Rozhovor s Michalem Hrůzou

Na šestku se přistěhoval za svou manželkou a jinde bydlet nechce. „Byť je Praha jedno město, tak je nesmírně různorodá. Když jdete po ulici, devadesát procent lidí nevnímáte, ale Bubeneč je jako malá vesnička, kde se znáte,“ říká zpěvák a skladatel Michal Hrůza.

Jste autorem hymny Základní školy na náměstí Svobody, kdy vy jste složil hudbu a děti si psaly slova. Překvapilo vás, jak to zvládly?
Požádala mě paní ředitelka, jestli bych nenapsal hymnu pro děti, na níž by se ale svou tvorbou podílely i ony samy. Proto jsem napsal pouze hudbu a každý ročník a každá třída si napsaly svá slova. Když jsem ji pak hotovou poslouchal s mladší dcerou, ta starší to zaslechla a ptala se, odkud že znám jejich hymnu? Odpověděl jsem, já ji přece složil!

Ujala se?
Překvapilo mě, že jednu dobu nahrazovala zvonění. Když jsem šel do školy, místo zvonku bylo slyšet z repráku písničku.

Poprvé zazněla při otevření nového hudebního sálu školy loni na podzim a mezi zpívajícími dětmi byla i vaše mladší dcera. Bylo to poprvé, co jste s ní vystupoval?
Mladší dcera, když má možnost a příležitost, jezdí s námi o víkendech po koncertech. Už si vybudovala svou pozici na pódiu, kdy sedí vedle technika. Jednou, to jí bylo šest nebo sedm let, na konci koncertu vyběhla ze svého místa, připojila se k nám klanějícím muzikantům a řekla: Děkujeme!

Jste aktivní táta? Uděláte si čas a chodíte na besídky, zahájení školního roku?
Samozřejmě. Jako všichni rodiče. Když má váš potomek významnou událost, ať je to začátek roku nebo vízo, tak jste tam mezi ostatními.

Pocházíte z Turnova. Co vás zavedlo na šestku?
Za svůj už poměrně dlouhý život jsem měl možnost vyzkoušet v Čechách různá místa k životu. Při tom jsem zjistil, že Praha, kterou navštěvuji od dětství a kam jsem vždycky jezdil do velkého města ke strejdům, je krásné místo k životu.

Proto jste se sem v dospělosti přistěhoval?
Podle hesla za vším hledej ženu jsem se přistěhoval do Prahy za svou ženou a sídlíme zde už skoro dvacet let. Byť nejdřív na Bílé Hoře a nyní v Bubenči, ale zjistil jsem, že bych nechtěl v Praze žít jinde než na šestce a v Bubenči. Když jdu do pekárny, přesně vím, co mám koupit, protože paní prodavačka mi řekne, že už tam byla moje paní a děti, takže tohle už doma máme. Miluji i zdejší vietnamskou komunitu, protože ačkoli jsou to cizinci, rozumí mému specifickému humoru. Když jdu pro zeleninu do večerky, hodím vtip a paní už reaguje přesně, jak by měla. Navíc se tu nachází hodně ambasád, proto je zde cítit i jakési mezinárodno, potkáváte tady hodně Američanů, Angličanů. Nedávno jsem seděl v restauraci na Uralu a bavil se s klukem z Anglie, s nímž se znám, oženil se tady. Řešili jsme, že má dvě křestní jména, a on mi odpověděl – jedno je moje, jedno je umělecké, protože také hraji. Ptal jsem se, zda s Monty Pythony. Prý skoro, bude pracovat s Orlando Bloomem. Podivil jsem se, že je veliký herec, a vůbec to nedává najevo. Nepotřebuje ukazovat, jakou veličinu v sobě skrývá. To je krása Prahy 6.

Je pro vás důležité, že je Praha 6 bezpečná? Že se nebojíte pouštět děti samotné pěšky do školy?
Zde je krásné, že když potřebujete jít na metro, jste za deset minut na Hradčanské nebo za sedm minut na Dejvické. Ale také dojdete za pět minut do Stromovky.

Chodíte tam běhat?
Teď už ne. V mládí jsem hodně sportoval a nyní zjišťuji, že mi to chybí. Pomalu zase začínám, zatím rychlou chůzí. Procházka po Stromovce je skvělá.

Jaké další místo na šestce považujete za skvělé? Kam chodíte na pivo?
Ural beru jako svou domácí hospodu. Nicméně mám svou skrytou perlu, což je Bubenečský pivovar, kvůli kterému jsem začal být nevěrný svému milovanému Uralu. Naproti je americké území a ten pivovar má výlohy podobně jako na Manhattanu. Člověk si tam připadá jako v Americe.

Právě jste se vrátil ze soustředění s kapelou před letní sérií koncertů. Jak takové soustředění vypadá?
To bych vám nepřál vidět. V naší umělecké činnosti je moc hezké, když máme vlastní prostor a důvěru v sebe sama. Tentokrát hodně exceloval basák, který přinesl dva skvělé nápady na písničky, které jsme zkusili doaranžovat včetně melodie a zpěvu. Mě to natolik inspirovalo, že ještě ten den po večeři mě napadla úžasná melodie, kterou jsem si nahrál do telefonu a druhý den přemluvil kapelu, abychom ji zkusili nahrát. Za čtyři dny jsme vytvořili tři nové písničky. To je ta část pracovní. Pak je část, kdy si spolu povídáme, a protože máme v kapele dohromady deset dětí, je to pro nás i odpočinek. Zároveň se dozvídáme, co se komu děje, jsme taková velká rodina. Jsme spolu už patnáct let, tak je náš humor tak skrytý a tak anglický, že by nám už těžko někdo rozuměl.

Cvičíte mezi koncerty, třeba že si opakujete texty, přehráváte pasáže na kytaru? Nebo je to spíš o tom, že píšete nové písničky, hudbu k filmům…
Za ty roky už naštěstí cvičit nemusíme. Ale teď na soustředění jsme si přehrávali písničky, které jsme dlouho nezařazovali do repertoáru, protože těch skladeb máme přes sto. Je logické, že abychom neměli stále stejné koncerty, občas zařadíme jinou písničku, kterou jsme dlouho nehráli. Někdy u ní uděláme úplně nové intro, takže koncert zahajujeme úplně jiným způsobem. Tentokrát dokonce mohu nechat kluky hrát dvě minuty, než přijdu na pódium.

Je hezké, že nechcete dělat stále stejné koncerty, ale předpokládám, že fanoušci jdou na koncert, aby slyšeli Zakázané uvolnění, Napořád…
Svého času jsme nemohli vynechávat Zejtra mám a podobné staré věci. Pak jsme si řekli dost, je to – jak říká moje starší dcera – dobrý retro, a ze starých hitů jsme udělali jednu písničku. Pak jsme zjistili, že je to škoda, tak vždy nějakou zařadíme.

Co je pro kapelu důležitější, hrát dobré koncerty, nebo vydat úspěšné album? Nebo zcela něco jiného – aby měla dost přehrání YouTubu, chytla se v rádiu?
Úspěch je to, když se naše hraní setká s odezvou. Skoro ke každé písničce už točíme videoklip, neboť sociální sítě, ať už je to Facebook, Instagram nebo YouTube, tak písničku bez klipu nevezmou. Jednou se stalo, že jsem udělal písničku Ráno a nějaký úplně neznámý člověk ji podpořil jedním obrázkem nějakých kopců, za kterými svítá, a tento takzvaný klip měl přes milion zhlédnutí, což je neuvěřitelné číslo. Na druhou stranu se někdy pracně snažíme udělat klip a má to desetkrát menší odezvu. Je to tedy taková alchymie a nikdy nevíte, co bude a nebude úspěšná písnička.

Musí tedy dnes autoři při psaní písně přemýšlet nejen o hudbě a textu ale i o videoklipu a vizuální podobě?
Ano, ta třetí dimenze tam je. Snažím se psát své texty abstraktně, aby si je lidé mohli zařadit do svých vlastních příběhů, a někdy je ještě obrázkem posunu do pozic, kde bych to chtěl mít, nyní vychází nový klip k písničce Sebestředná. Je zajímavá tím, že v názvu má otazník, a v klipu je vidět proč. Vystupuje tam žena, která chodí běhat, stará se o sebe, je atraktivní. On má pocit, že myslí jen na sebe. Otazník je tam proto, aby se i on zamyslel, zda není sebestředný. A také divák. Je hezké, když každý posluchač vnímá tu písničku jinak. Nestalo se mi to poprvé, třeba píseň Kovbojská, která je trochu zlehčující a je to country, se po deseti letech objevila v seriálu na Primě a najednou se z ní stal hit. Je zajímavé sledovat, jak si písničky žijí vlastním životem. Ty, od kterých toho moc nečekáte, se dobře chytnou, a naopak od některých čekáte, že se stanou hitem, a nic.

Která patří do té druhé skupiny?
Píseň Světozor. Trochu navazuje na Karla Čapka a jeho slovo robot. Příběh jsem tomu připodobnil, v písničce vystupuje dívka, která je robot. Hraje ji úžasná Veronika Khek Kubařová, odehrává se to ve staré bubenečské čistírně. Myslel jsem si, jakou to bude mít ohromnou odezvu, a ono nic.

Píšete si jak hudbu, tak texty, je to výhoda oproti práci v týmu, nebo ne?
Je výhodou, že pocit, který chci zhmotnit písničkou, vyjádřím sám. Na druhé straně je škoda nevyužívat potenciál kapely, který má. Proto na každé album zařazujeme alespoň jednu písničku, kterou napsal někdo jiný. Teď budu jmenovat Karla Heřmana, s kterým hrajeme patnáct šestnáct let a na jehož melodii vznikla Bílá velryba. Nyní basák přinesl dva krásné nápady. Je naší výhodou, že všichni členové jsou schopni složit písničku, včetně bubeníka Standy.

Jaké koncerty máte rád? Klasické v hale, na festivalu? S filharmonií za zády?
Zásadou je, že každý koncert je jiný a nelze tedy říct, zda je lepší ten v podělí nebo ve čtvrtek. Každý má svou krásu. To se týká i prostředí. Třeba jsme hráli na parníku a bylo to skvělé, nejenže bylo prostředí jiné, ale nevešlo se tam tolik lidí. Pak jsou situace, kdy hrajete pro tisíce lidí.

A když hrajete pro tisíce lidí s filharmonií za zády?
Je to úžasné. Orchestr hrál podle not, jenže já jsem zvyklý na improvizace, proto jsem začal zpívat déle, než jsem měl. Kluci z kapely jsou na to zvyklí, ale dirigent se držel not, proto se stalo, že filharmonie už hrála předrefrém a já stále zpíval. Co ale s tím? Vše jsem tedy zastavil, přiznal chybu a lidem jsem se omluvil. Oni mi zatleskali. Stalo se to na Colors of Ostrava před asi třiceti nebo čtyřiceti tisíci lidí. Zahráli jsme to znova a já už se nepouštěl do žádných improvizací.

Máte větší trému, když je vás najednou tolik na pódiu?
Spíš je to o tom, že zníme jinak. Když jsme měli koncert s filharmonií v Rudolfinu, bubeník nejenže nemohl hrát klasickými paličkami, ale jen takovými štětičkami, navíc se kolem něj postavila plastová stěna, aby nebyl příliš hlasitý, když vedle něj sedí dvacet houslistů a viol. Ještě jsme k tomu přidali dětský sbor, který stál na balkonu, a bylo to úplně jiné. Člověk se musí jen spoléhat, že to venku hraje hezky, protože to neslyšíte.

Mezi jarními koncerty zcela chybí Praha, proč?
Praha je náš domov, tak si ji šetříme, loni před Vánocemi jsme odehráli nádherný koncert v Lucerně, tak si ji šetříme zase na konec roku.

Uvidíme vás také třeba na šestce?
Občas se nečekaně vyskytujeme ve Stromovce. Jednou tam organizovala bývalá primátorka Krnáčová koncert, hrálo tam více skupin. Najednou před našim vystoupením přišla na pódium a řekla, že děkuje, že tam zahrajeme. Trochu jsem se lekl, aby to nevypadlo, že jsme politická kapela, což není pravda, přestože máme politické názory. Než jsme začali hrát, poděkoval jsem paní primátorce, že to zorganizovala, a dodal, že nemáme nic společného s jejím politickým cítěním. Lidé nám zatleskali, a co bylo nejhezčí, zatleskala nám i ona.

V Semaforu nevystoupíte? Na koncertu, který sloužil jako pocta Ivanu Královi, jste si zazpíval se šestkovou legendou Jiřím Suchým. Nezopakujete si to?
Byl jsem před tím koncertem strašně nervózní. Nejen proto, že Ivan Král byl nejúspěšnější hudebník českého původu, který odešel do Ameriky a hrál s osobnostmi světové scény jako David Bowie a milovali ho všichni, kdo s ním spolupracovali. Ale vybrali mi duet s geniálním panem Suchým a já měl jenom den na to, abych se ho naučil. Byl jsem tak nervní, že jsem spletl text. On stál vedle mě a jen tak potichu procedil mezi zuby: Udělals tam chybu! Mohl jsem si přát větší umělecký zážitek?