Někdy přemýšlím, čím se mám vlastně živit
Vystudovala AVU, kterou absolvovala v r. 1983. Ještě předtím ale chodila na knihovnickou školu a gymnázium. Po Akademii byla a je až dodnes na volné noze, živila se ilustrováním poezie a detektivek, a tuto práci nazývala „chlebovky“. Vydělávaly jí na živobytí. Mimo to však pracovala i na pietních nápisech v Pinkasově synagoze, učí na waldorfské škole, i soukromě, a jen tak mimochodem stále doufá, že bude opravdu nezávislým umělcem. I přesto, že svou nezávislost si Míša Poková prosadila už na škole…
Takže, jak je to s těmi chlebovkami a tvojí nezávislostí?
Tu práci jsem brala jako úkoly. I když problematické, protože šlo o černobílé ilustrace a já, malíř, jsem nemohla do barvy – ani do šedé. Trvalo to několik let a mezitím jsem marně žádala o stipendia. Nikdy jsem žádné nedostala. Ještě na akademii jsem se totiž poškorpila s mým tehdejším profesorem. Chodila jsem k Součkovi do ateliéru monumentální malby, ale po jeho smrti nastoupil někdo jiný. Velmi energický pan profesor, který si tam hodlal budovat pozici a asi zjistil, že já jsem dobrým objektem pro demonstraci jeho autority. Dal si dokonce za cíl mě z akademie vyhodit a dokázat, že neobhájím diplom.
Jak toho chtěl docílit?
Pozval svého přítele kunsthistorika, který na mě napsal oponenturu. Tu mi ani nedali přečíst, a já ji viděla až před komisí. Podle ní by si ode mě pes kůrku nevzal. Byla jsem v šoku a musela místo své připravené obhajoby, která byla pochopitelně mimo, začít obhajovat práci vzhledem k oné oponentuře. Nakonec to dopadlo tak, že profesoři z komise donutili toho „mého“ profesora, aby se mi omluvil a řekli, že pan kunsthistorik už nikdy nesmí dělat oponentury na akademii. A pan profesor se mi omluvil s tím, že tam, kde jsem mu ukazovala svoje obrazy, bylo prý šero. Takže diplom jsem obhájila, ale duševní úraz už jsem měla pěknej. A nakonec mi „pan profesor“ řekl, když mi dával výstupní razítko, že bude sedět ve všech komisích a že si nikde neškrtnu. Byl to zkrátka střet dvou totálně odlišných povah, kdy ta jedna měla bohužel moc. Až do roku ´90 jsem nedostala šanci, takže jsem si malovala doma, výstavy se konaly prakticky jen na neoficiálních místech, a mě to stálo pouze čas, peníze a především elán. Ten postupně odcházel, až jsem se začala zabývat tím, jestli toho úplně nenechám.
Co tě nakonec přimělo vydržet?
Těsně před revolucí jsem si konečně vydupala velkou výstavu v Galerii Mladých U Řečických. Těšila jsem se, malovala velké obrazy s tematikou alchymie, což v těch dobách bylo docela divný, připravovala výstavu, prostě všechno bylo výborné. No a samozřejmě, to bych nebyla já, kdyby se něco nestalo: prakticky na den, kdy se měla otevírat výstava, přišla listopadová „revoluce“ a z galerie se stalo koordinační a krizové centrum. Dneska se tomu směju. Na tu výstavu jsem namalovala jeden obraz, který jako by ty listopadové události trochu předjímal. Takovou ženskou bytost se lvem a orlem a do toho takové hvězdy… teprve zpětně mi to přišlo docela příznačné… Výstava U Řečických se sice nakonec konala asi po třech měsících, ale tehdy lidi mysleli na úplně jiný věci, takže prakticky zapadla.
Zase jsi tedy malovala do šuplíku?
Hlavně jsem zjistila, že existuje stipendium na třítýdenní akci v rakouském Hornu pro lidi z východního i západního bloku. Šla jsem na svaz do Platýzu a oni, že mi nic nedají. Tak to už jsem se naštvala a řekla jim, že jsem takhle byla odmítaná před revolucí a že teď bych uvítala jiný přístup. Nakonec jsem to stipendium skutečně získala. V Rakousku se pak sešli lidi z celé Evropy, povídalo se, malovalo. Tam jsem vytvořila velký triptych, který byl také v závěru vystaven. Za naši republiku tam byl ještě kolega sochař. Na tu výstavu přišli i naši představitelé z ambasády a… pěkně nám poděkovali za reprezentaci.
No dobře, ale co ti to přineslo?
Poznání i vystřízlivění. Protože aby se člověk mohl dejme tomu živit svým uměním, musel by takovéto stipendijní pobyty objíždět prakticky každého čtvrt roku po celé Evropě, vlastně se stát kočovníkem, a na to jsem si v tu dobu už připadala docela stará. Měnit neustále stanoviště vyžaduje sílu mládí. A mimochodem, zjistila jsem, že ani venku nemá umělec žádný přepych.
Takže…?
Takže jsem se vrátila domů a přemýšlela co dál. Nebyla jsem sama. Všechno bylo jiné, a tak se hromadně přemítalo, že i umění by mělo být jiné. Až po čase to naladění že „teď budeme dělat všechno nově a lépe“ přešlo a já si uvědomila, že klidně dál můžu pokračovat ve všem, co jsem dělala do té doby. Každý poznal, že dělat tlusté čáry za minulostí je nesmysl a nakonec se v sobě zpátky usadil. Já jsem začala studovat další typy malby. Zkusila jsem i arteterapii, ale zjistila, že na ni psychicky nemám. Učím totiž ještě malbu na waldorfské škole, což je značné vytížení a nebyla bych schopna ještě poskytovat další služby. Nicméně poznatky z arteterapie, hlavně o působení barev, využívám ve svých obrazech dál.
Ty ses ale především podílela na rekonstrukci Pinkasovy synagogy…
Ano, šlo o rekonstrukci pietních nápisů obětí židovského původu zahynulých ve II. světové válce. To je oficiální název. Tento projekt se začal připravovat už v roce 1985, kdy po velké stavební rekonstrukci synagogy měly přijít na řadu i nápisy. Bohužel fotografická dokumentace nebyla žádná, takže bylo nutné nejdříve vytvořit a vybrat nějaký návrh. Ke spolupráci mě přizval kamarád restaurátor Antonín Tenzer. Asi rok jsme vyráběli návrhy, nosili je na komisi a jednali. Byl to zápas, ale nakonec to komise schválila a že se to bude dělat. Jenže pak jsme se dozvěděli, že pro to není politická vůle. Původně to mělo dotovat UNESCO a mě dodnes zajímá, kam ty peníze přišly, protože najednou nebyly. A k tomu jsme obdrželi vysvětlení, že vlastně nějaké pietní nápisy ani nejsou příliš vhodné, že pro lidi, kteří chodí do synagogy vzpomínat, už nějaké oběti nejsou aktuální a že pamětníci vymírají, takže vlastně není důvod něco takového dělat. Tehdy jsem si myslela, že je to definitivně odepsané.
Co se stalo?
Politická vůle se obnovila. Ale až po roce 1989. A Židovské muzeum vypsalo konkurz, do něhož přizvalo umělce, aby předložili svoje návrhy, a někde vydolovalo také náš projekt. A zjistilo, že ten je ještě stále asi nejlepší a hlavně nejpropracovanější. Konkurz jsme nakonec vyhráli. Ovšem z původní sestavy zbyl Tonda a já. Pozvali jsme si tedy ještě jednu dobrou restaurátorku, Bohumíru Míšovou-Čílovou. A začali jsme od začátku: testy zdiva, zkoušky barev a podobně. Ve třech lidech jsme sundali všechny omítky, umyli a připravili je na psaní. Už to nás značně vyčerpalo a přitom nás teprve čekala ta hlavní práce! Psaní do omítek speciálně upravenými olejovými barvami. Začali jsme od „A“. A zjistili, že ve třech lidech se smluvní termín prostě dodržet nedá. Šlo to strašně a Antonín byl z celé atmosféry i náročnosti nakonec tak stísněný, že práci ukončil. Zbyly jsme dvě ženské a bylo nám jasné, že musíme sehnat lidi, kteří by byli schopni psát. To se podařilo, takže jsme si pak celou synagogu mohli rozdělit. Muzeum nám ale nechtělo zaplatit, že prý si nemáme zvát lidi. Tak jsem šla za ministrem kultury Tigridem a najednou se platilo. Paradoxní je, že o žádné velké peníze ani nešlo. Práce byla o to náročnější, že jsme ji dělali za provozu, každou chvíli někdo odpadl, takže jsme zaučovali nové lidi, a navíc se na nás obraceli i návštěvníci. V tom všem jsme psali přes 80 000 jmen a dat, a nesměli udělat chybu!!! Náročné to bylo zejména psychicky: když vršíte jedno jméno mrtvého za druhým… Po téhle práci jsem začala trpět syndromem chronické únavy, do toho přibyly i rodinné trable, prostě šla jsem v té době údolím smrti.
Ale tvoje obrazy nevypadají nijak depresivně, právě naopak…
To přišlo s poznáním, že se s tou smutnou zkušeností musím nějak vypořádat. Vzala jsem si barvičky a začala zase malovat. A vyhýbala se černé.
To jsou události pár let staré, ale když se přeneseme k dnešku, co děláš?
Zase v synagoze. Přesně tam, kde jsem už být nechtěla. Když jsem ale loni viděla, co se děje při záplavách, moje první myšlenka byla, že musím pomoci. Začal opět kolotoč jednání a dohadů, co s tím. Někteří navrhovali, že se rovnou všechny omítky sundají a začne se nanovo, ale já, asi i proto, že jsem na těch nápisech nechala kus svého života, jsem pořád trvala na tom, že počkáme, až co udělá zima. Dnes tam ale chci být spíše jen v roli případného poradce nebo dohledu, nechci se už pouštět do psaní, to přenechám mladším. Jinak stále maluji, například vitráže v Kapli sv. Jana na Špejchaře nebo v AS na Praze 10, mám rozjednané nějaké výstavy, jiné už se uskutečnily – například v Galerii L. Kuby v Poděbradech, u magistra Keleyho nebo v kavárně Vesmírna v projektu Máme otevřeno. A vlastně se pořád chystám, jak budu tím svobodným umělcem…