Iva Janžurová: Praha 6 je nejlepší pražskou čtvrtí
Fajnšmekři českého divadla, filmu i televize zcela jistě nepřehlédli, že 19. května oslaví významné životní jubileum přední česká herečka Iva Janžurová. V této souvislosti poskytla rozhovor pro časopis Šestka, v Praze 6 žije téměř padesát let.
Při přijímacích zkouškách na DAMU jste málem nebyla přijata pro nedostatek temperamentu. Navzdory tomu váš velmi častý herecký partner Petr Nárožný při jedné příležitosti řekl, že obdivoval, s jak obrovským nasazením jste vždycky dokázala hrát. Nikdy jste se nestala "utaženou civilkou", která se u nás velmi často pokládá za projev dokonalého herectví. Podobným výrazným stylem hraje většina amerických herců, kdežto čeští režiséři mají snahu tyto tendence brzdit a usměrňovat. Dostávala jste se často kvůli přebytku temperamentu do konfrontace s režiséry nebo vám nechávali tvůrčí uměleckou svobodu?
Setkala jsem se s obojím. První zážitek s poskytnutím umělecké svobody jsem zažila s Martinem Fričem při natáčení jeho posledního filmu Nejlepší ženská mého života podle scénáře Jaroslava Dietla. Hrála jsem tam malou roli servírky, která píše na psacím stroji jídelní lístek datlovitě jedním prstem, což ve scénáři původně nebylo. Když jsme danou scénu točili a já začala psát tímto způsobem, pan režisér Frič dostal hysterický záchvat smíchu, takže rázem ze mě opadl veškerý strach a vznikla úžasně pohodová atmosféra. Martin Frič mně vzápětí slíbil, že v jeho dalším filmu dostanu velkou roli. K tomu bohužel nedošlo... Typickým příkladem režiséra, který radostně očekával jakékoli vylepšení hrané situace a měl z něho vždy velkou radost, byl Zdeněk Podskalský.
Takže všichni vás nebrzdili...
Samozřejmě našli se i tací. Například v dobrém smyslu mě omezoval Jiří Krejčík, jenž si moji postavu určitým způsobem utvořil a nechtěl, abych mu do jeho hotové představy nějak zasahovala, což se nejvíce projevilo při natáčení komedie Pension pro svobodné pány. Zprvu jsem tento film neměla příliš v lásce, protože jsem v některých momentech věděla, že kupříkladu teď mluvím přesnou intonací dle pokynů Krejčíka. S odstupem času však musím podotknout, že díky němu jsem dokázala vtisknout dané postavě Anděly jinou a zároveň jedinečnou podobu projevu, již bych pouze s vlastním přičiněním takhle nikdy nevytvořila. Při zatím poslední spolupráci s Václavem Vorlíčkem, navzdory našemu vždy dokonalému souznění, jsme se během natáčení filmu Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko dostali také do drobného sporu. Hrála jsem dvojroli sousedky a savojské královny a chtěla jsem obě postavy od sebe odlišit. Vymyslela jsem si, že bych mohla v roli sousedky vždy, když je příležitost ke gestu a je v kostýmu královny, výrazně rozpažit ruce, aby ji to prozrazovalo, ale Václav po dvou rozpaženích začal další vylučovat. Chvíli jsme se přeli a nakonec natočili obě varianty. Václav poté ve finálním sestřihu použil svoji verzi bez rozpažených rukou. Dále nemohu nevzpomenout na komedii ,,Marečku, podejte mi pero!”, kde jsem si pro roli koketní studentky večerní školy Týfové vymyslela, že ji budu mluvit extrémně vysokým hlasem, což Zdeněk Svěrák s Ladislavem Smoljakem neměli vůbec rádi a dosti vehementně tlačili na režiséra Oldřicha Lipského, aby mě přesvědčil namluvit ji při postsynchronech civilně. Rezolutně jsem to odmítla, což pan režisér bez přemlouvání akceptoval a nevytvořil na mě sebemenší nátlak. Potěšilo mě, že Zdeněk Svěrák po letech svoje původní tvrzení odvolal a prohlásil, že si Týfovou s jinou intonací hlasu nedokáže představit.
Brzy po absolutoriu DAMU jste začala točit ve filmu i v televizi. Váš první televizní seriál byl Eliška a její rod podle scénáře Jaroslava Dietla a v režii Františka Filipa. Zde jste hrála po boku Olgy Scheinpflugové, Jiřího Sováka a Josefa Kemra. Čím vás obohacovali?
Olgu Scheinpflugovou jsem vnímala jako zjevení. Byla velice spontánní a při zkouškách nás všechny dokázala svým vyprávěním neskutečně bavit. Nedávno jsem doma při úklidu našla její fotografii s Karlem Čapkem, kterou bych si chtěla nechat zarámovat. Samozřejmě setkání s oběma pány Sovákem i Kemrem bylo také úžasné.
Seriál Eliška a její rod je od začátku do konce prošpikován řadou dokonale načasovaných a vypointovaných gagů. Byly všechny ve scénáři nebo jste si repliky přidávali ze svých vlastních tvůrčích dílen?
Vzhledem k faktu, že seriál režíroval František Filip, který také radostně očekával naše herecké vklady navíc, jsme si některé repliky přidávali a vymýšleli. Dokonce jsem se v průběhu dalších let od Dietlovy manželky Magdaleny dozvěděla, že Jaroslav při každé naší spolupráci dychtivě čekal, co si do scénáře přidám. Jako autor byl úžasně vstřícný a věřil mi, že dokážu v rámci jeho předlohy a ve stylu jeho slovního humoru svoji postavu ještě obohatit, což byla pro mě velká čest.
Vaše první stěžejní filmová role byla Krista v psychologickém filmu Karla Kachyni Kočár do Vídně, vzápětí vás obsadil Juraj Herz jako vražedkyni Prokopu do psychologicko-kriminálního snímku Znamení Raka. Největší popularity a věhlasu jste však dosáhla v rolích komediálních, což je obecně nejtěžší žánr. Kde vznikl impuls obsadit vás do této polohy?
Domnívám se, že začátek mého hraní komediálních rolí se datuje již od doby zmiňovaného seriálu Eliška a její rod. Naštěstí tenkrát existoval jenom jeden televizní kanál, takže jsem se velmi rychle dostala do povědomí diváků. Kritici tehdy psali, že jsem vytvořila nový typ mladé obyčejné holky, jež nebyla krásnou naivkou, ale skoro nevědomě se dopouštěla humoru. Velmi ráda jsem se vrhala ze žánru do žánru – tedy z komedie do tragédie. Poté vznikl žánr tragikomedie, kde mi konvenovalo, že jsem měla možnost i v rámci jedné role vnitřně cestovat.
Nedávno vyšla kniha Když se řekne Jiřina Bohdalová, v níž režisér Antonín Kachlík uvedl, že jste společně se Stellou Zázvorkovou a Jiřinou Bohdalovou pozvedly českou ženskou komiku na úroveň mužské. Byly pro vás vaše starší kolegyně Stella Zázvorková a Jiřina Bohdalová vzorem a inspirací v komediálním žánru?
Vždy jsem měla zatvrzelou touhu odlišit se, což obě akceptovaly. Se Stellinkou Zázvorkovou jsme často hrály v mnoha filmových i televizních komediích, kdy také radostně a v očekávání vyhlížela jakým gagem svoji figuru navíc obohatím. Poté chválila a chválila, což bylo velice příjemné. S Jiřinou Bohdalovou jsme také společně točily ve filmu i v televizi. Jiřinka byla jako partnerka naprosto vzorová a všechny nápady z mé strany přijímala bez sebemenších problémů. Nevědomí novináři se nám snažili vnutit, že jsme byly konkurentky a neměly se rády. To vůbec není pravda – ani z mojí, ani z její strany. Jiřina oplývá jiným druhem temperamentu a také "menšíkovským" darem výřečnosti, kdy dokáže báječně vyprávět vtipy a bavit společnost, což jsem nikdy moc neuměla. Více mě vždy bavilo naslouchat a smát se. Nedávno jsem na YouTube objevila naši společnou scénku Psychoanalýza v režii Zdeňka Podskalského z Kabaretu U dobré pohody. Úplně jsem zapomněla, že jsme ji kdysi spolu točily, a jako divačka jsem se při ní strašně bavila, jelikož ji Gustav Oplustil dokonale napsal. Naše role zde byly kouzelně obrácené, protože jsem celou dobu žvanila a Jiřina si téměř neškrtla. Takové věci se bohužel dnes už netočí...
Nemohu opomenout vaše filmové majstrštyky: trojroli Evelyny Kelettiové v crazy sci-fi komedii Václava Vorlíčka ,, Pane, vy jste vdova!”, Štěpu Kiliánovou v psychologickém dramatu Petrolejové lampy a dvojroli sester Kláry a Viktorie v romantickém thrilleru Morgiana – obojí pod režijním vedením Juraje Herze. Kterou jste hrála nejraději?
Nemohu odpovědět jednoznačně, protože svoje role beru jako svoje děti, tudíž nelze preferovat jednu před druhou. Měla jsem velké štěstí, že jsem se s natolik diametrálně odlišnými postavami mohla potkat. Domnívám se, že současné mladé herečky takové úkoly bohužel nedostávají. Všechny výše uvedené figury vyžadovaly odvahu k nadsázce. Nehrála jsem je tedy tím utaženým civilním způsobem, ale musela jsem vymyslet něco, čím bych je zvýraznila. Pak teprve začne diváka bavit herce sledovat, zaregistruje-li zjevný signál něčeho navíc.
V pořadu Na plovárně jste uvedla, že je pro vás u každé postavy (tedy i záporné) důležité umět ji obhájit, protože nemá smysl předestírat divákovi zlo v neodůvodněné podobě. Jakou cestu jste si našla pro obhajobu zlé sestry Viktorie v Morgianě?
Chtěla jsem obě sestry od sebe odlišit, takže jsme hledali ve výrazném líčení obou dvou Viktoriinu zlou vizáž. Paradoxně mi po letech dcery řekly, že mi to mnohem více sluší jako Viktorii nežli jako hodné krásce Kláře. Obecně je při ztvárnění záporných postav důležité, aby divák pochopil, že i on by byl v určitých situacích podobného jednání schopen a uvědomil si momenty svého vlastního života, kdy byl blízko nějakým špatným krokům.
Velmi často jste hrála také s Vladimírem Menšíkem – například v mikrokomedii Cesta do Rokycan. Jak se s ním pracovalo?
Vladimír Menšík byl jako partner zcela neovladatelný, protože žádný záběr neudělal dvakrát stejně, na což si mnoho kolegů stěžovalo. Autorem scénáře k Cestě do Rokycan byl Miroslav Plzák, který jej postavil na absurdně slovním humoru. Z tohoto důvodu striktně trval na jeho doslovném dodržení, což bylo pro Menšíka strašně nemilé. Choval se zprvu dotčeně, protože jsem podpořila dr. Plzáka v jeho požadavku. Nakonec se však podvolil a s výsledkem byl velmi spokojený.
Stalo se vám někdy, že jste si s partnerem vzájemně nekonvenovali?
Vzpomínám si na natáčení seriálu Dobrá Voda, kdy můj partner Petr Haničinec si na mě chodil stěžovat režiséru Františku Filipovi, protože se mu nelíbilo, jakým způsobem ztvárňovanou postavu hraju. Ze své cesty jsem však neustoupila. Když poté viděl seriál jako celek, složil mně poklonu a omluvil se za svoje předešlé pochybnosti. Pro mě bylo vždy důležité, zvláště při hraní civilně přirozených rolí, vyklenout oblouk a rozmyslet si odkud a kam chci danou figuru směřovat. Jinak velmi často hrozí, že se herec v roli ztratí. V této nutné vnitřní výstavbě jsem se hodně zdokonalila díky svému životnímu partnerovi Stanislavu Remundovi.
Před měsícem jsem měl možnost zhlédnout v Divadle Kalich tragikomedii Božská Sarah v režii i překladu Alice Nellis, v níž ztvárňujete slavnou divu Sarah Bernhardt během posledního léta jejího života. Byla jste absolutně fantastická. Z jaké iniciativy k nastudování hry došlo?
Z mojí. Přesvědčila jsem Alici Nellis, aby do toho se mnou šla. V původní verzi je Sářiným partnerem její generační vrstevník George. Přišla jsem však s nápadem jej omladit a obsadit o dvě generace mladším hercem, což se nakonec ukázalo jako rozhodující pro celou hru, již jsme tak obohatili o zcela jiný rozměr. Oslovila jsem do role George svého kolegu a partnera ze Stavovského divadla, kde spolu hrajeme v Ostrovského komedii Les i v Audienci u královny, Igora Orozoviče, a ten také, když se náhodně seznámil s naléhavostí řešit mou opotřebovanou chlopeň, byl tím důležitým neodbytným kolegou, který mě dokázal přesvědčit, abych neodkládala letošní plánovanou operaci chlopně až na konec divadelní sezony, ale šla na ni ihned. S Igorem v roli George alternuje Kryštof Hádek. Jemu zase ve stejnou dobu operovali komplikovanou zlomeninu nohy, takže jsme si vzájemně psali, kdo jakou měl narkózu a další detaily. S oběma se hraje báječně, navíc jsou v soukromí kamarády, tedy mezi nimi nevzniká žádné soupeření. Často míváme standing ovation, což jsem v dřívějších dobách běžně nezažívala. To je největší dar publika hercům, když celé povstane a tleská. Díky tomu mě moje práce čím dál víc baví, omlazuje a motivuje.
Jak dlouho bydlíte v Praze 6?
Žiji zde od roku 1967, takže příští rok tomu bude padesát let.
Splňuje Praha 6 vaše očekávání ke spokojenému životu?
Společně s Liborem Peškem tvrdíme, že Praha 6 je nejlepší pražskou čtvrtí. Jsem velmi šťastná, že jsem se ocitla právě zde. Navíc bydlíme na báječném místě na kopci na Bateriích, kde ani neslyším jezdit tramvaje a je zde úžasný klid. Ráda chodím na výlety do Břevnovského kláštera. Byla jsem dokonce jmenována čestnou občankou Prahy 6. Nevím, jak fungují jiné pražské čtvrti, ale ke zdejší radnici nemám výhrady.
Co byste si chtěla ještě zahrát?
S Janou Paulovou, v níž jsem našla další skvělou divadelní partnerku, si píšeme vlastní komedii. Jsem nesmírně šťastná za divadelní role, které mě potkaly v současné době a těší se mimořádné přízni publika. Beznadějně vyprodané představení Audience u královny ve Stavovském divadle i Sarah v Kalichu a na všech “štacích”, kam vyjedeme, hovoří za vše. Ještě musím trochu dorehabilitovat prodělanou operaci, zvládnout s notnou dávkou odpočinku velké množství představení právě v květnu, ale už se mlsně rozhlížím po dalších možnostech.