Z Prahy 6 do ruských gulagů

Květen 1945 – sovětská armáda je v Praze vítaná jako osvoboditel. Jen málokdo ví, že s vojáky dorazili na území Československa také agenti sovětské kontrarozvědky Smerš – Smrt špionům, kteří zde vyhledávali ruskou inteligenci a bývalou opozici z občanské války v Rusku a odvlekli je do sovětských pracovních táborů. V poválečném chaosu tak zmizely stovky lidí.

Zatýkání v Praze začalo už 11. května a trvalo celý měsíc. „Jedna z mých prvních vzpomínek je – to mi byly asi tři roky – jak říkám svému otci: Tati, proč jsi zavřený v kleci, když nejsi tygr? A proč ti tečou sliny z očí,“ vzpomíná Alexej N. Kelin. Jeho otec byl také jeden ze zatčených. Protože byl velmi oblíbeným lékařem, jeho rodině dovolili, aby se s ním naposledy rozloučila před jeho předáním Smerši. Měl být popraven, děti poslané do dětských domovů v Sovětském svazu, jediná maminka mohla zůstat v Československu. Tento příběh měl – na rozdíl od desítek jiných – šťastný konec. Otec pana Kelina absolvoval výslechy, které trvaly i tři dny v kuse, kdy se ho snažili donutit podepsat protokol, že pracoval proti Sovětskému svazu. Říkali mu, že ho stejně oběsí, a tak nakonec podepsal. Protokol šel generálu Kavylinovi, náčelníku Smerše pro Čechy a Moravu. Náhoda tomu chtěla, že byl – podobně jako pan Kelin – kozák. Jeho rodinu zabili a on putoval do sovětského dětského tábora. Rozsudek smrti pana Kelina dokázal zvrátit a ten tak patřil k těm pár šťastným, kdo se mohli vrátit domů.

Masarykova pomoc
Ruská inteligence přišla do Československa ve dvacátých letech dvacátého století, kdy tisícům lidí prchajících před sovětským režimem nově vzniklý stát nabídl řízenou pomoc a druhý domov. „Šlo o takzvanou Masarykovu ruskou pomocnou akci, což byl unikátní projekt, kdy republika, byť byla nová a mladá a nebylo zde moc peněz, udělala závratný humanitární počin a na záchranu a přesídlení intelektuální elity, inteligence a studentů dala více peněz než všechny ostatní státy Evropy dohromady,“ říká Alexej Kelin. Pomoc vláda schválila v roce 1921 a po dobu pěti let nabízela možnost ukončit započatá studia na československých středních a vysokých školách. Zájemci po tu dobu měli zajištěný pobyt, ubytování, stravování, ošetření a stipendia. Tito lidí se usazovali zejména ve Strašnicích, Dejvicích a Bubenči, kde tehdy vznikaly nové moderní čtvrti. Svůj druhý domov našli mimo jiné i v bubenečských domech v dnešní Rooseveltově ulici 27 a 29. Právě před nimi se letos konala 11. května vzpomínková akce. Zde visí pamětní desky připomínající tyto tragické události, které v devadesátých letech minulého století instaloval výbor spolku Oni byli první, který se snaží mapovat osudy odvlečených lidí a prvních obětí sovětské represe, které bohužel zmizely beze stopy.
V rámci Masarykovy pomoci přišlo do Československa kolem 25 tisíc lidí. Mnozí z nich se později stěhovali do jiných států, například v třicátých letech v období hospodářské krize. K dalšímu rozpadu ruské emigrantské komunity došlo na přelomu let 1944 až 1945. Z Prahy odcházeli směrem na západ jak jednotlivě, tak po skupinách lidé, kteří se obávali dalšího vývoje. „Později se jejich odchod vykládal tak, že odcházeli především zámožní jedinci a ti, kteří spolupracovali s Němci. Domnívám se, že to byli především lidé se silně vyvinutým pudem sebezáchovy, kteří byli ochotní zanechat vše tady a vydat se vstříc nejisté budoucnosti. Dále ti, kteří měli v zahraničí příbuzenské, přátelské nebo profesionální kontakty,“ píše Anastasie Kopřivová z výboru Oni byli první.
„Vzpomínám si, že otec dal tehdy dohromady dvě auta a asi osmdesát litrů benzinu, což byl za protektorátu problém, s tím že naloží rodinu a také odjedeme. Ale protože zažil první světovou válku a věděl, jak to chodí, došlo mu, že první ozbrojený člověk, kterého budou bolet nohy, nám auta sebere a cestu pěšky já jako tříletý nemohu přežít,“ vzpomíná Alexej N. Kelin a pokračuje: „Pak ještě vymysleli druhou variantu, že si nechali u místního kováře vyrobit konstrukci mezi dva bicykly, takový košík, ve kterém by mě převáželi. A starší bratr by měl další kolo. Tak chtěli jet dál na západ. Pak ale otec řekl, že je to nesmysl, že má čisté svědomí a že zde zůstaneme. Spousta cenností se zakopala, něco schovalo po známých, spousta knih, článků a dopisů se spálila.“ Pro otce přišli místní četníci ještě v květnu.

Po roce 1945
Ačkoli uplynulo v roce 1945 od občanské války v Rusku už dvacet pět let, pro ruskou emigraci v Československu stále měla tragické důsledky. Sovětský svaz nezapomínal a nikomu nic neodpustil. Jakmile s koncem války vstoupil na území Československa, začalo zatýkání, věznění a následné deportace civilního obyvatelstva. Zatýkání prováděly tři na sobě nezávislé a konkurující si organizace. Pracovníci Smerše si počínali nejbezohledněji. Dál zatčení prováděli představitelé NKVD, kteří se snažili v rámci svých pravomocí postupovat korektněji, a dále rozvědky působící při velitelstvích postupujících armád. Jejich představitelé si počínali nevypočítatelně a bylo od nich třeba očekávat vše, od přátelství až po surovost. Smerš a NKDV při zatýkání postupovaly podle předem připravených seznamů, pravděpodobně se jim podařilo získat kompletní dokumentaci Ruské emigrantské ústředny, která vznikla za války v Praze. Jinak organizace navzájem zatýkání nekoordinovaly, a tak se stalo, že po zatčení a propuštění od jedné si pro člověka přišli po pár dnech druzí.

Nejasné osudy
Čísla uvádějí, že během léta roku 1945 bylo v Praze zatčeno 215 osob, z toho 212 mužů a tři ženy. Polovina z nich byla československými státními občany, kteří podle zdejších i mezinárodních zákonů nespadali pod pravomoci sovětských orgánů. I když se československé ministerstvo zahraničních věcí obracelo na sovětské úřady, bylo to marné. Sověti vycházeli ze zákona z roku 1938, že „sovětským státním občanem jsou všechny osoby, které byly 7. 11. 1917 (tedy v den Říjnové revoluce) občany bývalé říše, a to bez ohledu na to, zda žijí na území SSSR nebo v cizině.“ Se zatčenými tedy nakládali jako se sovětskými občany, a navíc jako se zrádci a nepřáteli Sovětského svazu.
A jaký byl osud 215 zatčených osob? 138 jich zahynulo, 38 v zajetí nebo při transportu, osud stovky není dodnes znám. Ze 77 přeživších se osm vrátilo z Ratiboru a devět zůstalo v SSSR. Jen šest osob bylo propuštěno dříve než po deseti letech, 44 jich věznili deset let a deset dokonce ještě delší dobu, vězení jim bylo prodlouženo na 11, 15, a dokonce i dvacet let. Jen pro zajímavost, mezi zatčenými bylo 34 osob s titulem doktor (JUDr., MUDr, RNDr.) a 76 inženýrů a architektů s technickým vzděláním. Dále v seznamu najdete devět profesorů, jednoho diplomata, politika, novináře, tajemníka církve modistické a studenta.
Členové rodin vyvinuli velké úsilí, aby zjistili, co se s jejich příbuznými stalo. Dochovaly se žádosti, včetně společného dopisu 74 ruských žen, adresované ministru zahraničních věcí Janu Masarykovi. Všechny dotazy, s nimiž se ministerstvo a československý stát obrátily na Sovětský svaz, zůstaly bez odezvy. Cítím hlubokou úctu k lidem, kteří utekli před zrůdným bolševickým režimem a usídlili se jako naši sousedé v Dejvicích a Bubenči, které také pomáhali budovat. Je to mimo jiné i příběh odvahy mladého Československa, které utečencům nabídlo azyl před diktaturou. Je to ale také příběh smutného konce tohoto období, kdy Československo nedokázalo své občany ruského, ukrajinského a běloruského původu ochránit. Osudy mnoha našich sousedů jsou doslova děsivé a my na ně nesmíme zapomenout.” říká organizátor vzpomínkové akce a zastupitel za Piráty Ondřej Chrást.