Rozhovor se speciální pedagožkou Janou Nermutovou

Nenápadnou budovu s oranžovou fasádou u Mateřské školy Arabská většina lidí přehlédne. Přitom za dveřmi s označením Speciální pedagogické centrum dokážou skoro zázraky – pomoci mnoha znevýhodněným dětem například adaptovat se ve školce, a tím i nastartovat celkem normální život. Že to nebývá lehké, ví ředitelka centra Jana Nermutová.

V čem a jak pomáhá vaše centrum dětem a jejich rodičům?
Do péče přijímáme děti raného předškolního věku, které mají ve svém vývoji nějaké těžkosti. Nezáleží na tom, do které školky chodí a jestli vůbec. Péči poskytujeme i našim odrostlým klientům v základních či praktických školách a na učilištích. Naším úkolem je zhodnotit vývoj dítěte, popsat jeho speciální vzdělávací potřeby a nastavit mu vhodnou podporu do vzdělávání. Poskytujeme poradenství rodičům, hledáme spolu s nimi cesty, jak na dítě reagovat, jak je rozvíjet a často je směřujeme na další odborníky – logopedy, terapeuty či odborné lékaře. K naší práci patří i metodická podpora směrovaná školám, do kterých za našimi dětmi jezdíme.

Co nejčastěji vede rodiče k tomu, že o vaši službu požádají?
Dle současné legislativy dítě nemůže být zařazeno do speciální školky či školy, nemá-li k tomu doporučení ze speciálně pedagogického centra. Z toho důvodu se na nás v prvé řadě obrací rodiče dětí s vrozenými vývojovými vadami, autismem či jinými již diagnostikovanými obtížemi. Potřebují pomoc s výběrem vhodného typu školky. Některé děti zvládnou běžnou školku, ale potřebují dopomoc asistenta pedagoga, pro jiné je vhodnou variantou školka speciální. Někteří rodiče se ozývají až na podnět mateřské školy, kam dítě nastoupilo. Bývá to v situacích, kdy se pedagožkám nedaří s dítětem navázat komunikaci, je obtížné jej zapojit do činností nebo má nějaké atypické projevy v chování.

Přijdou rodiče s dítětem vždy, nebo se někteří snaží situaci zlehčovat? Třeba tím, že v jejich rodině všechny děti začaly komunikovat pozdě nebo že doma žádné odlišnosti nevidí a že jejich potomek potřebuje jen delší čas na to, aby si zvykl?
V některých případech rodiče skutečně doma nezaznamenají vážnější problém. I když třeba ještě dítě srozumitelně nekomunikuje, rodiče si najdou cestu, jak se s ním domluvit, dokáží odhadnout jeho aktuální potřeby a včas na ně reagují. Někteří rodiče problém tuší, ale doufají, že školka dítěti prospěje a problémy ustoupí. A někteří rodiče nemají srovnání, protože dítě je v široké rodině jedináčkem a chybí vazby na rodiny s obdobně starými dětmi. Období covidu v tomto směru napáchalo své škody – některé rodiny jej trávily skutečně v sociální izolaci.

Jak takové rodiče přesvědčujete, že by si měli nechat pomoct?
Popravdě řečeno, to je úkolem pedagogů. Sdělovat rodičům, že s jejich dítětem něco není v pořádku, je těžké pro obě strany. Motivací je určitě skutečnost, že pokud se podaří navázat spolupráci se speciálním pedagogickým centrem, můžeme školce poradit, jak s dítětem pracovat, a doporučit případně i asistenta pedagoga pro reálnou dopomoc.

Když školka rodině doporučí, že mají navštívit vaše centrum, co mají udělat?
V ideálním případě nás oslovit emailem. Stačí stručně nastínit situaci a uvést na sebe telefonní kontakt. Odpovídáme, jakmile je to možné. Pokud máme volnou kapacitu, domlouváme si termín společného setkání. Když mají rodiče nějaké zprávy od dalších odborníků, pomůže nám, když nám je poskytnou. Před samotným setkáním je pak dobré připravit dítě na to, co jej čeká. Především jde o ujištění, že jej u nás nečeká žádná nepříjemnost a není třeba se obávat.

Jak probíhá návštěva?
Při první návštěvě vítáme rodinu ve dvou, psycholožka a speciální pedagožka. Jedna z nás se věnuje dítěti, druhá vede rozhovor s rodiči. Je důležité si vyjasnit, s čím rodiče přicházejí, co od nás očekávají a co jim můžeme poskytnout. Snažíme se dozvědět se o dítěti co nejvíce informací, mluvíme o rodičovském přístupu, výchovných otázkách, o vyšetřeních či terapiích, které už rodina absolvovala. Mezitím probíhá standardní psychologické vyšetření a pozorování při hře.

Ale to vyšetření má i druhou část.
Ano, nedílnou součástí vyšetření je také pozorování dítěte v prostředí mateřské školy. Tam sledujeme, jestli navazuje kontakty s dalšími dětmi, všímáme si, zda reaguje na instrukce pedagogů, jestli se zapojuje do řízených činností a jak je samostatné v sebeobsluze. Z těchto podkladů vzniká komplexní zpráva pro rodiče a také doporučení pro pedagogy, aby věděli, jak s dítětem pracovat.

Po jaké době se děti vrací na další sezení?
V některých případech se vyšetření opakuje po roce, zpravidla však po dvou letech. Přistupujeme k tomu individuálně. Rodiče však vědí, že v případě potřeby se na nás mohou v mezidobí obrátit a stejně tak i pedagogové. Návštěvy dětí ve školkách a školách absolvujeme každoročně, vyhodnocujeme, jak se daří realizovat nastavená podpůrná opatření. V případě potřeby se scházíme společně s rodiči a pedagogy na půdě školy pro společné sdílení informací či sladění výchovných postupů.

Kolik stojí rodiče jedno sezení ve vašem centru?
Nic. Jsme školským poradenským zařízením, služby poskytujeme zdarma.

Pracujete takhle se všemi školami v Praze 6?
S většinou z nich. Spolupracujeme se všemi školami, do nichž naši klienti docházejí. A netýká se to jenom Prahy 6 a jejího okolí – například za dětmi do speciálních škol jezdíme v rámci celé Prahy, ale i mimo Prahu.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami se do klasických škol dostaly v rámci inkluze v roce 2016. Jak hodnotíte její zavedení? Je přínosná jak pro děti s různými omezeními, tak pro ty ostatní?
Inkluze je velmi dobrá myšlenka, koncept, který je v mnoha západních zemích osvědčený. Její přínos spočívá v tom, že umožňuje přizpůsobit podmínky vzdělávání těm dětem, pro které je zvládání učiva obtížnější. Přínos by měl být oboustranný, protože i díky jinakosti, která se sejde v jedné třídě, se mohou děti učit vzájemnému sdílení a respektu, což je pro lidskou společnost nesmírně důležité. Je ovšem potřeba dodat, že inkluze není vhodná pro každého. Vždy zůstane procento dětí, které potřebují zcela specifický přístup a speciální škola je pro ně ideální volbou.

Proč tedy všichni hodnotí inkluzi negativně, když vy jako odborníci jí vítáte?
Protože její uvedení do praxe bylo zcela nesystémové a velmi turbulentní. Změnila se legislativa, uvolnily se nějaké finanční prostředky a společnost dostala zprávu o tom, že i děti se speciálními vzdělávacími potřebami mají nyní právo na vzdělávání ve své spádové škole. Školy na to však nikterak připraveny nebyly. Nepřistoupilo se k žádnému proškolování pedagogů, nedošlo k systémovému navýšení kapacit, školy nedostaly žádný metodický pokyn, jak konkrétně při začleňování dětí postupovat. Tato odpovědnost byla uložena právě nám, školským poradenským zařízením. Spadla nám do klína obrovská zodpovědnost a byrokratická zátěž. Přiznám se, že netuším, kolik se od roku 2016, kdy byla zavedena inkluze, vystřídalo na ministerském křesle osob. Ale výsledkem toho všeho jsou nyní přeplněné třídy a pedagogové, kteří pracují často na hranici svých možností. Financí do škol proudí stále méně, zlepšování podmínek tedy dle mého názoru nelze očekávat.

Nebylo by tedy lepší inkluzi zrušit?
Nevím jak je tomu v jiných krajích, ale v Praze se potýkáme s nedostatkem míst ve speciálních školách. Nedostatečné kapacity jsou například v logopedických školách, nemáme kam směřovat děti s poruchami učení bez narušeného intelektu. Zdaleka nejhorší situace je však u dětí se středně těžkým mentálním postižením, kombinovanými vadami a nízkofunkčním autismem. Školy, které toto vzdělávání umožňují, mají plné stavy a některé z nich proto nerealizují ani zápisy do první třídy. Rodiče absolvují zápisy ve školách často velmi vzdálených jejich bydlišti. A pokud nejsou u zápisu děti vylosovány, nemají žádnou alternativu.

Vaše centrum je výjimečné tím, že zatímco všechna ostatní v Praze zřizuje hlavní město, vy jediné spadáte pod městskou část Praha 6. Je to výhoda?
Ano i ne. Velkou výhodou je znalost regionu a zkušenosti se zdejšími školami. S některými z nich máme navázanou letitou spolupráci. A k nevýhodám – jsme zaměstnanci běžné mateřské školy, což není z formálního hlediska příliš praktické ani pro školku ani pro nás. Dlouhodobě jsme vnímali, že speciální pedagogické centrum by potřebovalo svou kapacitu navyšovat, protože se na nás obracelo stále větší množství klientů. Už v roce 2015 jsme se poprvé obrátili na radnici s žádostí, zda by se dalo naše centrum rozšířit a posílit vyššími úvazky, protože školka k tomu nemá možnosti. Ale zjistili jsme, že řešení této problematiky není prioritou. Museli jsme se naučit odmítat klienty, což vůbec není jednoduché. Představte si, že vám volají nešťastné maminky, které pláčou, že bez našeho doporučení nemůže být jejich dítě přijato do speciální školky. A vy nemůžete nabrat více dětí, protože už na tu zátěž a stres začíná reagovat vaše tělo.

Nikdo nepomohl?
Když se radní pro školství stala Marie Kubíková, projevila o naši práci zájem. Naslouchala nám a slíbila, že pomůže. Dostali jsme k užívání dva notebooky, což nám moc pomohlo, protože o psací stůl se dělíme. A právě teď, deset let od naší první žádosti směrem ke zřizovateli, se pro nás připravuje další prostor při mateřské škole Parléřova. Díky přislíbené podpoře z městské části jsme mohli také přijmout na poloviční úvazek speciální pedagožku, takže teď můžeme přijímat nové klienty. Na nový prostor už se velmi těšíme.

Proč jste se rozhodla pro speciální pedagogiku? Nebylo by jednodušší být třeba učitelkou v mateřské škole a užívat si práci s malými dětmi?
Po učitelce v mateřské škole jsem netoužila. Spíše mě zajímali lidé na okraji společnosti. Že se tento obor dá studovat, jsem zjistila někdy ve svých šestnácti letech a věděla jsem, že je to moje cesta.

Jak se šestnáctiletá dívka dostane k tomuto oboru?
Díky svojí sestře, která pracovala u mentálně postižených osob. Zprostředkovala mi tam brigádu. Tak jsem se dostala do ústavu sociální péče Domova svaté rodiny na Petřinách, kde jsem potom vypomáhala řadu let.

Jak jste se dostala k dětem?
Při studiu. Speciální pedagogika byla tehdy multioborová, což bylo vynikající. Základ jsme měli na pedagogické fakultě, ale některé obory jsme studovali na psychologii, jiné na medicíně, měli jsme hodně praxe. Díky mým spolužákům, kteří organizovali pro děti z dětských domovů terapeutické pobyty, jsem měla možnost přiblížit se dětem s různými traumaty. Při pobytech pro rodiny dětí s autismem jsem zase mohla nahlížet nejen projevy těchto dětí, ale i tíhu, kterou péče o tyto děti jejich rodinám přináší. To vše obohatilo můj vnitřní obzor. Po škole jsem dva roky působila na odboru sociálních věcí jako kurátor mládeže. Po mateřské dovolené jsem pracovala ve školce nejprve jako asistentka a potom jako učitelka. Tato zkušenost pro mne byla také velice cenná, ale to už jsem věděla, že bych se chtěla věnovat poradenství. V roce 2012 jsem se přihlásila do SPC na konkurz a vybrali si mě.

Vaše práce je určitě psychicky náročná. Jak a kde se zbavujete stresu?
Náročnost své práce vnímám rok od roku víc. Některé osudy jsou opravdu těžké, některé situace se zdají být i bezvýchodné. Díky tomu ale s jistotou vím, že pokud máme zdravé děti, dobré vztahy v rodině, či dokonce přátele, je to dar, za který máme být vděční. A protože jsem pořád v kontaktu s lidmi, ráda jezdím tam, kde lidi nepotkám. Do přírody, na samotu, kde máme chalupu. Práce s rukama v hlíně a ticho je to, co mě nabíjí.

Dá se takto náročná práce dělat celý život? Nelitovala jste někdy, že jste se pro ni rozhodla?
Svoji práci mám moc ráda, pořád mi ještě dává smysl v ní pokračovat, ačkoliv mám někdy pocit, že jde spíš o adrenalinový sport. Nejsem na ni sama, pracujeme týmově a já mám úžasné kolegyně, s nimiž se dokážeme vzájemně podpořit. Popravdě nevím, jestli se dá takhle pracovat celý život, ale mám takovou myšlenku, že až nebudu tuhle práci zvládat, půjdu okopávat kytky.

Jana Nermutová
⟶ absolvovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK Praha
⟶ v rámci studia se věnovala dětem s kombinovanými vadami
⟶ po škole pracovala jako kurátorka s ohroženými dětmi a mládeží s trestnou činností
⟶ poté působila ve školce integrující děti s různým typem speciálních vzdělávacích potřeb, nejprve jako asistent pedagoga, posléze jako pedagog
⟶ od roku 2012 se věnuje poradenské činnosti v rámci speciálního pedagogického centra