Rozhovor s Blankou Cichon

Než se stala ředitelkou Dejvického divadla, působila tady jako tajemnice souboru i své předchůdkyně Evy Kejkrtové Měřičkové. Herce i tým kolem tedy dobře znala. „Hercům věřím, vážím si jich a mohu jen doufat, že je to vzájemné,“ říká Blanka Cichon.

Američtí prezidenti si při předávání funkce nechávají na stole dopis. Co zanechala na stole vám paní ředitelka Eva Kejkrtová Měřičková?
I Eva mi na stole zanechala dopis s fixou napsaným osobním vzkazem a srdíčkem. Mám ho dodnes na nástěnce, a když mám těžší chvíli, podívám se na něj a hned je líp.

Zanechala vám ale také jedno z nejlepších a nejuznávanějších divadel nejen v Praze, ale celé republice…
Hlavně mi tady nechala sebe, sice ne na stole, ale v divadle. Eva z divadla neodešla, zůstává stále s námi jako odborná poradkyně, nadále s námi spolupracuje, což je pro mne velká podpora. Jsem jí za to velmi vděčná, stejně jako za celé předávání pozice ředitelky, ke kterému po celou dobu přistupovala nesmírně citlivě, poctivě a svědomitě. Tak, jaká ona je.

Jak lze rozvíjet, vylepšovat a zkvalitňovat divadlo a soubor, které už jsou na samotné špičce? Když stojíte na Mount Everestu, těžko už se můžete dostat výš.
Řekla bych, že pro Dejvické divadlo je mnohem důležitější než navyšování pomyslného vrcholu určitá kontinuita. Mám pocit, že tak jak je divadlo nastavené, je v pořádku. Respektive směr, kterým se ubírá. Samozřejmě je vždy co vylepšovat a nemělo by se takzvaně usnout na vavřínech. Ale nikdy jsem neměla ambice něco za každou cenu měnit jenom proto, aby ke změně došlo. Pravdou ovšem je, že s mým nástupem v září 2019 se některé změny začaly dít samovolně. Brala jsem to tenkrát jako určité varovné signály, které v březnu roku 2020 korunoval covid-19 a s ním něco, co divadlo za celou dobu své existence nezažilo.

V divadle jste už před tím nějakou dobu působila.
Poprvé jsem sem nastoupila během studií na DAMU, kde mou ročníkovou vedoucí byla právě Eva Měřičková. Byla jsem tady jako zástup za tajemnici divadla, která odjížděla na delší čas do zahraničí, a někdo musel její agendu zpracovávat. Zvláštní je, že byť jsem zde působila jen pár měsíců, pocitově to byl pro mě minimálně rok. K nějaké chemické reakci mezi mnou a Dejvickým divadlem došlo už pravděpodobně tenkrát. Pak jsem divadlo opustila a šla si svou cestou, abych se sem po několika letech opět vrátila jako záskok za tajemnici Lucku, která odcházela na mateřskou dovolenou. Když se po třech letech vrátila, nabídla mi Eva Měřičková, která už zvažovala svůj odchod, zda bych po ní nechtěla pozici ředitelky převzít. Má odpověď tenkrát nebyla vůbec jednoznačná, měla jsem své plány, pochyby, které se s pozicí ředitelky ne zcela slučovaly, a tak jsme se s Evou dohodly, že si půjdu sednout k ní do kanceláře, budu jí pomáhat, abych zjistila, o čem ta práce je, a pak se rozhodnu.

A pak jste se stala ředitelkou….
Takto přímá cesta to nebyla. Po roce bedlivého sledování agendy ředitelky se z mého původního „možná“ stalo rezolutní „ne“ a teprve poté, co jsem divadlo na rok opustila a zjistila, jak moc se mi stýská, jsem mohla dojít k opatrnému, ale pravdivému „ano“. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji souvislosti a určitý řád, který zkrátka nelze ignorovat. A tato druhá nabídka stát se ředitelkou přišla v ten správný čas. V červnu 2018 jsem se tedy do divadla vrátila a další rok v září se stala jeho ředitelkou.

Dejvické divadlo už je na svém vrcholu deset patnáct let. Dá se tato kvalita udržet ještě dalších deset dvacet let?
Kvalita je něco, co je těžko uchopitelné, exaktně pojmenovatelné. Věřím, že se stávajícím souborem, který časem bude třeba oživený novými členy, můžeme v naší cestě pokračovat a třeba ji i prohlubovat. Mám pocit, že je kam jít, aniž by se divadlo příliš odchýlilo do toho, kde je teď. A tím nemyslím jen kvalitu repertoáru, inscenací a hereckého souboru, ale i atmosféru, která je tu přítomná. V celém divadle, tedy nejen mezi herci, ale i v kancelářích a technice jsou lidé, kteří sem chodí rádi a slyší na sebe. Mám pocit, že to je zdaleka to nejdůležitější, a moc bych si přála, abychom u tohoto zůstali, klidně i za těch deset let.

Jak nabíráte nové herce? Předpokládám, že zde chce hrát každý, a když byste vypsali výběrové řízení, bude fronta adeptů až na Kulaťák.
To spadá pod taktovku našeho uměleckého šéfa Martina Myšičky. Nicméně noví herci se hledají postupným vzájemným oťukáváním víc než vypsáním výběrového řízení, to by v tomto případě asi opravdu nemohlo fungovat. Noví členové souboru k nám do divadla přicházejí na základě určité vzájemné chemie a sympatií, herci musejí být ve vzájemné interakci, musí se umět vnímat, cítit se, respektovat, smát se spolu i plakat, díky čemuž pak soubor může fungovat.

Máte daný počet herců, které můžete přijímat, jak chcete a potřebujete?
V tomto ohledu nejsme vázáni žádnými předpisy nebo tabulkami. V současné době máme v angažmá sedmnáct herců a může se stát, že výhledově soubor doplníme o nové členy, ale jak už jsem řekla, toto spadá do uměleckého vedení Martina Myšičky. Já se pak společně s ekonomickou náměstkyní Simonou Šimáňovou potřebuji postarat o to, abychom všechny mohli zaplatit.

Peněz asi po koronavirové pauze nazbyt nemáte. Jak jste poslední rok přežili? Kolik jste museli zrušit představení, kolik odmítnout diváků?
Spíš než na počtu představení, která jsme museli zrušit, je tato nechtěná pauza vidět na počtu měsíců, které jsme mohli hrát. Z běžných deseti hracích měsíců bylo divadlo pro veřejnost otevřeno pouhé čtyři měsíce. Věřím, že o naše diváky jsme nepřišli a že se k nám budou vracet.

Co se dělo ten skoro rok na pódiu divadla? Jak moc to zamíchalo s vaším dramaturgickým plánem? Zůstanou nějaké hry delší dobu na repertoáru, opozdily se premiéry…
Po dobu, co bylo divadlo pro veřejnost uzavřené, jsme ve velmi ztížených podmínkách způsobených dodržováním všech hygienických opatření, nazkoušeli dvě nové inscenace – Vina? v režii Ivana Trojana a Terapii v režii Petra Zusky. Obě inscenace jsou alespoň z mého pohledu překrásné a čekají na své premiéry, které plánujeme na podzim, kdy bude, jak pevně věříme, hlediště zpřístupněno větší než padesátiprocentní kapacitě, jak tomu bylo na konci sezóny. Na podzim jsme těsně před dalším uzavřením divadel stihli zderniérovat Zimní pohádku, ale už teď je jasné, že další derniéry nás neminou, což je vždycky trochu bolestné, nicméně nutné.

Nezapomněli mezi tím herci texty?
U většiny her, které jsou na repertoáru delší čas, mají herci texty uložené v paměti hluboko a před jejich opětovným uvedením postačovala jejich domácí příprava a jedna opakovací zkouška v divadle. V případě novějších inscenací, které se před pandemií nestačily odehrát tolikrát, aby se text hercům uložil a zautomatizoval, bude zapotřebí výraznější oprášení. V případě nových inscenací Vina? a Terapie byla potřeba průběžných zkoušek.

Chodili si je opakovat a hrát do prázdného divadla?
Ano, byla to forma projížděcích a oprašovacích zkoušek takzvaně do černé, tedy bez publika, které probíhaly přibližně dvakrát až třikrát do měsíce. Nicméně hrát bez možnosti bezprostřední reakce diváků je pro herce opravdu svízelná disciplína. I proto se tolik těšili na opětovné setkání s živým publikem.

To asi bylo hodně ubíjející jak pro herce, tak pro vás?
Byly to náročné časy, pro všechny a bez rozdílu. Během celého roku jsem čelila opravdu velkému náporu a krizi, ale jak se říká, co člověka nezabije… Kdybych dopředu věděla, co mě čeká, pozici ředitelky bych nevzala ani omylem. Ale zpětně musím říct, že jsem za to ráda. Dalo mi to do jisté míry poznání nových rozměrů sebe sama. Taková zkušenost bývá většinou nedobrovolná, ale ti nahoře vědí lépe než my.

Vynucená pauza ale také pomohla k tomu, že se posunula příprava stavebního rozšíření hlediště a vylepšení zázemí. Je to tak? O kolik se sem vejde více lidí?
To je věc, která pokud vyjde, nám všem udělá nesmírnou radost. Jednalo by se o rozšíření kapacity hlediště až na dvě stě míst, což by reálně znamenalo možnost ročně u nás přivítat až o 13 tisíc diváků víc, než je tomu nyní. Městská část se k možnosti rekonstrukce postavila velice velkoryse a rozšíření hlediště Dejvického divadla zařadila do svého strategického plánu rozvoje do roku 2030. V tuto chvíli není stanoven žádný konkrétní termín začátku prací, ale pro nás je důležité, že je vůbec na stole a že by případná rekonstrukce nezastavila provoz divadla na více než čtyři měsíce, které by šlo spojit s divadelními prázdninami a v červnu a září hrát venku.

Nebojíte se, že vám pak zůstanou volná sedadla, že si lidé během pandemie odvykli chodit do divadla nebo že zhlédli mnohá představení online?
Věřím, že živá kultura tu své místo vždycky měla, má a bude mít. Divadelní představení nabízí jedinečný, někdy až magický zážitek, který vzniká díky vzájemné interakci živých herců s živým divákem. Tady a teď. Streamované představení je o toto ochuzené, a i proto ho nevnímám jako rovnocennou náhradu. Digitální přesah má v dnešním světě určitě své místo, ale stále si myslím, že diváci preferují a budou preferovat umění naživo. V našem divadle jsou navíc hercům opravdu nablízko a to je energie, která se přes monitor nedá předat.

Jak velké škody nadělal covid-19 ve vaší divadelní kase?
To, že uplynulý turbulentní rok zvládlo divadlo s vyrovnaným rozpočtem, je díky podpoře ze všech sfér veřejného rozpočtu, tedy díky financím, které nám poskytlo hlavní město Praha, ministerstvo kultury i městská část Praha 6. Rádi jsme využili inciativu Prahy 6, která podnikatelům snižovala nájmy o padesát procent, a velmi cenné pro nás bylo i to, že ještě před vypuknutím covidu, se Praha 6 opět přihlásila k finanční podpoře Dejvického divadla, za což jsme moc rádi. Uzavřeli jsme pětiletou smlouvu s dotací ve výši dva miliony korun každý rok, která nyní byla kvůli covidu-19 o deset procent ponížená, ale to se týkalo všech. Městské části jsme za podporu velmi vděční.

Zkrácenou sezonu si aspoň trochu prodlužujete hraním venku, našla jsem vás mezi účastníky festivalu DejVíce Praze.
Ano, jsme moc rádi, že jsme součástí tohoto nového dejvického festivalu, jehož první, a doufám, že ne poslední, ročník právě probíhá. V červnu proběhlo představení Ucpanej systém, v červenci pak na zahradě hotelu International odehrajeme jedno představení Vraždy krále Gonzaga. V prvních dvou červencových týdnech nás čeká hraní v nově a opravdu velkoryse vybudovaném amfiteátru ve Voděrádkách u Říčan, kam se, jak pevně věřím, budeme vracet pravidelně, mohla by se z toho stát nová a hezká tradice. Na konci srpna za námi mohou diváci přijet do lesního amfiteátru v Řevnicích, kde odehrajeme celkem deset představení.

Jak na vás reagují lidé mimo Prahu? Chodí na Dejvické divadlo a jejich hry nebo na Ivana Trojana a další hvězdy?
Diváci v regionech na nás reagují přátelsky, vstřícně a snad i s vděčností, že k nim vážíme cestu. Potlesk bývá stejně osvěžující a podpůrný, jako na představeních na naší domácí scéně. Většinu „štací“ jezdíme pravidelně a místní diváci nás tak znají a těší se na nás.
Možná, že dříve publikum chodilo takzvaně „na Trojana“, i když to určitě neplatilo všude a ve všech případech, ale řekla bych, že dnes jdou diváci více za zážitkem, který jim umějí zprostředkovat všichni naši herci.

Je atmosféra Dejvického divadla přenositelná i do zahraničí a jiných jazyků?
Myslím, že ano. Mimochodem zrovna loňský rok měl být na zahraniční aktivity poměrně bohatý. V plánu byla naše účast na festivalech v Bratislavě, v Košicích, poprvé jsme měli hrát na mezinárodním festivalu v Bulharsku a dvě představení měla být odehraná i v Londýně. Díky covidu jsme nicméně všechny zahraniční plány museli zrušit.

Na Slovensku českému divadlu budou rozumět, ale co jste měli hrát v Bulharsku a Velké Británii?
Eleganci molekuly, což je nosný příběh o profesoru Holém, svým způsobem pohádka, která se opravdu stala. Je to velmi poutavé představení, které je přenositelné i pro zahraniční publikum.

Každá malá holka chce být herečka, vy také?
A víte, že ano?

Proč si jako ředitelka divadla nesplníte ten sen nyní a nenecháte se obsadit?
Nemůžu říct „proto, že mi to nikdo nenabídl“. Měla jsem hrát ve Vině roli ředitelky, ale vzhledem k tomu, že zkoušení probíhalo v období, kdy jsem se opravdu cele potřebovala věnovat svým skutečným ředitelským povinnostem, nebyl prostor k tomu, abych se stala ředitelkou na jevišti. Role se však mistrně ujala naše dramaturgyně Eva Suková, a když bude možnost a čas, třeba se jednou stanu ředitelkou v této inscenaci i já. Kdo ví.

Sice nejste profesionální herečka, ale máte vystudovanou DAMU…
Nutno podotknout, že herečka nejsem profesionální, ani žádná jiná. I když jsem měla v dětství sen, nebyl natolik silný, abych kvůli němu překonala svou poměrně stydlivou povahu. Studovala jsem operní zpěv a milovala poezii, jejíž interpretaci jsem se věnovala napůl profesionálně v rámci rozhlasového pořadu Zelené peří s Mirkem Kováříkem.
Snad moudře jsem ale usoudila, že studium oboru produkce na DAMU bude pro mě i pro okolí lepší variantou. Tam jsem se ostatně poprvé setkala s mou ročníkovou vedoucí, tehdy ředitelkou Dejvického divadla, Evou Měřičkovou, a aniž bych si to tenkrát mohla uvědomit, moje životní cesta začala mít konkrétnější obrysy.