Rozhovor s I. Perlíkovou

Primářka Iva Perlíková působí v léčebně dlouhodobě nemocných v Praze-Řepích. V Domově sv. Karla Boromejského se jí daří něco, co by jinde považovali za opravdový zázrak – vracet pacienty zpět do života, k rodině, domů. I přesto, že situace v jejím současném oboru je opomíjená a na okraji zájmu.

Většina lidí si dává do nového roku předsevzetí, že budou žít zdravěji. Z vašeho pohledu lékařky – je to dobře?
Mít předsevzetí ještě neznamená, že ho dodržím. Mluvit a slibovat se dá vše, ovšem výsledky, že jsem pro sebe něco udělal, se objeví nikoli po měsíci, ale po delší době. Změnu životního stylu vidím spíš jako dlouhodobý problém a říkám, že zdravě žít neznamená jenom hubnout a běhat, ale také si dopřát pohodu na pracovišti, pohodu v domácím prostředí. A přinášet ji nejenom pro sebe, to by bylo sobecké, ale i pro ostatní.

Co byste nám doporučila, abychom to se zdravým životním stylem nevzdali ještě během ledna?
Myslím, že už je to dané naturelem člověka a že je to i módní záležitost. Ale řekla bych, že se musí rozhodnout každý sám a pokud možno vše brát s optimismem. Mohu mít řadu starostí, řadu problémů, ale nesmím je přenášet na někoho dalšího a nesmím je sama v sobě nějakým způsobem dusit. Podle mého názoru platí, co říkával pan prezident Havel, že ve společnosti vládne blbá nálada. Optimismus nám bohužel chybí.

Dala jste si tedy do nového roku předsevzetí, že budete optimističtější?
Žádné předsevzetí si nedávám a nemám. V březnu mi bude sedmdesát šest let, mám za sebou bohatý život, tři syny a starostí mi určitě neubývá. Tím, že neustále něco děláte, že neulpíváte na určitých stereotypech a že se snažíte určitým způsobem přizpůsobit se situaci – samozřejmě to vše musíte dělat s optimismem – tím si vlastně neustále plníte předsevzetí, že budete mít radost ze života. A také že svou radost budete rozdávat okolí.

Tedy jako lékařka byste ráda mnohým ordinovala místo pilulek radost a smích, protože léčí?
Nepochybně. A nemusí to být jen takový ten vynucený smích při vtipech a krátkých skečích, ale smích s takovým tím upřímným pojetím, který vám zpříjemní život, tedy pokud nejde o ty nejkrutější situace, jako je závěr lidského života.

Téměř třicet let jste spolupracovala s profesorem Pafkem na chirurgické klinice jako internistka, dnes jste primářka na lůžkách dlouhodobé péče v Domově sv. Karla Boromejského – v čem se tyto práce liší?
Skoro ve všem. Interna u pana profesora Pafka byla medicína, kde bylo potřeba rychlého medicínského rozhodování, člověk byl součástí chirurgického týmu a pacienta připravoval k operaci nejenom medikamentózně, ale i rozhovorem. Další část práce následovala po operačním výkonu, kdy byl pacient přeložen na jednotku intenzivní péče a ležel tam zhruba dva dny, než přešel na standardní oddělení. Tam byl uveden do stabilizovaného stavu, aby nedošlo ke komplikacím, a teprve potom byl propuštěn domů. Dneska je doba jiná, na všechno se spěchá a pacient jde z nemocnice domů, ačkoli chybí domácí péče na vysoké úrovni, aby to, co jsme zastali v nemocnici, se dalo zvládnout doma. Někdo po brzkém propuštění toto období zvládne dobře, někdy to však přináší komplikace.

Vrátím se k původní otázce. Předpokládám, že v léčebně dlouhodobě nemocných máte služby klidnější.
Na LDN pracujeme s pacientem, který je už v chronickém stavu, měl by být tedy určitým způsobem stabilizován a měl by mít jen určitou úpravu ubývajících funkcí i ubývající zdravotní pohody. Záleží často na rodině, z které přichází. Někteří ji mají dobrou a mohou co nejdéle zůstat v rodinném prostředí, což je pro člověka to nejlepší. Ovšem často dojde k situaci, kdy jim rodina nemůže zajistit potřebnou péči z mnoha důvodů, a k nám přijímáme pacienta, který má třeba nestabilizovanou cukrovku, což souvisí s tím, že na něj doma nikdo nedohlédne, zda se správně najedl nebo jak užívá léky. Když k nám takový nemocný přijde, pak mu pomalou péčí, rozhovory, úpravou léků, nasazením diety a kvalitní ošetřovatelskou péčí pomáháme udržet kvalitu života odpovídající jeho věku a stavu. Snažíme se člověku ukázat, že každý věk má hezké stránky. V práci tohoto typu je více psychologie, empatie a klidného přístupu. Když to jde, snaží se s námi spolupracovat a těšit se třeba i na chvíle, které měl rád, než se začat cítit špatně a depresivně. A to jsme opět u toho optimismu.

Na Domově sv. Karla Boromejského si snad všichni cení, že se mnohdy odtud lidé vracejí zpět domů ve stabilizovaném stavu nebo se jim pomůže zajistit trvalé zabezpečení v sociálních službách.
Při rozhovorech s klienty se snažíme trochu zjistit, kdo je jejich oporou, a na tom pak stavíme spolupráci, která vede pacienta zpět do života. V mnoha případech se nám podaří dosáhnout toho, že je možné nemocného propustit do domácí péče. Další průběh závisí na spolupráci
rodiny s praktickým lékařem.

Čím to je, že se vám to daří?
Stojí to více času a je to o komunikaci a týmové práci. Já bych bez sestřiček nebyla nic. A sestřičky bez ošetřovatelek, které jim pomáhají, aby mohly dělat svou práci, by také nebyly nic. Snažíme se být tým. Je to nejen o lidech, ale i atmosféře kolem nás. Chceme ukázat, že v geriatrii je možné dobře propojit zdravotní i sociální péči.
Samostatné vycházení z tabulek a čísel bez větší pozornosti tomuto segmentu zdravotní péče a zvýšení finančních prostředků situaci nevyřeší.
V návaznosti na historii je u nás péče o seniory umožněna spoluprací několika složek. Kromě sester boromejek, které tady naplňují své poslání, se také uplatňují ženy ve výkonu trestu, které tak dostávají možnost při různých pomocných pracích přijmout nabídnutou důvěru spolupracovníků i nemocných. Do týmové práce se zapojují i dobrovolníci.

Proč to tak jinde nefunguje?
Doba je samozřejmě jiná, spousta dat se přenáší elektronicky, což je samozřejmě dobře, že rentgen provedený v Kutné Hoře je online přenesený do Motola a pacient už na něj nemusí znova. To je výhoda. Na druhé straně kvůli technice ztrácí lékaři čas sezením u počítače a vyplňováním tabulek a zdůvodňováním všeho možného a ten mu pak nezbývá na pacienta. Člověk se pak moc diví, když se dozví, že se medici budou učit jako předmět komunikaci! Komunikace je přece pro lékaře základ.
A také partnerství. Nejen mezi pacientem a lékařem, sestrou, která je nedílnou součástí týmu, je základ. Byli jsme vždy zvyklí spolupracovat a učili to mladé lékaře. Všichni věděli, co mají dělat, vážili si práce ostatních a profitoval z toho pacient. Dnes někteří mladí lékaři přistupují ke své profesi odlišným stylem.

Ovšem váš obor asi není pro mladé lékaře právě atraktivní. Nebo se pletu?
Naše péče je poslední článek ve zdravotnictví a je velmi podceňovaná. Někteří na našem oboru získávají politické body, ale málokdo se jde podívat, jak to v léčebnách dlouhodobě nemocných vypadá, jak to u nás funguje, co lze pro tyto lidi udělat lépe. Dnes se honí termíny a v tabulkách máte stanoveno, že třeba nějaká operace nemůže trvat déle než hodinu a půl. Ale kdo může říct, jak dlouho potrvá? Kdo ví, že se neobjeví komplikace? Proto například nelze řídit zdravotnictví jako firmu. Pracujeme s lidským faktorem, který naplánovat nelze. K nám přicházejí pacienti, kteří mají bolesti, třeba nemohou polykat, ale ještě jim zůstává chuť do života a tu jim nelze vzít. Nelze jim říct: „Co chcete v tomto věku...“ anebo: „Vždyť znáte svou diagnózu“. To je kruté a v nemocnicích se to občas děje. I těžce nemocného musíte vidět jako člověka, který do poslední chvíle nesmí ztratit naději.

Stěžovala jste si na nezájem politiků.
Vás tady v domově nikdo nikdy z těch nejvyšších nenavštívil?
Ano, jednou jsme tu takového měli, už je to ale dávno. Když jsme se ho zeptali na účel návštěvy, tak nám odpověděl, že se přišel podívat, kam by mohl dát maminku.

Vy jste na počátku své kariéry také působila jako obvodní lékařka...
Ano, nejprve jsem dojížděla z Dejvic do Kladna, kde jsem dělala půl roku na jednom obvodu, půl roku závodní lékařku, pak jsem třeba zaskakovala za nemocného kolegu. Byla to hezká praxe. Tehdy to tak fungovalo. Když už jsme byli dva roky po studiu, získali jsme potřebné návyky i praxi u lůžka a primář nás posílal zastupovat na obvody. Třeba po roce 1968 emigrovala řada praktiků-obvodních lékařů do zahraničí a my je nahrazovali. Ráno jsme přišli na hlášení do nemocnice a pan primář nám přidělil ordinace – ty půjdeš do Bratronic, ty do Družce… Přijela sanitka k nemocnici, člověk dostal řidiče, kufírek s léky a odjel do ordinace pana doktora, který nikomu nic nepředal, a musel si poradit. Přineslo mi to obrovskou zkušenost pro systém práce, musela jsem se naučit sama odpovědně rozhodovat.

Šla byste – se znalostmi a zkušenostmi, které dnes máte – opět studovat medicínu?
Víte, že bych šla znova. Ale asi bych při zkušenostech – a troufnu si říct, že je mám za dvaapadesát let veliké – šla dělat praktického lékaře. Aby mohl člověk sám rozhodovat, pacienta nasměrovat, vysvětlit mu, co je třeba dělat, a vysvětlit to i jeho rodině. To někteří např. z časových důvodů nedělají.

Jak dlouho žijete v Praze 6?
To se snad ani neříká. Je to od roku 1943. Moji rodiče byli oba Bubenečáci, brali se u Gotharda v kostelíčku a pak jsme bydleli v ulici Čs. armády, odkud jsme se přestěhovali do Zelené,
kde bydlím dosud.

Jaké místo tady máte nejoblíbenější nebo nejmilejší?
Z mého dětství to jsou čtverečky pod Trojou, kam se chodilo bruslit. Krásné místo je u zříceniny na Babě, odkud máte nádherný výhled na celou Prahu, a mám moc krásné vzpomínky na místa, kde dnes stojí hotel International. Za nás tam bývaly cihelny a se spolužáky jsme si tam hrávali.

V loňském roce jste se stala čestnou občankou Prahy 6. Potěšilo vás to?
Bylo to pro mě velmi překvapivé, protože si nepřipadám jako člověk, který je nějak mimořádný. Dělám práci, která mě baví celý život. Na druhé straně jsem si řekla, možná si někdo všiml, že naše léčebna dělá pro lidi něco více, než je běžné, a ocenil to. Myslím, že je to ocenění nejen pro mě, ale i pro celý náš tým v Domově.