promyslíte a naplánujete, pak je vysoce pravděpodobné, že to další bude fungovat. První rok se víceméně pracovalo od stolu, vznikaly komise a i zahájení jejich práce, ten rozjezd, byl složitý. Komise potom definovaly, co konkrétně se musí v jednotlivých oblastech udělat. Postupně vznikaly detailní plány a nařízení a postupovalo jejich plnění. Se samotným provedením se začínalo v roce 2018, nejprve v menších celcích. Kompletní celek začal cvičit v září, tedy několik týdnů před vlastní přehlídkou. Ale bez dlouhých příprav před tím a bez nadšení lidí, odpovědných za jednotlivé oblasti, by to nešlo.

Byla to největší přehlídka v našich dějinách?
Určitě byla největší po roce osmdesát devět. Přehlídka se konala i v roce 2008, z té jsme si vzali příklad a přidali jsme další prvky, které připomínaly sté výročí založení republiky. Například akce na Letné, kde se průřezově představila technika a výzbroj armády a jednotlivých bezpečnostních sborů a další prvky záchranného systému za posledních sto let.

Byla tedy i příprava mnohem náročnější?
Když obě přehlídky porovnám, tak za tu dobu se změnily předpisy a zákony, museli jsme žádat o další povolení. Změnila se třeba infrastruktura na Evropské i Letné, byl vybudován tunel Blanka a také podzemní garáže, bylo tady rekonstruované metro a vrstvy nad ním, čímž se změnily podmínky. Museli se tedy dělat no-
vé zátěžové testy, získat potvrzení certifikované firmy, že na tato místa můžeme s vojenskou technikou.

Také se jí tentokrát zúčastnili hosté ze zahraničí…
Ano, měli jsme tady pochodující jednotky Francie, Spojených států, Velké Británie a Itálie, tedy států, které se v roce osmnáct podílely jako první na vyslovení souhlasu s naší samostatností, a byla zde samozřejmě slovenská jednotka včetně letectva. Nechyběly historické prapory jednotek a prapory organizací, jejichž jsme členem, a států, které jsou dnes našimi spojenci.

Podle čeho jste vybírali, kdo půjde jako první, kdo druhý a kdo poslední?
Protože to byla přehlídka ke stému výročí, čelo patřilo historii. Následovala připomínka mezinárodního zakotvení, tedy NATO a Evropské unie, dále naši přátelé, kteří nás podpořili při vzniku republiky, a slovenská část. Za nimi se řadila česká armáda v čele s pozemním vojskem, které tvoří její bojové jádro, následovalo letectvo, jednotky podpory, školy, aktivní zálohy a poté další složky. Rozhodně řazení neznamenalo, že ti první byli nejdůležitější a ti vzadu naopak.
Jak hodnotíte přehlídku? Lidí přišlo tolik, že se kolem Evropské nevešli, a někteří ji sledovali až z Bořislavky. A ptali se, proč vojáci nepochodovali delší úsek.
Evropská nejsou Champs-Élysées, myslím, že jsme zvolili odpovídající rozsah i délku pochodových proudů – nebyl ani krátký, ani příliš dlouhý. Bylo to také dané technickými možnostmi, pochodovalo se asi dvanáct set metrů, ale samotný proud vojáků měl zhruba jeden kilometr a techniky byly dokonce více než čtyři kilometry. Tedy celková délka činila téměř šest kilometrů a byla tedy skoro na celou Evropskou.

Zájem vás tedy potěšil...
Potěšilo mne, že přišlo tolik lidí, desítky tisíc, i přes nepřízeň počasí. Lidé prokázali, že mají o přehlídku opravdu zájem. Navíc během tří dnů si přišlo na Letnou prohlédnout techniku dalších sedmdesát až osmdesát tisíc lidí. Přijít někam za hezkého počasí není překvapení, ale když je nevlídno, jde o něco jiného. Ale náš pan kaplan mi říkal: „Pane generále, celé léto bylo sucho a modlili jsme se k Bohu, aby pršelo. On nás vyslyšel a pršelo, právě na státní svátek. Co víc si můžeme přát?“ Souhlasím s tím, je dobré to vidět pozitivně.

Jak probíhala spolupráce s Prahou 6?
Praha 6 zastoupená panem místostarostou Lacinou a panem Hrubešem z odboru kultury byla do plánování zapojena od začátku – byla jedna z prvních, s kým jsme vedli rozhovory ještě před samotným začátkem příprav. Evropská jako místo konání byla jednou z variant a tím, že radnice akci podpořila, konala se přehlídka právě tady. I přístup Prahy 6 významně přispěl k celkovému provedení přehlídky, ale nejen jí.

Přehlídka omezila život zdejších obyvatel na několik dnů – měli pro to pochopení
a porozumění?
Samozřejmě přehlídka přinesla, i přes snahu minimalizovat negativní dopady, některá narušení obvyklého stavu věcí Prahy 6, ale myslím, že obyvatelé i návštěvníci to brali sportovně. Ke mně osobně se nedostala žádná stížnost ani od lidí, ani od institucí, že bychom jim nějak komplikovali život.

Jaký máte k Praze 6 vztah?
Služebně jsem v Praze 6 strávil více než deset let, bydlel jsem tady také nějaký čas na ubytovně a večer chodíval do místních restaurací na jídlo. Velice rád vzpomínám na to, že jsem byl Prahou 6 pozván třeba do divadla Semafor na pořad „Dejvická Live“, kde jsem byl hostem spolu s Ivanem Trojanem, což byl pro mě velice příjemný večer. A zůstávám tady zatím i nadále, budova ministerstva obrany, kde pracuji, se nachází na území městské části Praha 6.