Ivan Trojan

Pomáhat patří k životu

Dvacet let je členem Dejvického divadla a už se považuje tak trochu za Dejvičáka. Proto také přislíbil v neděli 18. června účast na Letním dnu s Šestým smyslem, jehož výtěžek pomůže pětiletému Petrovi, zraněnému při těžké autonehodě. „Je-li někdo v nouzi, solidárnost, soucit a pomoc je to základní, co pro něj může druhý člověk udělat,“ říká herec Ivan Trojan.

Co pro vás znamená číslo 6?

Šestka je mé oblíbené číslo. Když jsem nastoupil k ligovému západu za Bohemians, nastoupil jsem se šestkou. A také v klubu Real Top Praha mám číslo šest. Navíc jsem narozený v červnu, tedy šestém měsíci, ročník šedesát čtyři… Tedy šestek mám kolem sebe více.

Jak jste se dostal do týmu Real Top Praha?

Chodili jsme si v neděli dopoledne s partou lidí z Dejvického a Švandova divadla zahrát fotbal, postupně se k nám přidávali další, a pak měl Saša Smita nápad, že bychom mohli hrát fotbal a zároveň dělat charitu. Tak jsme založili Real Top Praha. Postupně se ten fotbalový tým obměňoval, přizvali jsme internacionály, herce, režiséry, muzikanty a spoustu zajímavých lidí.

Je pro vás hodně důležité, aby člověk pomáhal jiným lidem?

Ano. Je to asi jedna z nejdůležitějších věcí, co bychom jako lidé měli dělat. Je-li někdo v nouzi, solidárnost a soucit je to základní, jak mu můžeme pomoci. K životu to patří. Jsem rád, že občas mohu pomoci i sám nebo s týmem Real Top Praha. Myslím, že nám to zlepšuje karmu.

Zřejmě vám přichází mnoho žádostí o pomoc, účast na dobročinných a charitativních akcích. Podle čeho si vybíráte?

Přichází jich více než jsem schopný zrealizovat. Před časem jsem se rozhodl, že tyto aktivity musím zúžit, a tedy podporuji organizaci Múzy dětem, děti s cystickou fibrózou a právě fotbalový tým Real Top Praha. Výjimečně se účastním i něčeho jiného. Nejde stihnout všechno a myslím si, že charitativní činnost by se neměla rozmělňovat a rozdělovat, ale člověk by se měl soustředit na konkrétní projekty a těm se věnovat.

Setkal jste se ze zneužitím svého jména v souvislosti s charitou?

Ano, stalo se mi to třeba na akci s Lejlou Abbasovou pro její nadační fond pomáhající dětem v Keni. Bylo to setkání a povídání, kterého se účastnili i novináři. Jedna mladá, poměrně sympatická novinářka se mě ptala na rodinu, děti a podobné soukromé věci. Nepočítal jsem, že by mohla být z bulváru, ona ale byla. A ten článek pojala velmi hnusně.

Co vás vedlo k tomu, že se účastníte Letního dne s nadačním fondem Šestý smysl?

Účastní se ho parta lidí, kteří jsou v Real top Praha jako já. Zároveň jsem úzce spjat s Prahou 6, když hraji v Dejvickém divadle. Tak mi přišlo, že by to tak mohlo být.

Jak jinak byste trávil červnovou neděli?

Pokud bych měl ten den celý volný, pravděpodobně byl bych na chalupě, tam je pořád co dělat.

Končící divadelní sezona pro vás byla úspěšná. Získal jste cenu divadelních novin za roli v inscenaci Vzkříšení, Anděl Páně 2 pokořil spoustu diváckých rekordů….

Ano, co se týká divadla a filmu, dá se říci, že to byl rok úspěšný. A ještě bych k tomu přidal seriál Svět pod hlavou. Osobně ho považuji za velmi dobrý a doufám, že se líbil a že zaujal i lidi, kteří se na něj dívali.

Dopřejete si divadelní prázdniny, nebo vás zlákala některá z letních scén k účinkování?

Ne. Když jsme dotočili seriál Svět pod hlavou, tak hned druhý den jsem šel na endoprotézu s kyčlí. Zjistil jsem, že jsem poměrně dost vyčerpán a tělo mi zjevně dalo najevo, abych si dal volno. Někdy i s lítostí, ale odmítám větší práce a v létě budu odpočívat s rodinou. Dám se nabít.

Tedy žádné velké natáčení v blízké době neplánujete?

Měl jsem točit film s podle scénáře Marka Epsteina. Ale posunulo se to, protože – jak se to u filmu občas stává – se nesehnaly peníze.

Takže se soustředíte hlavně na divadlo, v Dejvickém působíte už dvacátým rokem. Považujete se už alespoň trochu za Dejvičáka?

Ano, je mi ta čtvrť sympatická. Navíc můj švagr bydlí na Ořechovce.

Co oceňujete v Dejvicích a Praze 6 nejvíce?

Divadlo. A že zde vzniklo něco tak výjimečného, co trvá už dvacet let. Ačkoli jde o generační divadlo, o němž se říká, že táhne sedm let, a pak dost, tak my už několik let přesluhujeme. Oceňuji také, že je divadlo stále v dobré kondici, že nás Praha 6 po takovém bouřlivějším období podporovala, a i nadále, ačkoli už méně, podporuje.

Když jste do Dejvic odcházel z Vinohradského divadla, zdaleka to nebyla tak věhlasná scéna jako dnes. Co vás vedlo k tomuto z pohledu okolí riskantnímu kroku?

Pro mého otce to byl nepochopitelný krok. Byl jsem před tím ještě v Realistickém, dnes Švandově divadle. Přestala mě ale vyhovovat velká hlediště, velké scény a ta měšťanská divadla, kdy je třeba dělat repertoár tak, aby chodilo pět i šest stovek lidí každý večer. Chtěl jsem jít jinou cestou, cestou nějakého hledání a zkoušení. Tak jsme se s Lukášem Hlavicou, který byl jak můj spolužák, tak kolega ve Vinohradském, rozhodli, že to zkusíme spolu. A ve stejnou chvíli udělal tu samou věc Mirek Krobot v Národním divadle. Znali jsme se a spolupracoval jsem s ním už dříve, tak jsem se ho zeptal, zda bychom tady v tom prostoru nemohly působit dva soubory. On nás vyzval, zda bychom nemohli dělat divadlo dohromady. Ta spolupráce trvá dodnes.

Zalitoval jste toho někdy?

Ne.

Čím si divadlo získalo svou slávu, ocenění a kvalitu?

Z těch důvodů, proč jsme sem šli. Tedy díky neustálému hledání něčeho nového, kdy se nechceme opakovat. Kdy mluvíme o věcech, které nás herce i lidi v hledišti společně trápí. Dejvické divadlo je herecké divadlo, nikoli režisérské, ačkoli osobnost Mirka Krobota je velmi silná.

Zatímco do roku 2013 jste se rok co rok objevoval v nové hře, pak přišla tříletá pauza až do loňska. Mezitím jste si však vyzkoušel i práci režiséra...

Když jsme odcházeli z Vinohradského divadla, bylo jasné, že Lukáš Hlavica bude v novém angažmá nejen hrát, ale především režírovat, což se zdařilo. Chtěl jsem si režii také vyzkoušet, ale rok od roku jsem se tomu přání vzdaloval, uvědomoval jsem si, že ta práce je velmi náročná a zodpovědnost velká. Mirek Krobot mi to ale neustále připomínal a v roce 2015 jsem se nechal přemluvit a režíroval představení Zásek. I když jsem kolegům zakázal, aby mi říkali režisér, spíš jsem byl ten člověk, který to dává dohromady. Nenašel jsem ale hru, která by mi vyhovovala, a tak jsem před herce předstoupil s tím, že nemám nic a že mám jen nápad a téma a tedy že si ji napíšeme sami. Dneska jsem rád, že jsem do toho šel a že se to povedlo.

Bavilo vás to natolik, že se k režii chcete ještě vrátit?

Mám nějaké nápady, nějaká témata, nějaké žánry a formy, které by mě zajímaly. A pracuji na jejich domyšlení. Protože dvě sezony dopředu jsou v divadle naplánované, mám tedy ještě čas. I když ho zase není tolik, protože vše připravit dá dost práce. Tedy na vaši otázku, zda se chci k režii ještě vrátit, říkám, že jo.

Proč by lidé měli přijít v neděli 18. června na letní den s nadačním fondem Šestý smyl?

Myslím si, že to může být smysluplně, hezky a s radostí prožitý den. Také proto, že lidé mohou přispět na pomoc pětiletému Petrovi, který to opravdu potřebuje.

A váš tip na vítěze fotbalového zápasu mezi týmem Real Top Praha a nadačním fondem Šestý smysl?

To se samozřejmě nikdy neví. Ale protože já nastoupím po operaci spíš jen symbolicky, tak to tedy může dopadnout jakkoli.