Rozhovor: Lukáš Pollert

Svou sportovní kariéru ukončil držitel zlaté olympijské medaile z Barcelony už před dvaceti lety. Nyní se věnuje na plný úvazek medicíně a rodině. Sportuje už jen s dětmi a tvrdí, že pohyb a dobrá mysl jsou nejlepší prevencí proti všem nemocem, včetně covidu-19. „Lidé by měli sportovat venku a chodit i do tělocvičen. Omezovat sport je naprosto nesmyslné,“ komentuje současná protiepidemická opatření.

Tvrdíte, že nejlepší prevencí proti všem onemocněním včetně covidu-19 je sport a dobrá nálada. Nemůžete nám tedy říct nějaký pěkný vtip o covidu pro zlepšení nálady?
Já si žádné vtipy vůbec nepamatuju, protože se tomu ani nesměju. Jsem takový suchar.

Bylo to právě koronavirové onemocnění, co vás nejvíce zaměstnávalo v roce 2020 jako člověka i jako lékaře?
Covid-19 je název nemoci, která je způsobená virem SARS-CoV-2. Mě tato nemoc zase tak moc nezaměstnávala. Zaměstnávala mě informační epidemie, která vznikla už někdy v březnu loňského roku a provází tuto nemoc. A také nevídaná opatření, která se na jaře začala zavádět. Důsledky těchto opatření mě nejvíce zaměstnávaly a zaměstnávají doteďka. Doléhají úplně na každého z nás, obzvlášť na ty, kdo mají malé děti. Mám jich šest, z toho pět je školou povinných. Kvůli restrikcím moje děti nechodily a opět nebudou chodit do školy.

Je to tvrdost těch restrikcí, co vás vede k tomu, že často a hodně komentujete situaci na sociálních sítích?
Snažím se trochu vyvažovat extrémní názory. Když se člověk cítí ohrožený a neví, co se kolem něj děje, má blízko k tomu vytvářet si různé názory, které nejsou zcela podložené. Když komentujeme prezidentské volby, ať už naše nebo americké, tak to je úsměvné, protože se nás týkají jen okrajově nebo vůbec. Ovšem tato nemoc se bytostně týká nás všech a našeho stylu života, na který teď můžeme zapomenout. To možná vedlo k tomu, že se tématu věnovala a do diskuze zapojovala média i lidé, kteří měli třeba trochu jiný názor. To je normální. Nemá smysl čekat, že se k tomu budou vyjadřovat jen odborníci z řad lékařů, virologem počínaje a patologem konče. Vždyť když začala válka, také se probírala v každé hospodě. Nemůžeme po lidech chtít, aby se k tomu nevyjadřovali, když se jich to týká dvacet čtyři hodin denně.

Když se dívám na váš Instagram, jeden z nejlajkovanějších příspěvků zní: Vy ještě používáte roušky? Začněte používat rozum! Co proti těm rouškám máte?
To byl vtip, jak pan ministr Blatný apeloval na lidi, kterým se zdála některá opatření nesmyslná, protiřečící, aby tedy použili zdravý rozum. Ty roušky – oproti lidem, kteří se k tomuto tématu po celý rok vyjadřují – nosím minimálně desetkrát dvacetkrát víc než oni. Žiji s rouškami dvacet let, každý den na sále. Hodně mi vadí, že se v nich špatně dýchá. Vznikla spousta různých studií, které se navzájem popíraly, že brání vstupu kyslíku do organismu, že se stávají živnou půdou pro bakterie a že tím nečistíme své plíce. Na druhou stranu, že tím chráníme ty druhé a tak dále. Těchto různých studií a názorů bylo mnoho. Bez ohledu na ně mohu říct, mně se v roušce špatně dýchá.

Ale na sále ji přece nosíte, tak musí mít své opodstatnění.
Na sále ji akceptuji, neboť tam je pacient rozřezaný, a když se do ran dostane běžná bakterie, kterou mám celý život v nose já i vy, tak ho to může zabít. Tam má rouška smysl. Ovšem v tramvaji člověk rozřezaný není. Nevím, proč bych měl strávit život v něčem, v čem se mi špatně dýchá?! Samozřejmě je-li člověk nemocný, tak má zůstat doma, a když musí mezi lidi, tak si ji vezme. Myslím, že bychom měli používat trochu rozum, nejen ta čísla.
Problém covidu-19 ale je, že ho člověk může přenášet, aniž by na sobě pozoroval nějaké příznaky. A odborníci se shodují, že rouška působí i jako určitá psychologická bariéra, proto vede k omezování mezilidských kontaktů a tím i šíření viru…
To je další věc. Mně rouška vadí nejen na sobě, ale i na lidech kolem mě. Vadí mi, že jim nevidím do obličeje. Proto ji od svého okolí nevyžaduju, naopak. Klidně se budu pohybovat v takto nebezpečném prostředí bez roušek. Nevnímám tuto chorobu jako více nebezpečnou než třeba chřipku.

To říkáte i poté, co jste covid-19 prodělal? A víte, od koho jste se nakazil?
Pravděpodobně od někoho v zaměstnání, protože pracuju na kardiochirurgii, byli jsme vyčleněni pro nejtěžší pacienty s covidem-19. Máme na oddělení pacienty s mimotělním oběhem a těžkými stavy respiračního selhání. Je pravděpodobné, že jsem to chytl tam, bylo nás několik lékařů pozitivních. Teoreticky se to mohlo stát i kdekoli jinde. Ale kvůli tomu přece nebudu chodit měsíce a roky v roušce. Nota bene, když jsem to chytil i s rouškou.

Je náročnější se starat o tyto pacienty v porovnání s těmi, které jste měli na oddělení před rokem?
Není. Máme zkušenost s těmi nejtěžšími stavy respiračního selhávání, protože také provádíme transplantace plic. A lidé před transplantací jsou na tom opravdu hodně špatně, proto jsou k ní také indikováni. Z devadesáti devíti procent se staráme o pacienty po operacích, kteří mají navíc rozřízlý hrudník a za sebou velký kardiochirurgický operační výkon. To pacienti s covidem nemají. Nicméně koronavirus může plíce některých poškodit nevratně, a pak se i oni mohou stát kandidáty na transplantaci.

Některé studie prokazují, že covid-19 poškozuje plíce i u těch, kteří zdaleka neprocházeli těžkým průběhem nemoci. Při počtu nakažených lidí za poslední rok, nebojíte se, že vám budou chybět vhodní dárci na transplantace?
Je to možné.

Ani toto není důvodem, proč nosit roušky a více se bránit této nemoci?
Je to jedno, stejně tu nemoc proděláte.

Jako dobrou prevenci označujete sport, váš otec a strýc byli sportovci, vy olympijský medailista. Vedete ke sportu i vaše děti?
Vedu. Všechny moje děti závodně lyžovaly, jezdíme v zimě každý víkend na hory, některé jezdí na vodě, jako jsem jezdil já. Ty začátky byly u nás stejné jako v jiných rodinách – koupili jsme si kola, kolečkové brusle, lyže a začali jezdit. Snažím se, aby se neustále hýbaly a něco dělaly.
Budoucího olympijského vítěze mezi nimi vidíte?
To je otázka! Na to se nedá jednoduše odpovědět. Stát se může cokoli.

Dobře, zkusím to jinak, zdědilo některé z dětí po vás sportovní talent?
Kdyby rodiče věděli, na co mají jejich děti talent, bylo by to jednoduché rozhodování. Nemuseli by se trápit a třeba by rovnou zavrhli housle a někteří naopak koupili štětec a paletu. Ale to my rodiče nevíme, a tak zkoušíme zjistit, na co mají děti talent. Nejdříve pořídíme kolečkové brusle a klávesové nástroje, pak přidáme píšťalku a pozorujeme je.
Vyhrává u vás sport, nebo ta hudba? V druhém případě by se mohly projevit geny po pradědečkovi, který byl operním zpěvákem v Národním divadle.
Bohužel se více sportuje, ačkoli jsem si přál, aby to bylo více rozvrstvené a děti dělaly jak trochu sportu, tak trochu umění. Snahy o umění a hraní na hudební nástroj většinou končily ve dvanácti třinácti letech, kdy převážil spíš zájem o sportoviště. Přece jen po čtyřech letech učení se na nástroj přicházejí ty stupnice, které hrajete stále dokola, cvičení jsou těžší a těžší a vy se jim musíte věnovat denně. A pokud to má být odreagování od školy, tak pro tohle je sport lepší a více přirozenou zábavou. Děti chodí kolem piana, mám doma křídlo, sednou si, zahrají si něco, ale o nějakém sklonu k profesionalitě nemůže být řeč.

Šest dětí je v dnešní době opravdu netradiční číslo. Přál jste si tolik dětí?
Spíš jsme to nechali na tom nahoře.

Jak probíhala třeba distanční výuka v domácnosti s pěti školou povinnými dětmi?
Musíte mít pět počítačů a pět místností, pak to jde. Škola, do které děti chodí, to zvládala dobře hned od začátku. První stupeň byl náročnější, tam musíte s výukou pomáhat a dávat pozor na domácí úkoly, ale druhý a osmileté gymnázium děti zvládaly samy a šlo to zcela mimo mě.

Jste přísný otec?
Myslím, že moc ne.

Takže je nenutíte, aby se učily, uklízely po sobě, pravidelně sportovaly…
On je ten sport baví, ale není to zatím žádný vrcholový sport. Když vidím ty šílence, jak dávají děti odmala do vozítek za kolo a jedou s nimi desítky kilometrů nebo běhají s kočárky, tak tohle jsem v životě neabsolvoval. My jsme jezdili i na kole jenom z kopce. Vyjeli jsme lanovkou nahoru na Petřín, abychom mohli jet z kopce domů. Nebo jsme sjeli na Malostranskou a pak metrem na Petřiny a zase z kopce dolů. Rozhodně to nepřeháníme, asi jsme nikdy na kolech nešlapali do kopce. Ale děti se teď už věnují sportu samostatně. A já mám elektrokolo a ani na něm nejsem schopný jezdit. Raději si doma čtu nebo chodím po zahradě a fotím kytky.

Takže nezajdete ani se svézt lodí po Vltavě?
Už dvacet let nedělám žádný sport. Na Vltavu chodím, jsem na břehu a koukám tam na děti, jak pádlují a jak jim to jde.

Jak to snáší vaše tělo, že ze stoprocentní zátěže jste najednou přešel na minimální?
To bylo před dvaceti lety a docela jsem se na ten moment těšil, až si člověk odpočine. Nikdy mi nevadilo odpočívat a nic nedělat, je to celkem příjemná věc. Necítil jsem z fyzické námahy pocit štěstí a uspokojení.

Ani když jste vyhrával?
Jezdil jsem proto, abych zvládl zajet dobře nebo co nejlépe nějakou těžkou kombinaci. Z toho jsem měl dobrý pocit a nebylo k tomu nutné vítězství. Když se mi to podařilo a byl jsem třeba šestý, stačilo mi to. Ale já obvykle nikdy nebyl spokojený s jízdou. Člověk se celý svůj život přibližuje k něčemu, na co stejně obvykle nedosáhne. I virtuos, když zahraje nějakou skladbu, tak všichni jsou z toho nadšení, jak to bylo hezký, a on vám řekne, že tam udělal spousty chyb. Vy je neslyšíte, on je tam vidí vždycky. A stejně je to i v životě.

Jakou tedy máte metu třeba ve své práci lékaře? Týká se třeba těch transplantací?
Asi ano, děláme je na špičkové úrovni, kolem čtyřiceti ročně. Víc jich zatím dělat nejde, neboť nejsou dárci. Naši pacienti jsou starší a starší a dělají se kardiologické výkony u lidí s polymorbiditou, tedy s více nemocemi, což operace komplikuje. Tady je asi ta meta nekonečná, medicína se neustále snaží zkvalitnit a prodlužit lidský život.

Podporuje Praha 6 dostatečně volnočasový sport?
V Praze 6 není problematické sportovat, protože tu máme hezká místa v přírodě, jako je Šárka, Hvězda, Vypich. Máme tady Petynku. Podmínky pro sport jsou tu super, což je dané lokalitou.

A kde má městská část rezervy? Co by mohla zlepšit?
Trápí mě Kulaťák. Trápili jsme se s ním už my, nyní byla představena opět nová koncepce, těch variant existovalo na stole už několik. A Kulaťák stále zůstává divným místem, přitom Praze 6 chybí nějaké přirozené centrum. Myslel jsem si, že částečně vznikne tam a na Dejvické, ale stále to není ono. Sobotní trhy jsou dobrá věc, ale chtělo by to něco, co funguje každý den. Jako se to stalo spontánně na náměstí Jiřího z Poděbrad, kam chodím rád, i když to mám z ruky. Anebo Stodolní ulice v Ostravě. To Praze 6 chybí, i když takové místo asi musí vzniknout spontánně, samo od sebe.

Jak vzpomínáte na své působení na radnici Prahy 6?
Byl jsem radním a v radě se probírá všechno možné a velmi často je to na hony vzdálené tomu, co jsem vystudoval a dělám. Aby člověk dělal všechno dobře, je v podstatě vyloučené. Znalosti z nemocnice jsou vám k ničemu, když rozhodujete o tom, komu a za kolik se má pronajmout nějaké garážové místo. Nebo jestli dát slevu na nájmu či ho zcela odpustit. Abyste mohli rozhodovat, je třeba si vše přečíst, a to bylo tak časově náročné, že se to nedalo skloubit s normálním povoláním.

Neláká vás návrat do politiky? Třeba do parlamentu či Senátu, lidi tam lékaře volí rádi…
Já to nechápu, protože to vzdělání vám tam nepomůže vůbec s ničím. Dokonce ani ministra zdravotnictví by nemusel dělat lékař. A jestli mě láká návrat do politiky? Nevím. Učil jsem se mnoho let medicínu, a takhle bych ji hodil za hlavu. Možná až se jí přestanu věnovat, tak by mě to mohlo lákat. Ale teď opravdu nevím.

Co očekáváte od roku 2021? Dáte si nějaké předsevzetí?
Nevím. Žádné předsevzetí jsem si nikdy v životě nedal.