Rozhovor s Jiřím Slívou

Řekne-li se Jiří Slíva, asi si nejprve vybavíte některý z jeho vtipů. Znalci jazzu však dodají i názvy dvou hudebních alb a příznivci kanadského spisovatele Stephena Leacocka si vzpomenou na ilustrace v těchto knihách, jejichž je Jiří Slíva autorem. Do Prahy však přijel původně studovat ekonomii.

Proč vy, člověk s uměleckým nadáním, jste šel studovat vysokou školu ekonomickou?
Přišel jsem do Prahy z Plzně nikoli proto, abych vystudoval ekonomii, to byl jen jakýsi vedlejší produkt, ale hlavně abych byl poblíž Semaforu, který jsem miloval. A teď ho mám za rohem.

Bylo vám jedno, co studujete?
Důležitá pro mě byla Praha, Semafor, Viola a Reduta, další moje láska byl totiž jazz. Protože nás bylo na koleji na pokoji šest a kdo by pořád chtěl sedět s pěti kolegy na pokoji, tak jsem s přítelkyní sedával v Redutě. V noci jsme pak zašli ještě do Violy, kde se recitovaly básničky. Tady všude se formovaly moje lásky.

Nyní máte Semafor za rohem, jak často ho navštěvujete?
Chodím na všechny premiéry. Protože pan Jiří Suchý je též z Plzně, sblížili jsme se, a když měl pětaosmdesátiny, tak jsem mu dal zážitkový dárek, a to že mně může tykat. On mi za to nabídl, protože zná moje písničky a básničky, že v prvním čtvrtletí příštího roku uspořádáme v Semaforu společné představení.

Po škole jste nastoupil do Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV. Ovšem tam jste nevydržel dlouho, po osmi letech jste odešel takzvaně na volnou nohu, to tehdy asi nebylo ani obvyklé, ani jednoduché…
Hlavní bylo mít razítko v občance. To byl pro mě půl roku trochu problém, tak jsem byl za příživníka. Publikoval jsem totiž v humoristickém švýcarském časopise Nebelspalter a oni mě varovali, že nesmím spolupracovat s tímto imperialistickým státem. Ale jakýpak je Švýcarsko imperialistický stát! Pak se podařilo domluvit, že podnik Artcentrum, který vyvážel skláře, sochaře a malíře a publikace Jiřího Trnky nebo Adolfa Borna, mě vzal oficiálně pod sebe. Získal jsem tedy do občanky razítko a v roce sedmdesát devět začal můj „pravý život“.

Většina lidí vás spíš bude znát jako humoristu. Vašim stěžejním dílem jsou ale grafiky...
Grafiky také souvisejí s tím razítkem v občance. V mezidobí, kdy jsem se ho snažil získat, jsem se radil se svým guru Jiřím Šalamounem, co mám podle něj jít dělat. Jestli začít topit jako někteří nebo zda hledat něco jiného. On se mě zeptal: Proč neděláte grafiku? Tu můžete nabízet do galerií a nemusíte přímo publikovat, když vám to třeba zakážou.

A vy jste do té doby nedělal grafiky?
Grafiku jsem sice obdivoval, ale nikdy jsem ji nestudoval. Jiří Šalamoun mi na to řekl, přijďte příští týden do litografické dílny, mám tam objednaný termín a ukáži vám, jak se kreslí na kámen, seznámím vás s tiskaři. Přišel jsem a naučil se tam dělat litografii, což mě velice zaujalo. Říkal jsem si – bude to větší formát než A4 kresba a bude to v barvách. A opravdu to za to stálo, protože po revoluci rubriky humoru snad ve všech společenských časopisech skončily a spousta kreslířů najednou neměla prostor. Zároveň ale vzniklo mnoho nových soukromých galerií, které mě akceptovaly a kde jsem mohl nabízet právě své litografie.

Tedy litografie je to hlavní, čemu se věnujete?
Nyní dělám vše paralelně – kreslený humor, litografie, ilustrace do knížek. A pak ještě Jiří Anderle mě naučil dělat lepty. Když mě to na počátku devadesátých let naučil, řekl mi: Teď už ti zbývá jen začít malovat, ale to tě já už učit nebudu, maluj a kresli, jak chceš a jak to cítíš. Začal jsem tedy dělat ještě oleje, na ty ale teď nějak nemám čas a soustředění.
Proč máte raději vtipy beze slov?
Mám rád tu absurdní situaci, nesmysl na první pohled. Že si tam člověk najde onu souvislost mezi zdánlivě nesouvisejícími objekty či situacemi. Když se propojí, tak vznikne – pokud se to povede – ta správná jiskra.
Ale vždy to přece nejde, někdy jsou slova důležitá…
Před lety mě oslovil šéfredaktor tehdy nově vznikajícího časopisu Euro s tím, že se mu líbí moje kresby, že ví o mém studiu na VŠE a potřeboval by právě někoho takového, kdo umí kreslit a zároveň trochu rozumí politickým i ekonomickým problémům. Souhlasil jsem a zároveň ho upozornil, že ovšem dělám vtipy beze slov. Tento svůj celibát jsem však porušil už asi ve čtvrtém čísle. Protože konkrétní situace můžete glosovat beze slov tak dvakrát třikrát, ale pak by se to opakovalo.

Zaujalo mě, že jste ilustroval i skoro dvě stovky knih. Přečetl jste je všechny?
Většinou je přečtu skoro celé. Ty, co mě zaujmou, přečtu vždy celé, ostatní alespoň tak, abych se trefil na ilustrace nebo vystihl obálku.

Už jste někdy odmítl ilustrovat knížku, že je špatná?
Odmítl, bylo to hned na začátku, v době totality. Ovšem pak se to obrátilo pro mě v dobré, protože šéfredaktor toho stejného vydavatelství Akropolis mě pak v roce 1989 oslovil, že by mi vydal monografii. V roce 89 jsme ji připravovali a vyšla na počátku roku devadesát.

Máte nějakou oblíbenou knihu nebo autora, které rád ilustrujete?
Objevil jsem, že k mému stylu humoru se nejlépe hodí Literární poklesky do Stephena Leacocka. Sice si všichni myslí, že je Američan, ale byl to výborný kanadský spisovatel. Shodou okolností vzděláním také ekonom a má výborné humoristické povídky. A představte si, že redaktor vydavatelství Mladá fronta mi jednou volal, že chtějí vydat nějakého amerického humoristu, který se podepisuje jako Leacock, a jestli bych to neilustroval. Jestli bych neilustroval svého miláčka, kterého čtu asi od patnácti nebo šestnácti let!! Tenkrát jsme se s kamarády z Plzně scházeli, nahlas si předčítali jeho povídky a vařili si k tomu čaj, protože jsme ještě ani nepili pivo. Znal jsem ho téměř zpaměti a oni mi nabídli ho ilustrovat. A od té doby ještě čtyřikrát.

Co vaše skupina Grafičanka? Funguje?
Než se dostanu je Grafičance, musíme jít dál a dál, opět až do Plzně. Při střední jsem tam chodil na angličtinu s kamarádem, který měl také rád Radio Luxembourg a Beatles, a v té jazykovce jsme si řekli, že musíme také založit hudební skupinu a že se budeme jmenovat Spiders, tedy Pavouci. Když ti Beatles byli Brouci. A rozdělilo se, že jeden, co umí na violoncello, zkusí baskytaru, druhý kytaru… Tehdy jsem ale nehrál na nic, tak říkám: Kluci, já zatím na nic nehraju, ale slibuju, že se rychle naučím na bicí, počítejte se mnou! Tak jsme založili kapelu.

Pochopila jsem to správně, že nejprve jste byl členem skupiny a pak jste se teprve začal učit hrát na hudební nástroj?
Ano, přesně tak.
Ale v Grafičance hrajete na kytaru…
Ano, pak jsem se učil na kytaru a hrál na ni v kolejní kapele, ale bicí jsem neopouštěl. V roce sedmdesát jedna jsem potkal před Činoherním klubem svého spolužáka z mateřské školy Zdenka Maryšku, který mezitím studoval už JAMU a šel se svou spolužačkou Táňou Fišerovou. Ptal se mě, zda pokračuji v bubnování, popravdě jsem řekl, že moc ne, protože nemám kde. A Táňa Fišerová se hned ptala: Pane, vy bubnujete? Nám z tria Petra Skoumala odešel bubeník. Jestli s námi chcete hrát, pojďte se mnou dolů, představím vás Petrovi. Další den si mě přezkoušeli a bubnoval jsem pak s nimi celou sezonu.

Už se blížíme k té Grafičance?
Když jsem šel na volnou nohu, tak šéf Grafičanky Jiří Suchánek objevil, že se učím grafiku, a dostal jsem nabídku, zda bych u nich nechtěl vzít kytaru a jít s nimi hrát na oslavu narozenin jedné paní v Artcentru. Šel jsem a tady se vracím na začátek, protože právě při tomto koncertu jsem nejen začal spolupracovat s Grafičankou, ale také jsem se tam domluvil právě s Artcentrem, že mě budou zastupovat. Přestal jsem být příživník a stal se ze mě umělec na volné noze. To byl řetězec nádherných náhod.

Jak tedy nyní funguje Grafičanka?
Už jsme bohužel jenom tři – Vladimír Suchánek hraje na klarinet, já na kytaru a Jirka Anderle na bicí. Ale jeho moc nebaví jezdit a vystupovat, je zcela oddaný malování. Takže jsme vlastně jenom dva a máme stálého hosta, kterým je klavírista Mirek Kořínek . Tu a tam zahrajeme na nějaké vernisáži.

Vám ale vyšla v posledních letech dvě CD...
To je další obrovská náhoda. Jistý bezvadný člověk, Luboš Houdek, který založil nakladatelství lékařské literatury Galén, měl rád staré nahrávky hudebního sdružení Šafrán, kterému jsem v roce sedmdesát tři dával jednu písničku do soutěže, a vlastně jsem i vyhrál, protože první cena tehdy nebyla udělena, druhý byl nějaký instrumentalista a já se svou písničkou Matiné skončil třetí. Tento pan Houdek mi zavolal, že chce vydávat desky bývalých Šafránů a zda bych nenašel písničky, s nimiž jsem u nich tehdy vystupoval. Slíbil jsem to a zároveň se zeptal, že nyní spíš hraji jazz a jestli by se projekt nedal spojit i s mými jazzovými kamarády. Souhlasil, já kamarády obvolal a zeptal se jich, zda by do toho šli se mnou, a nakonec vznikly dvě desky. První se jmenuje Kup si bicí a druhá Nemysli na to. Doprovázejí mě tam mimo jiné Adam Tvrdý na kytaru, Petr Dvorský na basu, Pepík Vejvoda na bicí a Karel Růžička na piano.

Po období hudby tu máme ještě verše a básničky, které jste posílal i do Mateřídoušky.
Když byly děti malé, tak jsem psal dětské verše. Do Mateřídoušky jsem tu a tam něco poslal a ilustroval to Standa Holý nebo někteří další ilustrátoři.

Pamatujete si nějakou?
Pamatuji si spíš ty pozdější. Vyšly mi dvě knihy nazvané Rádio hlásí… a Rádio stále hlásí… Jsou to takové nesmysly, ale tím, že začínají „Rádio hlásí“ , tak to přece musí být pravda – co říkají v rádiu, je přece vždycky pravda.. Třeba: Rádio hlásí, milé děti, přiletí bába na koštěti. Ten, kdo jí řekne mladá paní, dostane stovku na mlsání.

Když jste přišel z Plzně na vysokou, bydlel jste na kolejích. Jak dlouho to trvalo, než jste se dostal do Prahy 6?
Hned po škole. Přestěhoval jsem se do Prahy 6 a už tu zůstal. Nejprve jsme se svou tehdejší přítelkyní ze studií a později manželkou sehnali dvougarsonku na Červeném Vrchu. Ta ulice se tehdy jmenovala Arabská, pak se přejmenovala na Guevarova, nyní je to Tobrucká. To přejmenování tenkrát bylo rychlé, asi přijel někdo z Kuby, tak potřebovali nějakou kubánskou ulici. Ráno jsem odešel do práce z Arabské a odpoledne se vrátil do Guevarovy. Ještě tam bylo lešení, jak to přejmenovávali. Když přišly děti, vyměnili jsme to za větší byt na Babě, to bylo nájemní patro ve vile. Po revoluci jsme uznali, že mají vlastníci právo užívat svou vilu celou, a koupili jsme si družstevní byt na Veleslavíně. A aby těch adres ze šestky nebylo málo, tak ateliér mám ve Wuchterlově.

Kde se vám nejvíce líbilo?
Uvažoval jsem o tom, protože jsem tušil, že se asi zeptáte. Musím říct, že čím dál tím víc, jak poznávám obyvatele tady ve Wuchterlově ulici a okolí, tak si zde připadám jako na malé dědině. Od doby, co tady zřídili fontánu a bronzové koně, tak se tady cítím moc dobře. Když sem jdu a je venku ještě teplo, posadím se u fontány, něco si přečtu na tabletu a je mi moc fajn. Líbilo se mi i na Babě, chodili jsme ke zřícenině, pouštěli s dětmi draky. Tam, kde bydlím teď, je to zase kousek na letiště, do Šárky…

Na čem nyní pracujete?
Byl jsem teď pár dní v Izraeli. Paní Ruth Bondyová – spisovatelka, která přežila Terezín a v roce čtyřicet osm se vystěhovala do Tel Avivu – mě před patnácti lety oslovila, že Nakladatelství Franze Kafky vydává její vzpomínky na židovské zvyky v Českých zemích a že si myslí, že bych je mohl ilustrovat. Poslal jsem jí tedy pár skic a trochu se obával, že to vrátí, protože si dělám příliš velkou legraci z židovských atributů. Ona mi ale odpověděla: To je přesně to, co od vás očekávám, takhle pokračujte! Pak přišly další její tituly – o židovské kuchyni, o jménech, o emigraci. Do každé jsem dělal asi dvacet kreseb. Výběr z těchto knížek pak vyšel v hebrejštině a nyní se v Izraeli křtila poslední kniha, kterou Ruth Bondyová dopsala před smrtí a já kreslil obálku, knížka se jmenuje Vážnost humoru. No a zároveň se v hale Beit Terezín u Tel Avivu otevírala vzpomínková výstava na tuto paní se spoustou kreseb a obrazů jejích spřízněných výtvarníků.

A nějaká výstava v Praze bude?
Ona je. Do konce ledna mi běží výstava v Galerii Roberta Guttmanna Můj šálek Kafky, tedy moje věci s židovskou tematikou. Jsou tam vtipy, oleje, grafiky, knížky, ale i ilustrace, mimo jiné i ke knihám Ruth Bondyové. Otevřeno je každý den kromě soboty od 10 do 16.30 hodin. Jděte se podívat!