Rozhovor se Stanislavem Kolíbalem

Sochař, malíř, scénograf, ilustrátor, pedagog a také čestný občan Prahy 6 Stanislav Kolíbal oslaví 11. prosince 97. narozeniny. Na otázku, co by si k nim přál, odpovídá krátce: zdraví.

V jednom rozhovoru jste řekl: Žil jsem v zajímavé době, ale život nebyl jednoduchý – kterou dobu považujete za nejzajímavější a kterou část svého života za nejméně jednoduchou?
Ono se obojí prolíná. Narodil jsem se v dělnické rodině, vyrůstal na Těšínsku v hornické kolonii, kde byla hospodářská bída. Otec pracoval jako zámečník a skoro nic nevydělával, chodil třeba jenom dvakrát týdně do práce a druhý měsíc ani jeden den. Někdy jsme ani na chleba neměli a brali jsme ho na dluh. Přesto jsem začal chodit po obecní škole do místního českého gymnázia v Orlové. Ale byl jsem tam jenom dva a čtvrt roku, neboť na podzim roku třicet osm nakráčelo do naší republiky Polsko, po vzoru Hitlerova záboru Sudet, a my jsme byli nuceni emigrovat. Odešli jsme do Ostravy a tam zůstali čtrnáct měsíců bez bytu a žili s dalšími uprchlíky v prázdné škole, v jedné třídě nás bylo jedenáct rodin. Když se dnes ukazují obrázky z války na Ukrajině, já si jen trochu opakuji, co jsem prožil ve svém mládí. Po čtrnácti měsících jsme získali domovnický byt v Ostravě–Přívoze ve čtvrtém patře a pohled z okna mě velmi často inspiroval ke kresbám, velmi záhy jsem začal kreslit.

Kdy jste zjistil, že máte talent na kreslení a že vás to baví?
To nelze říct. Ale už když mi bylo deset let, nakreslil jsem náměstí v Orlové. Během války v roce čtyřicet tři jsem jednoho výtvarného umělce zaujal natolik, že mě pozvali jako hosta na členskou výstavu Moravskoslezského sdružení. To mi nebylo ani osmnáct.

Co bylo tématem vašich kreseb?
Z okna našeho periferního bytu jsem měl výhled a kreslil jak blízkou šachtu František, tak park, který se nacházel přímo pod naším domem.

To tedy rozhodlo, že jste se hlásil na uměleckoprůmyslovou školu v Praze?
Nikoli. Ta doba pro mě skončila špatně, protože když jsem navštěvoval oktávu, tedy půl roku před maturitou, ráno přišla třídní profesorka a řekla: teď se půjdete všichni přihlásit na úřad práce, abyste mohli jít pracovat. Nastoupil jsem do dolu František, který jsem dříve kreslil, jako vozač, tedy pomocný dělník, protože horníkem jsem být nemohl.

Jak se tedy stalo, že jste šel studovat do Prahy?
Uměleckoprůmyslová škola nebyla za války zavřená, protože tehdy nešlo o vysokou školu, ale jen střední odbornou. Studoval tam můj bratranec z Prostějova, který mi řekl, kdy budou zkoušky, a já jsem se na ně rozjel. Ale musel jsem si to v dole nejprve napracovat. Pracovní doba tehdy byla náročná a hlídaná, pracovalo se třináct dnů za sebou, a teprve ten čtrnáctý byl volný. Abych mohl na dva dny do Prahy, vzal jsem si ranní, po pětihodinovém odpočinku šel na noční, pak hned na odpolední a z ní utíkal na vlak do Prahy a ráno šel ke zkouškám. Ty jsem sice udělal, ale školu zavřeli a já musel počkat rok, až skončí válka a opět se otevřou školy.

Kdy tedy přišla ta zajímavá doba?
Dá se říci, že už v tomto období jsem zažil šťastné chvíle. Jedna z nich byla, když jsem se poznal se svou budoucí ženou. Bylo to na jednom koncertě Zuzany Růžičkové v Rudolfinu, a pak jsem ji doprovodil do koleje. Od té chvíle se rozvíjelo naše přátelství. Pak jsme dostali možnost získat ateliér v ulici Nad Královskou oborou, což bylo v roce padesát dva, já už měl školu hotovou a ona končila na akademii svá studia. O rok později jsme se vzali a začali společný život.

A manželka – sochařka Vlasta Prachatická – vás přivedla od kresby k sochařství?
Po studiu na UMPRUM a scénografii na Akademii múzických umění jsem působil na divadle v Ostravě a Opavě, ale i v Národním divadle. Přizval mě tam herec a učitel Miloš Nedbal, s nímž jsem spolupracoval v našem divadle DISK na Romeovi a Julii. V Národním divadle jsme dělali inscenaci Morálka paní Dulské. A pak jsem divadlo opustil, protože se mi otevřela možnost opět ilustrovat knihy.

Nějak jsem se nedozvěděla, jak jste se dostal k tomu sochařství…
Vždy jsem inklinoval k sochařství, ale nestudoval jsem ho, což jsem později považoval za výhodu, protože jsem nebyl ovlivňován učiteli. Začal jsem tvořit pomocí rad své ženy, která sochařství studovala. Na začátku vznikala řada torz, což bylo na přelomu padesátých a šedesátých let. Poté jsem přešel ke svému hlavnímu tématu, a to je vyjádření bytí. Bavilo mě používat tvary a formy sochařství jako abstraktní formu k vyjádření svých myšlenek nebo ke spolupráci na nějaké architektuře.

Začal jste tvořit ze sádry prý proto, že byla levná. Ale vy už přece nepotřebujete koukat na cenu materiálu…
Později jsem si některé věci nechal odlít do bronzu, ale sádru jsem obdivoval a obdivuji jako krásný materiál, který je bílý, dá se brousit, a když se něco nepovede, lze to snadno opravit.

Na druhé straně stačí pak chvilka nepozornosti a neopatrného zacházení a socha se rozbije…
Nesmí se s ní zacházet neopatrně.

Vy jste v šedesátých letech působil i v zahraničí?
V období liberalizace od roku šedesát čtyři do roku šedesát devět, kdy jsme mohli vystavovat bez kontrol a zákazů jakékoli umění. To, když bych se vrátil k vaší otázce, bylo v mém životě nejšťastnější období. Tehdy jsem se poprvé dostal do Paříže, po boku Adolfa Hoffmeistra, tehdejšího předsedy Československého svazu výtvarných umělců, který navrhl v Paříži udělat výstavu Paris – Prague. Mohl jsem dělat instalaci a katalog k té výstavě. Nebylo nic krásnějšího než odjet do Paříže s takovým znalcem toho města, jako byl on, trávil tam mnoho let. A to byla šťastná doba, korunovaná mým stipendiem v malém městečku Vence na jihu Francie, kde jsem trávil a tvořil dva měsíce díky nadaci, kterou založili maďarští manželé Karoly. Vytvořil jsem tam řadu bílých abstraktních kreseb, které byly o tom, co vzniká, roste, chátrá a končí.

Když jste měl takové kontakty, nenapadlo vás se do Francie po roce 1968 vrátit? Asi byste si zjednodušil nejen umělecký život.
Když jsem se vracel z Vence, psal se červenec 1968. A už tehdy ve francouzských novinách Figaro byla otištěna mapa československa se zakreslenými vojsky Varšavské smlouvy kolem našich hranic. U nás se o tom nemluvilo. Vracel jsem se s hrozným pocitem, který se vyplnil 21. srpna.

Přesto jste neemigroval.
Je fakt, že jsem od roku šedesát sedm měl řadu přátel v Itálii, protože jsem tam dělal neobyčejně úspěšnou přehlídku Československého umění v Turíně, a ti mi nabízeli, že by se o nás postarali a pomohli nám, kdybychom tam emigrovali. Ale odmítl jsem a raději nesl další útrapy, které mi tento režim přinesl. Také jsem tady měl rodiče. Říkal jsem si, že pokud nejsem zavřený v cele, kde bych nemohl tvořit, ale mohu pracovat ve svém ateliéru, tak mi to stačí.

Z čeho vaše rodina těch dvacet let žila?
Částečně z úspor za moje ilustrace a částečně se začala objevovat možnost prodeje v cizině, protože zde byla agentura Artcentrum, která měla ve svém programu prodávat umělecká díla do zahraničí. V roce sedmdesát tři jsem dostal nabídku dělat přehlídku v Miláně a prostřednictvím tohoto Artcentra tam vyvezl své věci. Ony se všechny prodaly. Peníze samozřejmě přišly Artcentru, to si strhlo třicet nebo padesát procent z prodeje a my dostali bony.

Co vás přivedlo do Prahy 6?
To byla opět jedna z těch světlých chvilek ve špatném období. V roce šedesátém jsme takhle večer potkali s manželkou naše známé, kteří šli z nějaké schůze, kde prý akorát odmítli stavbu řadového domku v Dejvicích. Odpověděli jsme jim, že my bychom o něj zájem měli. Bydleli jsme – tehdy už se dvěma dětmi – stále v ateliéru, a to nebylo jednoduché. Přihlásili jsme se do družstva na filozofické fakultě a dostali možnost vybudovat tento náš řadový čtyřdomek.

Vím, že jste autorem předmostí Nuselského mostu, fasády naší ambasády v Londýně, ale najdeme nějakou vaši realizaci také na šestce?
Bohužel. Vzpomínám si, že jsem dělal i řešení mostu u Bubenečského nádraží do Papírenské, ale nějak to nevyšlo.

Máte zde vyhlídnuté místo, kde byste rád nějakou svou instalaci viděl?
Dneska bych se bál vystavovat v exteriéru. Všechno je vystaveno nebezpečí posprejování.

Letos jsme ovšem mohli navštívit vaši výstavu ve Ville Pellé, nyní máte další v Sovových mlýnech. Byla to náhoda, nebo plán, mít v hlavním městě dvě výstavy v jednom roce?
Náhoda to nebyla. Ve Ville Pellé kurátor Petr Volf přišel s nápadem srovnat díla staré generace, což jsem byl já, a mladé, tu zastupoval Karel Štědrý. Chtěl tak ukázat podobnosti, které se v našich pracích vyskytují. Výstava v Sovových mlýnech je vlastně splněním mého dávného očekávání. Paní Medu Mládkovou jsem poznal už v roce šedesát devět na výstavě ve Valdštejnské jízdárně, kde bylo vystaveno moderní americké malířství. Ona kvůli tomu přijela do Prahy, navštívila můj ateliér a od té doby jsme se nejen znali, psali si, ale když byla v Praze, doprovázel jsem ji po ateliérech, ukazoval díla přátel, které kupovala a odvážela do Washingtonu. Dokonce jsem jí ty Sovovy mlýny doporučil koupit. Ona snila o budově, v níž bývalo policejní muzeum, a já jí tu myšlenku rozmluvil. Šlo původně o klášter, který patřil církvi a také jí ho vrátili. Zatímco Sovovy mlýny byly prázdné.

Vybíráte si místo pro výstavu i podle prostoru, který nabízí? A jsou galerie, které se vám nelíbí?
Neodmítl jsem nikdy. Ale vždy se nejprve seznámím s prostorem a podle něj vybírám věci, které budu vystavovat, a také organizuji jejich uspořádání. Má studia scénografie se přenesla do sochařství a jedna má socha na výstavě v Londýně byla nazvána Instalace. Tím jsem pochopil, že já nedělám hmotu sochy, ale prostorové uspořádání toho díla. Proto jsem v roce devadesát dostal nabídku na Akademii výtvarných umění vyučovat nový program nazvaný Socha–instalace.

Vracíte se ke svým dílům i později a třeba kresby či obrazy doplňujete?
Ne, jestliže člověk ukončí nějaké dílo, tak je hotové. I když může mít své nedokonalosti. Je to intuice, která je jedním z podkladů myšlenky, co chci udělat. Během mé práce se ta myšlenka mění, doplňuje a zdokonaluje, ale v určité chvíli má umělec pocit, že to je hotové.

Patříte k autorům, jejichž díla se kopírují. Je to ke zlosti, nebo pro autora čest, že ho lidé napodobují?
Ne, je to k naštvání! Když jsem poprvé viděl svoji Stavbu číslo dvě okopírovanou Dominikem Langem, tak jsem navrhoval, aby ta kopie byla zničena. Není nic snadnějšího než ty věci napodobit, a k tomu bez mého vědomí a souhlasu. Výtvarná díla jsou díla, která autor vytvořil. Nikoli aby je někdo rozmnožoval.

Vy jste založil Nadaci Stanislava Kolíbala. Co je jejím cílem?
Víte, já tady dlouho nebudu, žena zemřela letos a děti jsou už také určitého věku. Chtěl jsem, aby ateliér v Rooseveltově ulici, který byl původně vytvořen pro návrh nějaké Masarykovy sochy a kde tvořím od roku šedesát šest, se všemi mými pracemi zůstal zachován pro budoucnost.

Můžeme se tedy těšit, že nám v Praze 6 přibude třeba Galerie Stanislava Kolíbala?
Může být, protože je to nadační majetek. Lze tam na náměstíčku i dobře zaparkovat.

Vaše umění je spjato s architekturou, inspiruje vás třeba prostředí Hanspaulky? Baba?
Obdivuji je. To bylo šťastné období, kdy vznikla Baba. Měli jsme za první republiky velmi dobré architekty, kterým se toto podařilo zrealizovat.

Jak si rozumíte se současnou architekturou?
I když jsem měl dříve s architekty dobré kontakty, nyní se trochu ztrácím. Přesto jsem byl vyzván v roce 2019 k účasti na Bienále v Benátkách, kde jsem před vchod vytvořil pětimetrovou sochakresbu.

Stanislav Kolíbal
(*11. 12. 1925)
– vystudoval grafický design na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a scénografii na Akademii múzických umění v Praze
– ve svých sochách, instalacích a kresbách se snaží zachytit samotnou podstatu bytí
– jeho díla jsou zařazena na významné mezinárodní výstavy, včetně Guggenheimova muzea v New Yorku
– často se podílí na uměleckém ztvárnění staveb, je autorem 111 metrů dlouhého předmostí Nuselského mostu nebo šestnáctimetrového reliéfu jako součást fasády české ambasády v Londýně
– v roce 2005 obdržel od prezidenta medaili Za zásluhy a je i laureátem Ceny Ministerstva kultury ČR za přínos v oblasti výtvarného umění
– v roce 2020 získal čestné občanství Prahy 6

Také jsem navrhl dvacetimetrovou zeď z cihel a železa ve Vysočanech, vyhrál jsem soutěž na stanici metra D Nové Dvory… Nevím ovšem, kdy ty stavby budou hotové.