Rozhovor s topmodelkou Terezou Maxovou

Stromovka, Ladronka, Hvězda – to jsou nejoblíbenější místa Terezy Maxové v Praze 6. „Čím je člověk starší, tím více podle mě potřebuje přírodu. Je hezké, že tady máme skoro v centru města tolik parků,“ říká filantropka, topmodelka a zakladatelka nadace nesoucí její jméno.

Dáváte si na začátku roku předsevzetí?
Zásadně nedávám. Člověk neví, co ho čeká, a bojím se, že bych je nesplnila. Budu ráda, když do nového roku vkročíme všichni zdraví. To je pro mě nejdůležitější.

Neříkáte si tedy během silvestrovského večera, že příští rok uděláte ještě něco pro své zdraví, že budete pravidelně cvičit, chodit na procházky?
Neříkám, ale raději to pravidelně dělám. Musím konstatovat, že už to není stejné, jako když bylo člověku dvacet, kdy se o sebe nemusel moc starat. Vlastně to, že o sebe pečujete, je také výrazem určité sebelásky, znamením, že se máte rádi. Týká se to samozřejmě jak zevnějšku, tak vnitřního já. Mám proto každodenní rutinu, že si jdu ráno zacvičit nebo zatancovat, pravidelně medituji, ukrojím si dvě hodiny času, když to jde, jen pro sebe a považuji to za obrovské štěstí a považuji to za velké privilegium. I rodina ví, že maminku je lepší ráno nevyrušovat, protože má takto nastavené rituály.

Má to jednodušší jako modelka mladá holka, nebo žena, za níž jsou úspěchy a má v oboru své jméno?
Myslím, že každé období má něco svého. Když jsem začínala, bylo to v roce 1989, byly jsme s Evou Herzigovou, Pavlínou Němcovou, Jarkou Rychlou a Danielou Peštovou a dalšími českými krásnými holkami průkopnice. Přijely jsme ze socialistického Československa do Paříže úplně do neznáma. Byla to pro nás nová zkušenost, těšila jsem se, že poprvé vyjedu na Západ, můžu tam pracovat, naučit se jazyk, vydělat si své první peníze a osamostatnit se. Vůbec jsem tehdy nevěděla, co mě čeká, kdo je Karl Lagerfeld a další módní osobnosti. Svět velké módy jsme tady neznali. Pracovaly jsme s nadšením, byly jsme pro ně určitým osvěžením, holky do nepohody, které si na nic nestěžovaly. V zimě v minus deseti jsme fotily plavky, v létě zase kožichy, nevadilo nám létat několik hodin ekonomickou třídou. Což se mnohým zavedeným modelkám už nelíbilo. Ale já byla před rokem devadesát jen jednou v Jugoslávii a z cestování po různých zemích jsem byla nadšená. Navíc někdy jsme fotily i na místech, kam se běžný člověk neodstane.

Je pro vás zajímavější focení nebo živé přehlídky na molu?
Měla jsem to štěstí, že jsem v devadesátých letech viděla, jak návrháři fungují a pracují. I taková jména jako právě Karl Lagerfeld nebo Paco Rabanne. Zažila jsem, když John Galliano začínal jako mladinký kluk, neměl peníze, aby nás zaplatil, a tak jsme tehdy předváděly za oblečení. Jenže ty jeho první modely byly naprosto nenositelné. Myslím, že jsem tehdy dostala kostým a kabát a dala jsem je kamarádce z Ústí nad Labem, aby je nosila. Dneska vidím, co to bylo za poklady. Až zpětně chápu, jak výjimečné to bylo a čeho jsem byla součástí.

Co se změnilo od té doby, kdy jste začínala, a současností?
Úplně všechno, řekla bych. Po těch letech zkušeností se nemusím na práci moc připravovat. Naštěstí máme výborné maskéry, skvělé kadeřníky a dobré světlo, to dělá zázraky. Vlastně je to pro mě příjemná práce, protože člověk dělá něco kreativního, čemu více rozumí, zná ty lidi a má možnost do toho i trošičku mluvit. Dneska mě vlastně focení baví víc než v minulosti, i když má jinou atmosféru, za mého mládí bývalo živější. Dneska už se exteriéry často nahrazují pozadím uměle dodělaným v počítači. Navíc se i svět módy otevřel všem influencerům, zpěvačkám a herečkám. Modelem dneska může být vlastně každý.

Nyní se věnujete hlavně své nadaci, komu pomáháte?
Když jsme v roce 1997 začínali, pomáhali jsme hlavně kojeneckým ústavům. Mým snem tehdy bylo, aby se tyto ústavy zrušily a každé dítě mělo svou rodinu, ať už vlastní nebo náhradní. A protože se sny plní, tak od konce letošního roku už nebudou děti do tří let umisťovány do kojeneckých ústavů.

Vaše nadace ale nebude bez práce…
Dneska už hodně pomáháme biologickým rodinám. Činnost jsme rozšířili o pomoc sociálně slabým i pěstounským rodinám a těhotným ženám v krizi, kterým hrozí odebrání dítěte, maminkám, které potřebují pomoci s bydlením, které se ocitly v azylových domech, také například kvůli domácímu násilí. Snažíme se, aby děti vůbec nemusely do ústavů a zůstaly ideálně ve svých biologických rodinách. Věnujeme se i vzdělávání dětí, které je moc důležité. Nejde ale o vystudované školy, chceme, aby si děti odcházející z dětských domovů našly práci a byly připravené na reálný život. Za těch dvacet šest let z dětí, kterým jsme pomáhali, vyrostli dospělí. Nyní připravujeme slavnostní večer, mezi jehož hosty bude deset až dvanáct těchto dětí a celým večerem nás budou provázet jejich příběhy. Na nich je vidět, jak stojí pevně na svých nohou, mají svou práci, své rodiny, radosti i starosti. A také, jak se vyplatilo, někdy i velmi málem, jim pomoci.

Z tureckého Bodrumu jste se přestěhovala do Prahy. Co vás k tomu vedlo?
Nikdy jsem se vlastně nepovažovala moc za Pražana. Narodila jsem se v Pardubicích, vyrůstala v Ústí nad Labem a do Prahy jsme se přestěhovali, když mi bylo čtrnáct. V osmnácti jsem odjela do zahraničí a dlouho žila tam. Vždycky jsem se ale toužila vrátit do Čech. Praha mi přirostla k srdci, mám zde nadaci, rodinu, která je mi blízká, a s níž jsem trávila všechny Vánoce. Byl můj velký sen se sem vrátit a manžel to nějak podvědomě vycítil. Jsem takový romantický patriot.

Co to znamená?
Vždycky jsem se o Čechách snažila hezky vyprávět v zahraničí. Ať už jsem byla v Paříži, Londýně, New Yorku, vždycky jsem všude hledala českou komunitu. Ve Spojených státech jsem měla možnost seznámit se s Martinou Formanovou a Milošem Formanem, jezdila jsem za nimi do Connecticutu a viděla jsem, že Miloš na tom byl úplně stejně. Na zahradě měli české lípy, knihovny plné českých knížek, psi se jmenovali podle starých pověstí českých Šťáhlav a Chrudoš. Připadala jsem si u nich jako doma.

Doma jste nyní v Praze 6. Proč šestka?
Pro své návraty jsem měla bydlení na Strahově, měla jsem to tam ráda, ty krásné výhledy na město, kousek na Ladronku. Když jsem se sem ale vracela s rodinou, byl nám byt malý. Protože je mi šestka blízká v tom, že je to odtud kousek na letiště, a děti chodí do mezinárodní školy, čemuž jsme se také museli přizpůsobit, našli jsme si bydlení v Bubenči a jsme tu moc spokojení. V málokterých metropolích si můžete pořídit rodinný dům skoro uprostřed města, opět kousek od parku, kdy dojdete pěšky jak do Stromovky, tak do práce do centra města. To je pro mě důležité, že mohu jít pěšky nebo hromadnou dopravou a nemusím trávit tolik času v autě. Když jdu pěšky do města, tak i po těch letech si uvědomuju, na jakém krásném místě žiju.

Vzala byste si sem něco z Turecka?
Něco by se hodilo, hlavně dobré jídlo. Vůbec se nedivím, že jsou tam zóny, kde se lidé dožívají sto a více let díky kombinaci sluníčka, moře, vzduchu a dobrého jídla. To bych byla ráda, kdyby se také dalo přenést sem.

Turecké restauraci by se v Praze mohlo dařit, dáte nám tip na nějakou dobrou?
Nedám, tureckých restaurací tady moc není, nebo aspoň o nich nevím. To byste museli k nám na jejich tradiční čočkovou polívku a köfte.

Váš muž tady vydrží?
Můj manžel tady už žil se svou rodinou mezi lety 1985 až 1987, když jeho tatínek pracoval v diplomatických službách. Tu vilu ve Slunné ulici, kde bydleli, si pamatuje dodnes. I když už je to skoro čtyřicet let, tak si můj muž stále vybavuje, kam chodili sáňkovat, kudy tramvají jezdil do školy, do stejné nyní chodí i naše děti. Jen už se přestěhovala do Nebušic.

To vypadá, že se domů vracel spíš on, než vy?
Ano a bylo až dojemné, když se setkal se svým kamarádem, se kterým se vídali jako osmiletí kluci a přes třicet let neviděli. Vzpomínali, jak manželovu rodinu odposlouchávala bezpečnost. Bydleli ve vile v horním patře, a protože dědeček byl diplomat zemí NATO, měli doma nasazené odposlouchávací zařízení. Proto když se chtěli s někým na něčem domluvit, chodili hrát do atiku ping pong. Nebo si vybavuje, kam si chodila babička nechávat šít šaty, kam chodila nakupovat zeleninu.

Vaše děti chodí stejně jako on do mezinárodní školy, neuvažovali jste, že byste je přihlásili do klasické základní školy?
Myslím si, že jejich čeština není na takové úrovni, aby studovali v české škole, protože vlastně žily odmalička v zahraničí.

Jak doma mluvíte?
Doma mluvíme společně anglicky, já na děti česky, manžel turecky. Dcera je na jazyky šikovná, mluví výborně francouzsky, anglicky, turecky, česky, španělsky. Syn už také mluví česky lépe, protože tady chodí do basketbalového klubu Tygři Praha, kde na něj mluví kluci jenom česky. Nejstarší syn Tobiáš, který žije v Londýně, také mluví a rozumí česky, ale když mu chci něco vysvětlit do větší hloubky, řekne, vysvětli mi to anglicky.

Jak na šestce trávíte čas s dětmi?
Jako mnozí rodiče, se synem na basketbalových turnajích, dcera skvěle tančí v Movement Studios Jakuba Dvořáka, s ní jezdím na závody, byla jsem i na mistrovství světa v Chorvatsku. Když není žádný turnaj nebo soutěž, snažím se, abychom spolu trávili aspoň neděle a vytáhnu je ven. To pak jdeme na vycházku do některého z mých oblíbených šestkových parků, jdeme za kulturou a nebo obrážíme, k velké radosti dětí, hrady a zámky. Chci, aby děti poznávaly Českou republiku a snad ji jednou budou mít rádi jako já.