Rozhovor: Jiří Zámečník

Pan profesor Zámečník překvapí svou vitalitou a především pamětí, když vzpomíná jak na dobu příjemnou, tak horší časy. S přesností uvádí jména, data, místa... Jak probíhal konec války v Praze, jak byl za působení junáku poslán do pracovního tábora, jaká byla jeho cesta k radiologii. Jeho paměť je obdivuhodná, stejně jako životní příběh.

Jiří Zámečník

Rakovina se v padesátých letech léčila z dnešního pohledu hrozně

Loni jste se stal čestným občanem Prahy 6. Co to po vás znamená?
Velkou čest a zadostiučinění. Protože moji přátelé ze skautu Jirka Navrátil a Jiří Stránský už čestnými občany jsou.

Vy ale nejste rodilý Pražák, že?
Nikoli, narodil jsem se v Bratislavě, ale se vznikem Slovenského státu jsme museli odejít a 1. září 1939, to mi bylo dvanáct let, jsme se přestěhovali do Prahy.

Nastěhovali jste se hned do Prahy 6?
Ano, nejprve jsme bydleli nedaleko Chotkových sadů, a v této městské části jsem zůstal, i když jsem se oženil. Ostatně, manželka pochází z Podbaby. Nejprve jsme bydleli u rodičů manželky v Zelené ulici, poté jsme po různých peripetiích získali bydlení ve Vokovicích, kde tehdy postavili nové finské domky. Jeden z funkcionářů si držel byt pro dceru a tenkrát ho za to napadli i v Rudém právu. A aby to jako vyvrátil, potřeboval rychle najít nového nájemníka, tak zavolal mně, zda bych mohl jet s ním do Vokovic ten byt hned převzít. Samozřejmě jsem souhlasil, manželka mi tam pak přivezla deku a já tam rovnou přespával, protože jsme se báli, že nám byt někdo obsadí, což už se nám jednou stalo. Nyní bydlíme nedaleko Břevnovského kláštera. A když jsme u té Prahy 6, tak můj otec dokonce po právní stránce zajišťoval stavbu Skleněného paláce.

Vaše první setkání s manželkou je ovšem také velmi zajímavý příběh…
Ještě v Bratislavě jsem měl spolužačku Libuši J., ale do primy a sekundy už s námi nechodila. Pak jsme se přestěhovali do Prahy a nastoupil jsem do gymnázia Společnosti pro individualizaci výchovy, kam mě doporučil strýc, zemský školní inspektor, který byl za Heydrichiády popraven, prý na udání svého souseda Julia Fučíka. Přišel jsem tehdy do třídy, koukám na seznam spolužáků a tam je opět to stejné jméno – Libuše J. Nehlásila se ke mně, já přemýšlel, zda je to ona, nebo ne…. Nebyla! Ale bylo to jedno, stejně mi padla do oka a už jsem s ní zůstal. Seznámili jsme se ve dvanácti letech a jsme spolu sedmdesát osm let.

Vyprávěl jste manželce tento příběh?
Nejen to. Když jsme jednou, to už jsme měli děti, jeli na dovolenou na Šíravu, vzali jsme to přes Bratislavu, já našel v telefonním seznamu její adresu a manželku jsem se spolužákyní stejného jména seznámil.

Žena s vámi ale neměla úplně jednoduchý život, vy jste strávil osm měsíců v pracovním táboře na dole Anna v Rynholci…
A víte za co? Že jsem byl v náčelnictvu Junáka a to bylo podle komunistů organizované rozvracení socialistického státu. Za to jsem byl zatčen státní bezpečností a obžalován podle zákona číslo 231 Sbírky a paragrafu dva, a tři měsíce jsem strávil ve vazbě v policejní věznici v Bartolomějské 4, další tři měsíce ve věznici na Karlově náměstí a osm měsíců v pracovním táboře, spíš v koncentráku na dole Anna u Rynholce. Pak v červenci roku 1950 zákon na ochranu republiky zrušili a nás naložili do autobusu, odvezli k soudu a dostali jsme trest přesně v té výšce, co jsme si odseděli, já byl odsouzen ke čtrnácti měsícům vězení, pokutě deset tisíc korun a třem rokům ztráty čestných práv občanských. Ale byli jsme volní. Pak za námi přišel předseda senátu, že chce s každým z nás mluvit ředitel věznice. Muklové reagovali hrubě a nevybíravě, jen já k němu zašel. Po půl roce se někdo ke mně choval slušně, vykal mi, nabídl kávu a cigaretu a ptal se, jestli jsem šťastný.

Odpověděl jste mu, že ano?
Odpověděl jsem, pane, nemůžu být šťastný, protože mám půlku medicíny a nemůžu dostudovat, protože jsem byl odsouzen ještě ke třem rokům ztráty čestných práv občanských. Na to mi poradil, že dostudovat mohu, ale musím prokázat, že jsem platný pro republiku. Na otázku jak, mi řekl, ať se vrátím zítra, i když bude sobota, na důl jako brigádník! Ani jsem nedopil kávu a odešel jsem.

Nakonec jste se tam ale vrátil...
Dojel jsem domů, kde byla nachystaná večeře, po půlnoci jsem šel doprovodit manželku na Podbabu, a když jsem šel nazpátek kolem Dejvického nádraží, koukl jsem se, v kolik mi ráno jede vlak a vrátil se tam.

Jak tam na vás koukali?
Tam jsem jako prvního viděl starého horníka, který tam dělal štajgra, řekl jsem mu, že nastupuji jako brigádník, a on nevěřil. Ale přidělil mi pracovní mundur a nechal mě sfárat. Najednou se tam všichni chovali ke mně jinak. Ovšem když skončila směna, bachař, co tam přivedl dvanáct muklů, mě vzal s sebou zpět do tábora. Nevěřil mi, že jsem volný, dokud se nedělala docházka po jménech! Pak mě tedy odvezl motorkou před vrátnici, kde se to ale hemžilo lidmi, byly tam dvě sanitky, hasiči, policie... oni si totiž mysleli, že jsem tam dole zůstal.

Na medicínu jste se pak vrátil…
Po třech letech, kdy mi vypršely tři roky ztráty čestných práv občanských, jsem šel na medicínu ke kvestorovi a ten mi říká: soudruhu horníku, vítejte na staroslavné univerzitě! Jsem myslel, že mě picne. Přeložili mě na hygienickou fakultu, která se nově zakládala a potřebovali ji naplnit studenty. Byl jsem za to rád, ta fakulta měla mnohem vyšší úroveň než ostatní, protože se tam vraceli staří profesoři, kteří opět směli učit.
Když jde někdo na medicínu, většinou si vybírá všeobecné lékařství nebo dětskou medicínu, protože sní o tom, jak bude zachraňovat životy. Vy jste si však vybral radioterapii, proč?
Mě lákala onkologie a k onkologii jsme se dostal právě přes radioterapii. I když tehdy byla taková praxe, že po škole člověka někam hodili, kde právě měli místo. Já se dostal do Berouna na Závodí na internu. Byli jsme v nemocnici při službě tři lékaři a většinou když byla operace, jeden operoval, druhý mu asistoval a třetí dával narkózu. Tam jsem se naučil víc než na medicíně!

Kdy jste se tedy začal věnovat radioterapii?
Po půl roce jsem měl možnost si vybrat obor, tak jsem řekl, že chci dělat radioterapii. Dali mě sice do Prahy 9, ale na rentgen na diagnostiku, zatímco já chtěl léčit. Byl jsem z toho trochu otrávený, ale co jsem měl dělat. Jel jsem se tam představit, sedl si do tramvaje, kde jsem si vždycky četl. A tak jsem si nevšiml, že změnili jízdní řády a ta tramvaj mě zavezla na Vychovatelnu. Tak jsem si to chtěl zkrátit přes Bulovku nazpátek a proti mě jde doktor Dvořák, který se mě udiveně ptá, co tam dělám. Odvyprávěl jsem mu svou situaci a on na to: Vy přece nebudete dělat diagnostiku! Zavolal na zdravotní referát, protože zrovna měl jedno volné místo, a tam řekl, že má na slovo vzatého onkologa, tedy mě. Já už jsem před tím jako medik dělal přednášky a třeba už tehdy přijali moji metodu postoperativního ozařování rakoviny prsu, která se stejným způsobem dělá dodnes. Tak jsem v roce 1955, ve svých dvaceti osmi letech, půl roku po ukončení medicíny, nastoupil do Nemocnice na Bulovce. A vydržel tam do svých osmdesátých narozenin, protože jsem slíbil manželce, že pak už zůstanu doma.

Jak se tehdy léčila rakovina?
Hrozně! Hrozně! Tenkrát se nádory ozařovaly rentgenem, což bylo směšné. Počítali se pouze dávky na centrálním paprsku, přičemž se objevovaly ohromné reakce na kůži. Teprve já jsem zavedl do léčby kobalt nebo cesium, začal využívat urychlovač částic betatron. Jak říkám, to byly moje děti.

Vy jste ale podepsaný pod celou řadou objevů, co se týká léčby rakoviny...
Ano, vymyslel jsem simulátor, který měl simulovat ozařování, aby se trefilo přímo do toho rakovinového ložiska. A zabýval jsem se i biologií, konkrétně takzvanou frakcionací – hypo- i hyperfrakcionací, každý nádor totiž potřebuje něco jiného. Ty, které se rychle dělí, vyžadovaly hyperfrakcionaci, tedy ozařování dvakrát denně, a třeba na melanom platila hypofrakcionace, kdy se ozařovalo jednou nebo dvakrát týdně.

Když jste začínal v roce 1955, věřil jste, že se v léčbě této nemoci udělají takové pokroky?
Jistě, věřil jsem tomu. Naše výsledky se pomalu lepšily, lepšily, lepšily.... Já jsem se pak věnoval takzvaným duplicitám a triplicitám a mám dokonce dvě kvadruplicity, tedy čtyři zhoubné primární nádory u jednoho pacienta, nikoli metastázy, přičemž ten muž ještě žije. Zabýval jsem se tím, proč to vzniká.

Proč?
Jednak je to dané geneticky a něco má na svědomí léčba, neboť záření je karcinogenní, cytostatika jsou karcinogenní. Tedy vy jimi jeden nádor vyléčíte a objeví se druhý. To je velké nebezpečí, a proto hodně záleží na správné volbě léčby.

Je tedy budoucností biologická léčba rakoviny, kde asi toto nebezpečí neexistuje?
Ano, myslím, že je to cesta. Ale zase pozor, abychom nepodléhali šarlatánům.

Jak to myslíte?
Zasvětil jsem svůj život boji proti šarlatánům. Mám na to důkazy, mám doma složku a v ní seznam devadesáti dvou šarlatánů. To mi třeba volala pacientka z Ostravy, že chce se mnou něco konzultovat. Řekl jsem jí, ať přijede, že jsem stále v ústavu. Ona přišla a měla v ruce leták, kde bylo napsáno, že nějaká magistra vymyslela lék proti rakovině a pod tím jsem byl uvedený já plným jménem i s adresou a dodatkem, že s tím mám nejlepší zkušenosti. Takový podvod!

Myslíte si, že někdy bude rakovina zcela léčitelná?
Ano, bude. Věřím tomu. Třeba karcinom vaječníků, který je poměrně vzácný, už je zcela léčitelný.
My jsme udělali s profesorem Zdeňkem Dienstbierem tým na léčbu Hodgkinova lymfomu, a zatímco na počátku se vyléčilo jen třicet sedm procent pacientů, později žilo více než deset let devadesát dva procent z nich. To je lepší výsledek než u chřipky.

Jak jste snášel smrt, s kterou jste se asi potkával více než ostatní?
Jak kterou. Jednou mi volala sestra při noční na Bulovce, že chce pacientka mluvit s lékařem, zda bych k ní mohl zajít. Byla to dcera Jana Wericha. Chtěla se vyzpovídat. Odpověděl jsem, že nedokážu tak rychle sehnat kněze, jí ale prý bude stačit věřící člověk. Na mou otázku, co má na srdci, mi začala vyprávět, že to byla ona, kdo přinutil jít Jana Wericha do Národního divadla na antichartu, řekla mu, že je to shromáždění excelentních umělců. Když měl antichartu podepsat a ptal se, co to je, zalhala mu, že jde o prezenční listinu. Když Werich druhý den zjistil, co podepsal, do smrti už s ní nepromluvil. A ona to potřebovala někomu říct. Za dvě hodiny ta žena zemřela. A víte, co mi vadilo? Tvrdilo se o ní, že byla alkoholička a že jí selhala játra. To nebyla pravda. Zemřela na špatně léčenou rakovinu vaječníků. Ale soudruzi tehdy tvrdili něco jiného, takoví oni byli!