Rozhovor Petr Forman

Před informačním centrem ČVUT v Thákurově ulici za pár dnů vyroste šapito. Ne, nejde o nepovolenou stavbu. To jen do Prahy 6 zavítá Divadlo bratří Formanů. „V představení Deadtown vás vezmeme na divoký Západ kolem roku devatenáct set, tedy v době, kdy se dělo spoustu zajímavých věcí nejen v Americe, ale i v Evropě,“ zve herec, scenárista a režisér Petr Forman.

Pozvěte čtenáře na vaši Wild West Show DEADTOWN, která se bude hrát před Národní technickou knihovnou…
Představení je o kouzelníkovi – iluzionistovi, který má v Evropě kabaret inspirovaný divokým Západem, ale vidí ho tak, jak ho známe z fotek a obrázků. Tedy hodně nablýskaný a zářivý. Jenže pak se tam sám octne a zjistí, že opravdový svět vypadá úplně jinak. A to je příznačné pro nás lidi, že máme velkou fantazii a umíme si různá prostředí vybásnit a vytvořit dle své fantazie. Často k tomu stačí jen malá inspirace, kterou někde získáme. A i díky této fantazii vznikly před sto lety věci, z kterých máme prospěch i dnes. Tehdy byl pořízený první zvukový záznam, ze stejné doby pochází první zaznamenaný obraz. Bez nich by nebyly natočené první grotesky, animované filmy. A to vše je naší inspirací v tomto představení.

Takže trochu virtuální realita…
Nikoli. Díky novým technologiím, které nám pomohou zprostředkovat kvalitní obraz, jsme schopni se vrátit do té doby. Určitě nechceme oslňovat silou současné technologie. Hodně jsme pracovali s klasickou scénografií, bratr s dalšími lidmi malovali kulisy, řezali loutky a vyráběli dekorace. V představení sice používáme spoustu projektorů, ale lidi to neřeší, nechají se vtáhnout do světa obrazů a pro nás je to prostředek, jak se dostat do té doby.

Proč jste pojali představení jako western?
Nevím, jak to mají holky, ale každý kluk si podle mě v určité fázi života projde obdobím, kdy
se westerny stávají jejich snem. Že lidi přitahují a fascinují do dneška, dokládá i to, že se objeví aspoň jeden film do roka, i když už jich existují stovky.
K westernu patří nejen krásné ženy, ale třeba i koně. Budou hrát ve vašem představení?
Ano, budou. Je to zvíře, které prochází všemi našimi představeními, a budou i tady. I když ne úplně živí. Ale více prozrazovat nebudu, ať se lidé přijdou podívat.

Tentokrát hrajete v mobilním dřevěném salonu, další scénu máte na lodi. Neuvažovali jste o tom, že byste si pořídili klasické divadlo?
Práce ve velkém divadle jsme si užili dost. Nejsme schopni připravit tři nové inscenace za sezonu, jako to dělají klasická repertoárová divadla, děláme jednu inscenaci za tři nebo i za pět let. Ale i na náš pomalý způsob práce jsme třikrát pracovali v Národním divadle. Všechny tři opery, které jsme tam připravovali, nás hodně bavily, stejně tak tomu bylo i v dalších klasických divadlech. Zároveň nás to ale možná ujistilo v tom, že po svém kamenném divadle netoužíme.

Proč? Odpadlo by vám stavění stanu, přejíždění lodí, měli byste více pohodlí...
Klasické divadlo má výhody oproti našemu salonu, to ano. Ale pro nás je prostor vždy nějakým partnerem, ať je to stan, loď nebo Střelecký ostrov, kde jsme také dělali představení. Stejně jako příběh nebo dekorace, tak i zajímavý prostor je pro nás partnerem a inspirací. Představení může hodně ovlivnit, protože má svoji atmosféru. Není to tedy touha za každou cenu dělat představení ve stanu, ale dodává to hře určitý charakter.

Určitě velkou výhodou vašich mobilních scén je to, že poznáte různé publikum, a to i v zahraničí. Je hodně velký rozdíl mezi diváky tady a venku?
Humor je jeden a lidé poznají vtip. Je pravda, že Češi mají takový ten černý humor, který je blízký našemu životu. Toho si na zdejších lidech moc vážím, že se umíme zasmát i sami sobě, což některým národům chybí, neumějí si dělat srandu sami ze sebe. Obecně se dá podle mě říci, že od severu na jih se reakce lidí mění od chladnější až po otevřenější a spontánnější. Na jihu lidé reagují a tleskají i během představení, na severu lidé drží emoce v sobě, na konci vám sice zatleskají, dají najevo, že se jim to líbilo, ale nereagují tolik spontánně.

A kam byste zařadil české diváky?
Jsou někde uprostřed. Celkově bývají uzavřenější, ale v divadle se chovají spontánně. A také nejvíce rozumějí všem detailům, které v představení máme. Ať chcete nebo ne, prostředí, v němž žijete, máte nějak zakódované v sobě a tady se lidé smějí vtipům a narážkám, které jinde diváci nepochopí. Chybí jim naše zkušenosti.

Co třeba jiné národy ve vašich představeních nechápou?
V Deadtownu třeba používáme spoustu starých nahrávek, a to i v kvalitě, v které byly tehdy zaznamenané. Máme tam i krásnou nahrávku české hymny od Emy Destinové. Zatímco jiné národy mají takové ty burcující hymny, ta naše je sama o sobě nádherná, taková hledací, s krásnou melodií. Zatímco v Česku je tato část hry pro lidi velmi silný moment, v zahraničí se to neděje, jim zní jen hezká, ale obyčejná písnička, která nevzbuzuje žádné velké emoce.

A jsou rozdíly mezi obecenstvem u nás, nebo vaše hry působí všude stejně?
Když přijedete do malého města, kam takový velký projekt jako Deadtown zavítá jednou za rok nebo možná i po delší době, tak je to pro lidi událost. Když jsme jezdili s lodí po městech kolem Vltavy, chodili na představení krásně oblečení jak do Národního divadla. I pro nás je vzácné hrát na malých městech, ten vztah mezi herci a obecenstvem je tam mnohem přirozenější. Lidé přicházejí na představení s očekáváním, a když je nezklamete, tak si odnášejí zážitek. A nejde možná jen o to samotné představení, ale o ten celý večer nebo okamžik. Zatímco třeba ve velkých městech přijdou lidé s tím, ukažte se, zda budete lepší než to divadlo minulý týden.

Váš bratr pro Deadtown kreslil kulisy, jinak jde hlavně o váš projekt. Nemrzí vás trochu, že skoro každý tvrdí, že to udělali Formani?
Vůbec, polední roky jsme toho dělali spolu opravdu moc, a byly to velké projekty, v nichž přijdou drsné chvíle. Musíme si jen vždy včas uvědomit, kdy si od sebe máme trochu odpočinout. Jsme dvojčata, bydlíme spolu v jednom domě, máme spolu divadlo, dělíme se o hodně věcí a známe se jak své boty (vždyť máme i stejný číslo nohy!). A jsem rád, že nás lidi vnímají víc jako značku Formani, místo aby nás dělili na Péťa a Máťa. Mně se moc líbí, co dělá brácha. Ať jsou to ilustrace, výstavy nebo jeho představení! Nejspíš proto, že jsme dvojčata, máme stejný nebo hodně podobný vkus, myšlení, chutná nám stejné jídlo a i se nám líbí stejné holky, tak se nemusíme stydět za to, když se říká, že to udělali Formani. Dokonce mi i imponuje, když mě lidé poplácají po zádech a řeknou, že jsem udělal hezkou knížku. Často bojuji s tím, zda se přiznat, že to byl bratr. A u něj je to někdy podobné. Já připravoval několik let v Plzni projekt Rok kultury, bratr přijel na zahájení a druhý den cestou do kostela ho chytila babička za ruku a říkala mu, jak jsou místní pyšní na to, co ve městě udělal.

Štvalo vás někdy, že máte dvojče?
Ne. Přináší mi to jen plusy. Máte někoho, kdo je vám velice blízký, zatímco jiní si těžko hledají kamarády, kteří je pak mohou zklamat. Tady je vám ta blízkost daná a také působí trochu jako zrcadlo. Máme tohoto dost podobného, a pokud se vám na tom druhém něco nelíbí, můžete se zamyslet, zda to neděláte také.

Pracujete s živými herci, ale máte vystudované loutkoherectví. Proč jste se rozhodl pro tento obor?
Nechtělo se mi na vojnu, tak jsem šel na gympl s tím, že pak půjdu na vysokou. Tehdy nás hlavně bavil skate, tím bychom se ale v tehdejším Československu neuživili. Po maturitě jsem se musel rozhodnout, kam dál, a věděl jsem, že nemohu jít na fyziku, chemii ani matematiku, přírodní vědy mi moc nešly a na jazyky jsem také nebyl nikdy šikovný. Sice člověk mohl mít v genech herectví, ale na to se příliš stydím. A dělat to co táta by nebylo snadné, protože by nás s ním lidé stále srovnávali. Pak mi někdo řekl, že existuje na divadelní fakultě na DAMU katedra loutkoherectví, a tak jsem dělal přijímačky tam.

Co se učí čtyři roky na loutkoherectví?
Je tam spousta teorie, a koho to zajímá, dozví se hodně věcí. Mě více bavila praxe a je spousta druhů loutek, s nimiž se učíte pracovat – máte spodně voděné loutky, marionety, maňásky a další. Ale byly tam i hodiny, které ve studentech vzbuzovaly fantazii a zájem o řemeslo, kdy vám na začátku hodiny vysypali na zem pytel odřezků a řekli, udělejte si z toho loutku, panáka nebo zvíře. Budujete si tam tedy i vztah k loutce, materiálu, učíte se jim dát život. To mě možná nasměrovalo k tomu, co nyní dělám.

Tedy můžete jít teoreticky hrát i do divadla Spejbla a Hurvínka?
Tam by mě nevzali! Třeba toto divadlo je založené na perfektní práci s loutkou, je příkladem toho, kam až jde toto krásné řemeslo dotáhnout. V životě jsem potkal několik mistrů loutkoherců a je nádherné pozorovat, když to někdo umí jako vodiči Spejbla a Hurvínka, kteří mají nevím kolik nití.

Takže by se vám Spejbl zamotal?
Asi ne, naučil bych se ho vodit. My jsme třeba dělali představení, kde jsme měli takovou velkou postavu jako člověk a vodili jsme ji ve třech lidech a musela projít velkým prostorem. Bylo to složitý, ale naučili jsme se to, protože jsme ji tam potřebovali. Když by mě to k marionetám, jako jsou tyto dvě, přivedlo, naučil bych se s nimi zacházet. A rád. I když jsem kvůli Spejblovi málem nedokončil školu.

To mě zajímá, povídejte.
Na škole jsem asi nebyl nejlepší student na teorii, ale na praxi jsem byl o něco lepší a tou jsem se to snažil dohánět. Měl jsem štěstí, že jsem pracoval s dobrými lidmi a moc mě to bavilo. Závěrečná státnice se skládala jak z praktické zkoušky, tak teoretické části. V té jsem si vytáhl Divadlo Spejbla a Hurvínka. Docela jsem o něm i hodně věděl, měl jsem to nastudované. Připravil jsem se, nastoupil před komisi, v jejímž čele seděl profesor Česal, a začal vyprávět: Divadlo Špejbla a Hurvínka bylo založené… a pokračoval jsem. Když jsem odříkal asi čtyři věty, pan profesor se zvedl a pronesl, že jestli ještě jednou řeknu Špejbla, tak jsem skončil se státní zkouškou. Vůbec jsem nevěděl, co se děje a co je špatně. Zkoušel jsem to opisovat jako Hurvínek a jeho tatínek a vykrucoval se, až mi to bylo trapné a řekl jsem znova Špejbl. A hned jsem věděl, že se to nemělo stát. Pak jsem to řekl spolužákům za dveřmi a ti mi teprve řekli, že je to Spejbl, nikoli Špejbl. Ale já byl od dětství zvyklý na Špejbla! Nakonec mi u státnic spojili výsledky ze zkoušky teoretické a praktické a dali mi to za tři. Ale vedlo mě to k zamyšlení, zda je správně, že celé vaše studium může skončit na jednom háčku.

Takže vaše kariéra loutkoherce vlastně visela na háčku.
Ano, ale vedlo mě to k tomu, že jsem ten obor začal brát s určitým nadhledem, a říkal to i náš pan prezident Havel, že člověk by měl to, co dělá, dělat pořádně, ale neměl by brát sebe ani tu věc moc vážně.

Když jste zmínil Václava Havla, pamatujete si, co jste dělal 17. listopadu 1989?
Na Národní třídě jsem určitě nebyl, ale byli tam naši kamarádi, protože jsme hned věděli, co
se stalo.

Byl jste první, kdo to volal svému otci do Spojených států, co se tady děje? Nebo vás někdo předběhl?
On to věděl z televize, že se tady dějí nějaké věci. V té době byl zrovna brácha v Americe, protože studoval televizní a filmovou grafiku a táta tehdy učil na Kolumbijské univerzitě, tak mu zařídil, že tam mohl odjet na dvouletou stáž a tady přerušil studium. Jenže přijel tam v září a za pár týdnů vypukla revoluce, tak se po roce vrátil a říkal, že tam je nuda, ale tady se něco děje.

Jak tedy otec reagoval na změny u nás?
Táta není žádný pesimista, ale ani snílek, spíš realista. Když byla jedna z těch prvních velkých demonstrací, tak jsme to zrovna sledovali v televizi nebo v rádiu na FAMU, kam jsem tehdy chodil za svou budoucí manželkou, a já nechal ten přenos zesílit a zavolal mu do Ameriky, aby také slyšel, že na náměstí mluví Havel. On mi na to řekl, že to není možné, že si dělám legraci. Trochu mě to zklamalo, protože my to tady strašně prožívali a věděli, že se konečně něco děje, a on tomu nevěřil. Myslím, že ani nedoufal, že se tak velkých změn u nás dožije.

Letěl jste za ním hned po otevření hranic?
Ne, my jsme se s tátou potkávali už před revolucí v Evropě. Ale do Spojených států jsme letěli hned v létě roku devadesát pro bráchu, který po roce ukončil stáž a vracel se domů.

Stále jezdíte na skateboardu?
Ano. Vozím ho s sebou a místo na kole jezdím třeba z hotelu ke stanu na skejtu.

Na skejtu jste jezdil už v osmdesátých letech, jak vypráví film King Skate. Kde se v Praze 6 nejlépe jezdilo?
Na Cukrovarnické. Byla tam dlouhá rovinka, kde položili prý nějaký zkušební pruh asfaltu. Byl asi metr a půl široký na straně k silnici a dokonale hladký, takže jste se tam mohli na rovině rozjet i jen houpáním. A pak se jezdilo v Dělostřelecké, kde byla mírná rovinka nebo krpál a záleželo, jaká jste měli kolečka, podle toho jste sjížděli buď mírný nebo prudký kopec. Jenže tehdy tam projelo jedno auto za den.

Praze 6 žije vaše maminka Věra Křesadlová a odmala i vy s bratrem. Je nějaké místo, na které rád vzpomínáte?
Chodili jsme na Ořechovku na hřiště na Stouhalák. Nyní jsem tam po strašně, ale opravdu straně dlouhé době kolem šel a byl jsem nadšený, že tam to hřiště stále je! Že tam zůstává jak to velké, tak i ta malá, hřiště pro děti, které se stavělo, když jsme tam chodili hrát tenis. I ta loučka, přes kterou jsme chodili, protože jsme bydleli pod tou tratí. Nadchlo mě že to tam zůstalo a neztratilo nic ze svého ducha.