Rozhovor: David Svoboda

Zcela bez sportu byl nejdéle asi jen pět nebo šest týdnů. „Vzpomínám na to jako na velmi nepříjemné životní období,“ říká olympijský vítěz v pětiboji a nyní také občan Prahy 6 David Svoboda.

Přestěhoval jste se do Dejvic. Jak se vám tady žije?
Krásně. Moc se mi tady líbí a vlastně posledních osmnáct let jsem tady takřka každý den, protože trénuju na Dukle – nejprve jako sportovec a nyní jako trenér. Mám tady spoustu aktivit, tak jsem si řekl, že bych se sem mohl i přestěhovat, abych to měl blízko. Před lety jsem v Dejvicích koupil byt, poté jsem ho nějakou dobu rekonstruoval, nyní jsem se sem přestěhoval a jsem za to rád. Hlavně je to hezká městská část. A starší brácha tady bydlí také.

Co tady nejvíce milujete?
Když se zaměřím na lokalitu, kde bydlím, tak se mi jako sportovci líbí, že si můžu doma obléknout běžecký boty a trenky a z baráku vyběhnout třeba do Šáreckého údolí a dál do přírody. Mám to také pět minut chůze na pražskou Duklu, která mi poskytuje veškeré zázemí.

Chodíte tedy od práce pěšky?
Chodím, což je podle mě největší luxus, který může Pražák mít.

Pracujete na plný úvazek jako trenér, dále jako občasný moderátor, herec, a stále ještě se považujete za tanečníka?
Trenér ano, moderátor a herec opravdu jen výjimečně a ani bych se tak asi nenazýval. Tanečník také jen příležitostně, občas dělám inspirativně-motivační semináře a další a další aktivity.

Také bychom mohli připsat do seznamu spolu s bratrem zakladatel školy…
… zatím neexistující školy. Teď jsme spíš v kategorii snění o vlastní škole.

Proč tu školu zakládáte – existují přece ve školách sportovní třídy, celé sportovní základní školy, gymnázia, fakulta tělesné výchovy…
Myšlenka a koncept té školy vychází z mého a bráchova mínění, jak by bylo skvělé ideálně skloubit sportovní přípravu se vzděláváním, a jelikož jsme prošli sportovní základní školou, sportovním gymnáziem a oba studovali na fakultě tělesné výchovy, tak máme určitou představu o tom, kde jsou největší rezervy současného systému. Sportovní třídy například bývají zaměřené na jeden nebo jen několik málo konkrétních sportů. Přitom hlavně na základní škole – to se člověk dočte v každé učebnici na fakultě tělesné výchovy – je dobré oddálit ranou specializaci. Víme oba jako vícebojaři, že je třeba a že je zdravé rozvíjet děti v určitých věkových obdobích všestranně. A když se každého sportovce zeptáte, co je na vrcholovém sportu nejtěžší, tak vám skoro všichni odpovědí, že skloubit ho s normálním životem. My si myslíme, že ten pobyt ve škole, z něhož se děti nemohou vyvázat, by šel využít – abych to řekl kulantně – mnohem efektivněji.

Tedy místo výtvarné výchovy raději více sportu?
Takto bych to nepopisoval. Spíš jde o to, abychom nabídli prostředí, kde bude ideálním způsobem a efektivně využit čas dětí a také jejich rodičů. A dokonale se tam skloubí vzdělávání a sportovní příprava, protože velmi často se dnes děti rozhodují, zda budou intenzivněji sportovat, nebo mít hezké znám-
ky ve škole. A my si myslíme, že je legitimní
chtít obojí.

Půjde tedy o školu pro vrcholové sportovce? Nebo pro koho je určená?
Škola je určená pro děti se zájmem o sport, respektive pro rodiče a jejich děti se zájmem o sport, protože pro nás jsou v rámci výchovně vzdělávacího projektu důležití i rodiče. Filozoficky musí být v souladu jak výchova rodičů, tak té školy. Rozhodně naše škola není myšlená jako továrna na vrcholové sportovce. S bráchou si myslíme a věříme tomu, že sport, pohyb a tělesná aktivita jsou součástí vzdělávání v pravém slova smyslu. Že ke zdravému a plnohodnotnému životu patří určitá míra tělesného pohybu. Tak by bylo ideální, kdyby děti měly základní spektrum sportů, kterým by se mohly věnovat ve svém volnu pod vedením profesionálních trenérů, které jim zajistí škola. Cílem jsou zdravé a spokojené děti, které budou mít návyk a potřebu se každý den hýbat a zároveň budou mít dobrý prospěch ve škole

Co chybí k tomu, aby se z projektu stala skutečnost?
Teď nám třeba chybí peníze, tak sháníme investora.

Víte o tom, že Praha 6 nyní zavedla do škol projekt Sportík, kde do hodin tělocviku v druhých a třetích třídách chodí profesionální tenž a děti s nimi vyzkoušejí box, florbal a podobné sporty. Nemohl byste také přijít a seznámit je s pětibojem?
S pětibojem by to bylo dost složité a potřebovaly by více času než několik hodin TV, než by si osvojily základy všech sportů. Pro takto malé děti úplně stačí, když jim dáme základní lekci atletického tréninku, později plavání a třeba základy střelby, to děti baví, zvlášť kluky. Možná i šerm, jen ten kůň by se asi ve škole v rámci hodiny tělesné výchovy hůře realizoval.

Kdy je dobré začít s pětibojem?
To je už složitější otázka, na kterou existuje několik názorů a já vám odprezentuji ten svůj. S pětibojem jsem začal až v šestnácti letech, ale po mnohostranné sportovní přípravě, takže jsem měl za sebou léta pravidelného tréninku, nejdéle jsem zůstal u plavání. Proto jsem se potom v těch šestnácti sedmnácti rychle učil, byl jsem na to připravený osvojovat si dovednosti v různých sportech a nedělalo mi to potíže. Vidim tedy jako dobrou cestu začít později, ale po všestranné předchozí přípravě. Samozřejmě se dá s pětibojem začít odmalička, ale není to vlastně pětiboj, protože děti zpočátku jen běhají a plavou, až s rostoucím věkem a schopnostmi se přidávají základy střelby, ve třinácti čtrnácti začínají šermovat a až naposledy přijdou koně. Tedy ten opravdový pětiboj pro ně začíná až někdy v patnácti letech.

Proč se věnujete pětiboji a ne třeba desetiboji nebo jen plavání?
Když jsem se v patnácti šestnácti rozhlížel po vícebojích, hledal jsem takové, kde je zahrnuté plavání, které jsem do té doby dělal. Také mi záleželo na tom, aby byl sport zahrnutý do programu olympijských her. Na výběr jsem tak měl triatlon a moderní pětiboj, který je jediný multisportovním vícebojem v rámci olympiády. Třeba desetiboj není ani zdaleka tak pestrý.

Říkáte, že jedním z kritérií výběru bylo zařazení na olympiádu. Už v šestnácti jste tedy měl ambice ji vyhrát?
Takhle bych to asi neřekl. Ale podvědomě – protože jsem vybíral z olympijských disciplín - jsem si vytvářel příležitost, co kdyby mi to šlo, tak by se mohl zisk olympijské medaile podařit.

Určitě máte z těch pěti sportů jeden nejoblíbenější a jiný vás baví méně…
Určitě ne. Mám ty disciplíny všechny rád, každá z nich je úplně jiná. U šermu jsou nejvyšší technicko-taktické nároky, u střelby musíte spojit jemnou motoriku, koncentraci a psychickou odolnost. K plavání potřebujete silovou přípravu a dobrou techniku, k běhu odolnost a vytrvalost a při jízdě na koni jistou empatii a zkušenosti. Každá z disciplín má opravdu něco, proto se mi líbilo, že je jich všech pět pohromadě.

Zmínil jste empatii s koněm, opravdu nemůžete jet tak velký závod, jako je olympiáda, na svém? Zdá se mi to nespravedlivé, co když si vylosujete koně, který zrovna není nejlepší, nebo už je po předchozích jízdách unavený, naštvaný a zkazí vám to?
Není to nefér. Koně se losují všem stejně. Každý kůň jede dvakrát a ano, může se stát, že se při první jízdě něco pokazí a při druhé neodvede maximální výkon. Ale i naopak. Tedy že vám ho soupeř při první jízdě dobře připraví a vy s ním pak máte méně práce.
Pamatujete si jméno koně, s nímž jste vyhrál olympiádu?
Samo.

Posíláte mu mrkev za odměnu?
Ne. Ale je to dobrý nápad. Asi si zjistím z jaké je stáje a až tam pojedu, zastavím se za ním.

Jak moc změnilo vítězství na olympiádě vás život a vztah k sportu? Nebylo pak těžké hledat motivaci, když už jste dosáhl vrcholu?
Změnilo mi to hodně život po všech stránkách, ale co se týká té motivace, tak to sehrálo velkou roli. Je skvělé, když se člověku podaří dosáhnout nějakého svého cíle nebo snu, na druhé straně přichází právě o tu motivaci. U mě to ale nebyl velký problém, potřeboval jsem si totiž po dlouhých letech bez přestávky především pořádně odpočinout. V následujícím roce 2013 jsem nechtěl závody ani vidět. Navíc jsem se trápil se zraněním, které mi na jednu stranu přišlo kvůli odpočinku k dobru, na druhou ale trvalo déle, než bych si přál a významně mi to zasáhlo do přípravy roku 2014, což mě mrzelo, protože tam už jsem chtěl zase závodit. Naplno jsem závodil zase až v roce 2015.

Jak se vám tedy jelo na olympiádu v roce 2016, kam jste cestoval jako poslední držitel zlaté medaile a vlastně všechno kromě vítězství by se mohlo považovat jako neúspěch?
Měl jsem to jinak. Protože jsem v roce 2013 nezávodil, a protože jsem byl v hledáčku sportovních novinářů zapsaný jako dlouhodobě zraněný, přestali se na mě zaměřovat a ta očekávání ode mne nebyla vysoká. Když jsem se v sezoně 2014/15 vracel do světových pohárů, cítil jsem se dobře a těšil se po dlouhé pauze na závodění. Hlavním mým cílem bylo kvalifikovat se na další olympiádu do Ria, což se mi povedlo, byl jsem v perfektní formě. Ale pak jsem měl smůlu. Byl jsem celý život zdravý, jen v letech 2013 a 2016 jsem si poranil meniskus a na olympiádě jsem pak řešil jiné věci než zda vyhrát, nebo nevyhrát, ale jestli doběhnu nebo nedoběhnu. Jsem rád, že se mi olympiádu povedlo dokončit.

Nenapadlo vás po ukončení pětibojařské kariéry zůstat závodně aspoň u jednoho sportu? Třeba u střelby prakticky neexistuje věkové omezení.
To bych musel hodně makat, oni jsou střelci-specialisté hodně dobří. Mají ty nejlepší předpoklady pro svou disciplínu. Člověk si nemá dávat v hlavě žádná omezení, ale nenapadlo mě, že bych se jako střelec vícebojař mohl vyrovnat specialistům. Možná když bych se teď pár let nevěnoval ničemu jinému než střelbě, tak by to třeba šlo. Ale to se neví, to by se muselo zkusit.

Působíte v Dukle a jste tedy profesionální voják. Kdo střílí lépe – olympijský vítěz, tedy vy, nebo vojáci?
Nejde to úplně srovnávat, jsou to úplně jiné zbraně, jinak se používají. I když míření a spouštění je stejné.

Když o tom přemýšlím, vše co jste dělal v pětiboji, se vám jako profesionálnímu vojákovi musí hodit – umíte střílet i šermovat, když by to nevyšlo, dokážete z boje utéct, ujet na koni nebo uplavat…
Přesně tak. On pětiboj vznikl v armádním prostředí, těch pět disciplín musela absolvovat každá vyšší šarže. Před více než sto lety a prvních třicet čtyři let byli pětibojaři především důstojníci armád po celém světě.
Takže vy jste také vyšší šarže?
Nebyl jsem, ale dneska už jsem nadporučík. Ale o hodnostech už to v pětiboji dávno není.

V roce 2018 jste na sebe upozornil také jako finalista Star Dance. Všichni účastníci do kamer tvrdí, že je to mnohem fyzicky náročnější, než čekali. Platilo to i pro vás jako vrcholového sportovce?
Fyzicky náročně to je normálně, to se dá zvládnout. V čem je Star Dance extrémně náročné pro každého, je ta soutěž celkově. Absolvujete kostýmní zkoušky, focení, natáčení, kamerové zkoušky, generální zkoušky…. Je toho hodně okolo a málo času na zkoušení. Většina lidí, co tam jsou, to navíc musí skloubit s normální prací, a tak trénují buď ráno, nebo pak v noci. V tom je to extrémně náročné.

Tančíte ještě?
Tančíme s mou partnerkou Veronikou Lálovou, když je plesová sezona. Po konci soutěže byly dva či tři měsíce, kdy jsme se účastnili nějakých představení, tančili jsme i v létě a pak opět na podzim. Celkem to bylo možná deset dvanácti akcí. Občas nás pozvou a je to milé.

Pamatujete si ještě všechny kroky a choreografii?
Musím si to stále a stále připomínat, a když máme s Verčou nějaké představení, tak se před ním sejdeme a zopakujeme si to.

Je začátek nového roku a spousta z nás si dá opět předsevzetí, že začne žít zdravě a sportovat. Poraďte nám, jak se dostat do kondice.
Ta rada je strašně jednoduchá – začít a vydržet. A vybrat si aktivitu, která vás aspoň trochu baví.
Protože dělat aktivitu, která je člověku proti srsti, není jednouché, i když silné nátury to zvládnou. Hlavně je ale důležité přežit ten začátek, protože zvládnout první půlrok je těžké. Ale jakmile si člověk ze sportu vytvoří každodenní návyk, stane se to součástí jeho života, pak je spokojený, veselý, zdravý, v kondici. A stačí k tomu jen hodinka denně, kterou každý najde, když chce.

Co si vy osobně přejete do roku 2020?
Aby se nám povedlo s bráchou projekt školy na škále od nuly do deseti posunout z té jedničky alespoň na bod tři až pět. A také aby se dařilo mým svěřencům i mě.