Rozhovor: V. Khek Kubařová

Vítězství ve StarDance bylo pro Veroniku Khek Kubařovou přelomové. Nikoli co se týká kariéry, tu už měla rozjetou skvěle. Změna však nastala v ní – do té doby prý byla lenoch, nyní ale absolvuje taneční představení se svým soutěžním partnerem Dominikem Vodičkou, krom toho trénuje a bere další lekce tance, pohybu, zpěvu… Samozřejmě stále hraje v Dejvickém divadle, hostuje v ABC, natáčí audioknihy a připravuje se na nový film.

Kdy vás v životě nejvíce bolely nohy?
V Americe, když jsem šla Grand Canyon nahoru i dolů v jeden den.

Čekala jsem, že odpovíte při finálovém večeru StarDance…
StarDance je hned vzápětí. Myslím si, že Grand Canyon a trénink s Dominikem ve StarDance jsou na podobné úrovni.

Předpokládám, že jako herečka jste to ale sehrála jako že nic a že jste v té největší pohodě?
Na těch trénincích byly kamery, tak jsme se o to také snažili. Na vystoupeních už šlo přímo o to, zvládnout vše tak, aby nikdo nepoznal jakékoli naše bolesti. Nikoho nebaví dívat se na ztrápeného zhrouceného člověka. Takže jsem si to odžila vždy ráno, než se nohy postavily z postele, to opravdu strašně bolelo. Pak už jsem musela pracovat dál.

Využila jste někdy svůj herecký talent, abyste ošálila okolí? Třeba tím že jste zalhala a nikdo to na vás nepoznal…
Zjistila jsem, že každý umí lhát, když to potřebuje. A mezi lhaním a hraním je sice tenká, ale přece hranice. Protože ona ta lež vychází z nás a je taková víc naše, oproti tomu při hraní jste jinou postavou, jinou povahou, někým, kdo se jinak hýbe, jinak dýchá… Ale také jsem zažila situace, kdybych si víc přála, abych to byla méně já a třeba to uhrála s revizorem, když mě chytil, že mám o dva dny propadlou jízdenku, kterou si pravidelně kupuji, abych měla klid. Doufala jsem, že ho nějak okouzlím, přemluvím, ale začala jsem okamžitě brečet a on byl neoblomný. Neuhrála jsem nic a dostala pokutu.

Měla jste ve StarDance výhodu třeba oproti Jakubu Vágnerovi, který není herec, že se vám dařilo ta vystoupení nejen dobře odtančit, ale i lépe odehrát?
Na to se mě lidé často ptají, zda jsem měla výhodu jako herečka, a já popravdě nevím, co na to odpovědět. Protože ty výhody většinou posoudí lépe lidé zvenku. Ale zase se třeba málo ví, že Kuba studoval hru na kontrabas na konzervatoři, je velice muzikální a slyší rytmus, což mě hned v prvním kole pan Chlopčík vytkl, že nedržím rytmus.

Říkala jste, že to byl tak trochu váš sen tančit v této soutěži, nemrzelo vás, že jste byla oslovená až v desáté řadě a ne dříve?
Popravdě jsem si myslela, že mě nemohou oslovit nikdy, že nejsem natolik známá herečka, aby mě zavolali. Tedy to, že se ozvali, už byl pro mě naprostý šok. A že to vyšlo právě na jubilejní desátou řadu, mi přišlo moc hezké, přišlo to v ten správný čas.

Ptala jste se dramaturgů, jak a proč si vás vybrali? Dostali na vás tip? Mají rádi Dejvické divadlo?
Říkala jsem jim, jak moc mě těší, že mě oslovili a odpověděli mi, že už o mně pár řad přemýšlejí, že už jsem jim tam probleskla dřív, ale že vždy musejí poskládat skupinu tak, aby byla nějak kompatibilní, nebo naopak nekompatibilní a se mnou to vyšlo až nyní. Ale potěšilo to, že o mě měli potuchu už dřív.

Jak dlouho jste o nabídce přemýšlela? Řekla jste hned ano?
Řekla jsem, že za mě stoprocentně ano, ale pokud to tedy projde přes Dejvické divadlo, kde jsem zaměstnaná a kde mi museli vyblokovat deset sobot. Potřebovala jsem k tomu od divadla požehnání.

Vyblokovala jste si rovnou deset víkendů, tedy jste si věřila na finále?
Musí to tak být. Všichni na začátku podepisují smlouvu, že všechny soboty mohou, protože třeba na finále jsou opět přítomné všechny páry. V prvním kole se nevypadává, takže minimálně tři soboty mají jisté všichni.

Jak se tvářili v divadle, když jste přišla požádat o deset volných sobot, protože jdete tančit do StarDance?
Lucka Hašlová, tajemnice naše milovaná, byla úplně úžasná, přející, říkala, že mi moc fandí a že si myslí, že to bude na déle a že počítá s volnými všemi deseti sobotami. Šla se na mě dokonce podívat a byla to velká moje podpora v celém průběhu.

Jak zprávu přijali doma?
Měli velkou radost. Naši, manžel, psovi to teda bylo úplně jedno, ale jinak se všichni radovali a přáli mi to. Myslím, že pro mamku to byl tak trochu splněný sen, že se bude jezdit koukat na ty krásné šaty. A manžel – my jsme spolu sledovali devátý ročník, a dokonce máme někde uložené video, jak on tančí s naším psem – takže věděl, jak moc po tom toužím a přál mi to.

Kolikrát jste od konce soutěže tančila?
Patnáctkrát určitě, snažím se od té doby pořád něco dělat. Změnilo mi to život v tom, že jsem přestala být lenoch. Byla jsem do té doby brutální lenoch. Dokážu, když mám volný den a jsem hodně unavená, zůstat až do večera v pyžamu, i když mezitím jdu venčit psa, samozřejmě také v pyžamu. Fakt ráda odpočívám, ale díky StarDance jsem zjistila, jak je pohyb fyzicky i psychicky příjemný, co to se mnou dělá, jakou radost mi tanec přináší. Od té doby se snažím každý den něco dělat, mám cvičení, nebo si hledám lekce u jiných tanečníků, s Dominikem máme tréninky, absolvovali jsme několik předtančení a plesů, takže tančím dál.

Točila jste úspěšnou komedii Ženy v běhu. Tam se nepovedlo vás rozhýbat?
Když se na ten film podíváte, ve výsledku tam toho běhu moc není. Máme tam jeden trénink na maratón a jeden maratón. To se točilo dohromady nějaké tři dny. Hlavně jsme hrály amatérky, takže to mělo i amatérsky vypadat, aby tam byl vidět nějaký ten progres. Točily jsme se Zlatou Adamovskou, která měla náš naprostý respekt, jak to zvládala, naštěstí pro nás na ni bral štáb ohled a snažil se to nejet tolikrát, netrápil nás. Moje první otázka na Ženách v běhu také byla, jestli se běžecké scény budou točit dronem. Už to natáčení znám, takže mi bylo jasné, že když tam bude dron, mohou nás točit hodně dlouho, a to znamená, že budeme muset běžet dlouho. Ale tím, že řekli, že bude jenom jeřáb, který má určitý omezený rozsah, tak jsem věděla, že jsem dobrá na ty rychlé krátké úseky – vytrvalostní běh nikdy nebyl můj přítel – a že to tedy půjde.

Doteď jste byla, co se rolí týká, hlavně princeznou. Nyní máte na rok oficiální titul královna, sice královna parketu, ale královna… Očekáváte, že přijdou i královny v pohádkách, filmech nebo byste ještě ráda zůstala u princezen?
Už mi nějaká i přišla, a tak se snad ten přerod z princezny v královnu objeví i na plátně. Je
to fajn, myslím si, že je to přirozený vývoj každé ženy. A že se to takto sešlo a pojmenovalo, je vtipné.

Díky StarDance ovládáte tanec, zpívala jste – neláká vás zkusit i něco jiného kromě činohry? Myslím třeba muzikály.
Mám moc ráda muzikál, byl to můj sen zahrát si v něm. Když jsem byla na Fantomovi opery v Londýně, tak jsem tak brečela a byla z toho ohromně nadšená, že se lidé mého přítele ptali, jestli jsem poprvé v divadle. Tak jsem tleskala a plácala rukama, že si kolem mysleli, jestli nejsem náhodou retardovaná. Moc se mi líbí komplexnost toho projevu, hraní, zpěvu a pohybu, ale myslím si, že to moje nadání není takové, abych to zvládla. Ale hraju a zpívám v činoherních muzikálech, kde si ten sen plním.
Vystudovala jste konzervatoř, přála jste si tedy být herečkou odmala a připravovala
se na to?
Na dramaťáku, když jsme se bavili, kdo čím bude, tak jsem měla připravenou nějakou odpověď. A jak jsme seděli v kroužku a po jednom odpovídali, jedna moje kamarádka řekla, že by chtěla být herečkou. Já se zarazila a řekla dokonce možná i nahlas: To jde? To je možné být herečkou? Vždyť to dělají jen ti vyvolení v televizi! Naše milovaná paní učitelka Mikesková mi odpověděla, že to jde, že v Praze existuje herecká škola a tu je možné vystudovat. A tak jsem v tom kolečku odpověděla, že bych tedy chtěla být také herečka. Když se v deváté třídě blížily přihlášky, začala jsem se o to více zajímat, zjistila si, že existuje herecké konzervatoř, a protože se na ní dělaly talentovky, které jsou před ostatníma přijímačkama, a mohla jsem si dát přihlášky na dvě střední školy, tak jsem řekla, že to zkusím.

Vaše příprava tedy byla „jen“ dramatický kroužek? Žádné zkušenosti z amatérského divadla, žádní herečtí předci v rodině?
Vlastně ano. Ale nutno dodat, že paní učitelka Mikesková, které vedla náš dramatický kroužek, je v Rakovníku opravdu legenda. A vynikající učitelka herectví, poezie, vnímání hraní. Tedy to byla dost zásadní škola. Navíc moje mamka, babička a děda hráli loutkové divadlo a já odmalička chodila na jejich představení.

Když se podívám na seznam divadel, kde jste hrála, tak už jste si vyzkoušela dvě ze tří, která v Praze 6 máme – Semafor a Dejvické. Tedy s rodinnými geny můžete v klidu nastoupit i ke Spejblu a Hurvínkovi...
Když bych doma vysypala krabice z dětství, tak možná ještě někde najdu asi dvacet magnetofonových pásek se Spejblem a Hurvínkem, které jsme poslouchali. Absolutně jsem je milovala a pro mě jsou to dětské vzory. Milovala jsem jak pana Kláska, tak pana Skupu. Mám loutky ráda, máme k nim vztah v rodině, tak kdyby se objevila ta příležitost a měla na to čas, protože já nyní nestíhám hostovat někde jinde, proč ne?

V Dejvickém divadle jste se poprvé objevila v roce 2013, od 2015 jste zde ve stálém angažmá. Tedy už v době největší slávy. Jaké má pocity mladý herec, když přijde do takového prostředí?
S některými herci jsme se potkávala už před tím, třeba s Jardou Pleslem a Ivanem Trojanem, a vím, že o mně hlasovali, jestli mě mají přijmout. Tady to tak funguje, že se přijme herec, kterého si soubor odhlasuje. Od Jardy Plesla jsem věděla i reakce ostatních, tak jsem tušila, že o mně někteří vědí a přijali mě tady vlídně. Byla jsem samozřejmě nervní, trvalo mi spoustu let, než jsem se tady rozdýchala a trochu uklidnila a začala věřit sama sobě, ne pouze jim. A než jsem si uvědomila, že jsem jedna z nich.
Jste zde ve stálém angažmá, což dnes nebývá obvyklé… Vám to vyhovuje? Není to tak že si uzavíráte možnost hostovat i na jiných scénách, občas se vrátíte do Městských divadel pražských, a to je všechno?
Mám v sobě takový vnitřní boj, že mám ráda určitou základnu, divadelní rodinu, angažmá… Mě to baví, je to příjemné, kontinuální práce a přidaná hodnota těch vztahů. To je něco, co potřebuji a v tomto divadle je toto snové. Zároveň mám ale ráda určitou pestrost, což pro mě představuje hostování v ABC a Rokoku. Měla jsem to tak vždycky, když jsem byla v Městských divadlech nebo i v Mladé Boleslavi, tak jsem k tomu měla Semafor nebo pak Semafor a Dejvice, v Celetné jsem také hostovala. Mě baví si odběhnout a pak se zase vrátit do bezpečí domova.

Před třicítkou jste nastoupila do jednoho z nejlepších, ne-li nejlepšího divadla u nás. Přemýšlela jste tehdy, kam se bude po letech ubírat váš herecký život? Tedy zda na nejlepší scéně vydržíte čtyřicet padesát let, nebo budete doufat, že zde vyroste další špičková scéna, kam se přesunete? Anebo že zažíváte ve třiceti naprostý vrchol a výš už to nepůjde?
Mně se dějou v životě takové věci, které jsem nečekala. Třeba to, že budu herečka, že budu mít takovou práci, že se mi budou plnit sny, že budu hrát princezny, tančit ve StarDance, hrát v Dejvickém divadle… Tedy neřeším, co bude dál a uvědomuji si pomíjivost toho všeho. Třeba dojde ke změně a nebudu dělat divadlo nebo začnu hrát v jiném státě, což je dost nepravděpodobné, protože umím jen česky, ale je možné, že se během jednoho roku naučím perfektně anglicky. Nebo budu mít pole s květinami. Změny tedy mohou přijít, ale nemyslím si, že to bude nějak rychle.

Kdy jste poprvé viděla Jiřího Suchého?
Když se na nás byl podívat s Jitkou Molavcovou na absolventském představení Kytice, což pro mě byla velká událost.

Za jak dlouho poté přišla nabídka vystupovat v Semaforu?
Pamatuji si, že legendární pan Hrabánek ze Semaforu za mnou přišel – teď si nejsem jistá, jestli si to představuji nebo to tak opravdu bylo – dokonce snad hned na tom absolventském představení a řekl, že mi pan Suchý nabízí hostování ve hře Sekta v Semaforu, což byl pro mě úplně splněný sen, protože mám ráda semaforské písničky a Jirka je Bůh české umělecké scény, umělec, básník, zpěvák, herec.

To je už několikáté angažmá u nás v Praze 6.
Jsem velký milovník této čtvrti, moc mě tady baví stromy, zeleň, mám pocit, že jsem tady trochu jako v Rakovníku a cítím se tu jako doma. A tento můj pocit podporuje i to, že z Hradčanské odjíždějí autobusy do Rakovníka, takže když jsem přijela na konzervatoř, jako první jsem vlastně viděla Prahu 6.

Také se tady dobře bydlí…
To já vím, jednu dobu jsem bydlela v podnájmu na Hanspaulce, kterou jsem si zamilovala. Dokonce jsem chtěla házet lidem letáky do schránky, že kdyby tam někdo prodával nemovitost, tak bych měla zájem. Pak mi ale nějaký realitní makléř řekl, že je to jedna z nejdražších čtvrtí nejen v Praze, ale dokonce v celé České republice a že jsem si tedy vybrala dobře. Pro mě má to místo s výhledem na Prahu takové kouzlo, že doufám, že se jednou na Hanspaulku opět vrátím.