Rozhovor s Jiřím Suchým

Před šedesáti lety – 30. října 1959 – uvedlo divadlo Semafor svou první premiéru. Přes noc se z něj stal fenomén. Jak hodnotí uplynulých šedesát let jeho zakladatel, ředitel, divadelník, ale také hudebník, textař, básník, skladatel, filmař, grafik, výtvarník, divadelní režisér a sběratel sběratel a čestný občan Prahy 6 Jiří Suchý?

Je prosinec, můžeme už tedy začít bilancovat: Co vám udělalo v letošním roce největší radost?
Nejspíš to, že se Semafor dožil ve zdraví šedesátin.

Závěr roku je pro vás trochu hektický, skoro denně čtu rozhovor s vámi. Baví vás ještě odpovídat na naše otázky?
Jak to decentně říct… Jsou věci, které mě
baví víc.

Začneme odzadu. 30. listopadu začíná ve Ville Pellé výstava Šlitr Šlitr Šlitr – připomínající tři výročí spojená s tímto skvělým umělcem a vaším kolegou. Je něco, co ještě o Jiřím Šlitrovi nevíme a mohl byste nám to prozradit jen vy?
Je mi líto, ale nemůžu posloužit. Všechno už jsem řekl. A za to půlstoletí nesčíslněkrát.

Jedním z cílů výstavy je vybrat peníze na publikaci Šlitr Šlitr Šlitr – výtvarník na cestách. Autoři slibují zobrazit nepublikované kresby… Vy je znáte?
Určitě jich většinu neznám. Jiří Šlitr nosil neustále u sebe blok a kreslil všude, kde se zrovna ocitl.

Když půjdeme po časové ose zpět. Na začátku listopadu, kdy jste otevřel u nás v Praze 6 výstavní síňku Kufřík. Kde se vzal ten nápad? Pozvěte nás na prohlídku...
Ten nápad se mi udělal, když jsem kráčel Kyjevskou ulicí, což je pár kroků od Semaforu, jenže za rohem. A za výlohou bývalého starožitnictví byla umístěna cedulka s nápisem K PRONAJMUTÍ. Ten Kufřík, do něhož čas nasypal hrst divadelních vzpomínek, je otevřen denně od jedenácti hodin a za padesátikorunu je možno zhlédnout řadu nečekaných kuriozit. Je ovšem určen hostům, kteří našli svou cestu k humoru, poetice a písničkám Semaforu. Pro ty, co nenašli, to bude nuda.

Je možné, že by se časem výstavní síňka proměnila ve výstavní síň?
Ne, to možné není. Ale jednou by mohlo vzniknout Muzeum Semaforu. I o tom se uvažuje. Ale opravdu až jednou.

Třeba by se mohlo otevřít u příležitosti dalšího kulatého nebo půlkulatého výročí divadla. Letos slavíme to šedesáté. 30. října 1959 se konala první premiéra hry Člověk z půdy. Semafor se stal přes noc fenoménem. Vzpomenete si, co se vám ten den honilo hlavou?
Hlavou se mi honilo, zda obstojím vedle Miroslava Horníčka a Miloše Kopeckého, dvou Mistrů, jejichž spoluhráčem jsem se stal. Jak se dalo čekat, neobstál jsem. Trvalo to ještě dva roky, než jsem byl v recenzích uznán za herce.

Kdy kritici uznali, že máte herecký talent?
Stalo se to v našem kabaretním představení Jonáš a tingltangl.

Za tu dobu divadlo odchovalo desítky skvělých umělců, dalo nám stovky hitů. Hledala jsem, kde se dalo, ale nikde jsem neobjevila, která ze semaforských písniček je vaše nejoblíbenější?
To jste ani nemohla najít, protože už mnoho let na tuto otázku mám nacvičenou odpověď, a sice, že bych možná mohl vyjmenovat třicet, možná i padesát písniček, o nichž se domnívám, že se povedly. Ale jednu z nich vybrat nedokážu.

Škoda. Při hledání jsem však objevila seznam vašich písňových textů, včetně těch nezhudebněných. Víte, kolik jich je?
Protože ve statistikách nejsem důsledný a poslední roky vždycky upřesním, až když – obvykle o prázdninách – dělám inventuru, můžu posloužit jen přibližným odhadem. K dnešnímu dni mám na kontě nejméně čtrnáct stovek písniček a 125 her.
Některé z těch stovek textů nejsou zhudebněné. Jak se to stane, že text zůstane bez melodie?
Určitě existujou texty dosud nezhudebněné, ale proč, to bych dokázal nejspíš zdůvodnit jen u některých, při čemž každý důvod by byl asi jiný. Takhle v celku odpovědět nedovedu.
Když se podíváme na historii Semaforu, zjistíme, že hned několikrát změnil svou adresu. Příští rok to bude 15 let, co sídlíte v Praze 6. Byla to výhra? Tedy pro vás asi ano, protože tady bydlíte, tak to máte kousek do práce…
Že mám blízko do práce, je svatá pravda a já si libuju. Ale mnohem víc si libuju, že ta Praha 6 nám vybudovala nádherné divadlo. Tvrdím a tvrdit nepřestávám, že je to nejhezčí Semafor, který jsme za ta léta měli. A že jsme jich vystřídali hodně.

Říká se, že Praha 6 je kultuře nakloněná čtvrť. Souhlasíte?
Jo.

Co tady máte rád?
Jednu vilu na Ořechovce a jednu provozovnu v Dejvické.

Stěhování do Prahy 6 předcházelo vyplavení divadla při povodních. Těžkých okamžiků však měl Semafor více. Jaké bylo nejtěžší období divadla, kdy jste uvažoval, zda má smysl pokračovat?
O smyslu, zda pokračovat, nebo nepokračovat, jsem uvažoval jen jednou v životě. A to, když Jiří Šlitr odešel do jiného angažmá, kde je to nejspíš nádherný, protože žádný herec, který tam vkročil, už ho nikdy neopustil. Říkal jsem si, že pro diváky bude jeho odchod znamenat, ne že tam zůstal jeden lichej herec, ale že zůstala polovina firmy S + Š.

Přesto jste pokračoval dál, co vás k tomu nakoplo?
Nepřízeň oné strany, která se rozhodla hrát vedoucí úlohu ve státě, strany, které bych způsobil nesmírné potěšení, kdybych to vzdal.

Když jsme u těch smutnějších stránek života, letos nás opustil Karel Gott, v Semaforu působil od roku 1963. Pamatujete si, kdy jste se s ním potkal poprvé, bylo už tehdy jasné, jakou kariéru udělá?
To bylo v Kavárně Vltava, kde zpíval tento neznámý hoch z ČKD. Hned po prvních taktech jsme si s Jiřím Šlitrem řekli: To je jasné. A věnovali jsme mu píseň, která odstartovala jeho cestu ke slávě.
Chtěla jsem se zeptat na další známé a dobré zpěváky, kteří prošli Semaforem, ale byli bychom tu asi dlouho. Vezmu to tedy opačně – byl někdo, koho byste tam rád měl,
a on odmítl?
To nevím. Možná že ano, ale mám ve zvyku vytěsňovat vzpomínky, které nejsou perspektivní.

Semafor je známý tím, že dává příležitost mladým talentům. Roste vám na pódiu nový Karel Gott nebo Eva Pilarová?
Toho času máme v souboru mimořádné talenty, ale záleží to na jednom každém, jak se svým talentem naloží.

V rozhovoru v Šestce před pěti lety jste říkal, že vás baví pracovat a že v této souvislosti o věku moc nepřemýšlíte. Platí to dál?
Platí. Připouštím si jen skutečnost, že mně za dva roky bude devadesát a mládí mě počne zvolna opouštět.

Co vás čeká v roce 2020, respektive co už nyní víte, že vás čeká v roce 2020? Pozvěte nás.
Na duben 2020 chystáme návrat našeho muzikálu Nižní Novgorod, který jsme hráli v roce 1990. Tentokrát ale půjde o značně pozměněnou a vylepšenou verzi. Přijďte se podívat na tento muzikál o tom, proč k Velké říjnové revoluci nedošlo už v září, nýbrž v listopadu.