25 let Dejvického divadla

Vzniklo jako náhrada za zrušený populární klub Na Petynce. O dvacet pět let později je Dejvické divadlo považováno za jedno z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší v České republice.

„Těžko říct, co za tím úspěchem stojí. Určitě na tom má lví podíl Miroslav Krobot, který zde působil osmnáct let jako umělecký šéf a kladl důraz mimo jiné na dva principy,“ říká Martin Myšička, který působí jako umělecký šéf dejvické scény od počátku letošního roku. „Chtěl, abychom byli herecké divadlo, požadoval, abychom se zde všichni rozvíjeli a byli si vědomi, že každý sice musí být silná osobnost, ale zároveň že je součástí hereckého souboru – tedy organismu, kde je důležitá určitá synergie. A také do divadla zval jiné režiséry a díky tomu jsme získávali podněty od jiných tvůrců,“ vysvětluje Martin Myšička.
„Dejvické divadlo současnosti mi připomíná Činoherní klub v osmdesátých letech minulého století, kdy zde hrála generace, do níž patřil Jiří Kodet, Petr Čepek, Petr Nárožný, Nina Divíšková a několik dalších herců. Dělali dobrou ruskou klasiku, dělali ji výborně, což je velmi těžké a jsem rád, že se to Dejvickému divadlu daří tolik let,“ oceňuje tuto scénu i místostarosta pro kulturu Jan Lacina (STAN).
„Špičková úroveň, jakou si Dejvické divadlo dokázalo udržet již dvacet pět let, je obdivuhodná. Přejeme celému souboru, aby stále nacházel inspiraci ve svobodě a volnosti. Jsme na vás hrdí,“ vzkázala hercům zastupitelka a členka kulturní komise Marie Kubíková (ODS).

V tělocvičně Orla
Na začátku byl Obvodní kulturní dům Prahy 6, pod nějž spadalo několik institucí, včetně tehdy ve městě nejslavnějšího hudebního klubu Na Petynce. Sídlil v objektu, který se měl v restitucích vracet původnímu vlastníku – řádu školských sester svatého Františka. Vzhledem k věku sester se radnice rozhodla nevyužít onu desetiletou ochrannou lhůtu a z morálního hlediska objekt vrátit hned. Pro obyvatele Prahy 6 pak hledala náhradní prostor pro kulturní instituci. „Dům, kde se dnes divadlo nachází, kdysi sloužil jako tělocvična Orla, před válkou se zde hrálo loutkové divadlo, po ní sloužil jako sklady anebo byl nevyužitý. Bylo tedy rozhodnuto, že by mohl být náhradou za zrušený klub. Protože se nachází v bytovém domě a také přímo nad sálem je byt, hudební produkce nebyla možná, přednost tedy dostalo divadlo,“ vzpomíná Eva Kejkrtová Měřičková, ředitelka Dejvického divadla, ovšem i tehdejší ředitelka Obvodního kulturního domu.
Peníze na rekonstrukci městská část alokovala počátkem roku 1992 a začala rekonstrukce. Plakáty s datem premiéry 14. říjen 1992 byly vytištěné dlouho dopředu.

Začalo to Faustem
Premiéra se odehrála v provizoriu, stavební firma tehdy nezaplatila svým subdodavatelům, a tak chybělo třeba topení, podlahy…. První představení byla hra Doktor Johannes Faust, kterou zde uvedli studenti čtvrtého ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. „Vytisknout plakát tehdy nebyla otázka dne, nešlo datum změnit, a tak se zde odehrála tři představení, divadlo jsme zavřeli, vše se dostavělo a dodělalo a od prosince jsme opět otevřeli, tentokrát se vším všudy,“ dodává ředitelka divadla.
První sezonu zde soubory hostovaly, od roku 1993/1994 nastoupil absolventský ročník studentů katedry alternativního a loutkového divadla DAMU spolu se svým pedagogem Janem Boranem, kteří divadlu prošlapali cestu, i vymysleli název. „Dlouho jsme o něm přemýšleli, dělala se i anketa, a pak jsme si řekli, že když mají na Vinohradech Vinohradské divadlo, tak v Dejvicích budeme mít Dejvické divadlo,“ konstatuje Eva Kejkrtová Měřičková. Soubor však po třech sezonách dostal nabídku do Divadla v Dlouhé. Některé inscenace se uváděly i nadále v Dejvickém divadle, některé byly přeneseny do Divadla v Dlouhé. Nejznámější inscenace – Sestra úzkost – se hrála střídavě na obou scénách, takže si někteří diváci změny ani nemuseli všimnout. Trvalo to až do roku 2002, kdy povodně zničily kulisy této inscenace, která se už neobnovovala.
Po odchodu souboru šla ředitelka s dramaturgyní Evou Suklovou stejnou cestou jako poprvé, opět se ozvala katedře alternativního divadla, zda nemají podobný ročník, který by chtěl zůstat pospolu a hrát. Doporučili jí ročník Miroslava Krobota. Ten se ozval také sám s tím, zda divadlo nehledá uměleckého šéfa. A rozhodl se odejít z pozice režiséra Národního divadla. Takovou nabídku nešlo odmítnout. Pod Miroslavem Krobotem zde vzniklo mnoho velmi úspěšných inscenací, ke Krobotovu ročníku z DAMU se přidali další herci – Ivan Trojan, Lukáš Hlavica, Martin Myšička, Igor Chmela a David Novotný. Soubor se poté během let postupně obměňoval. Z původního souboru v divadle stále zůstávají tři herečky – Klára Melíšková, Zdeňka Žádníková a Jana Holcová.

Více než jendiva delní soubor
Miroslav Krobot vybudoval divadelní soubor, který sesbíral nejen mnoho divadelních cen, ale jeho sláva přesáhla hranice divadla. Lidí z divadla jsou podepsáni pod televizním seriálem Čtvrtá hvězda, připravili společné představení se souborem Cirk La Putyka, herci se pravidelně objevuji v televizi, seriálech i filmech… „Mediální známost určitě napomáhá tomu, že to diváky přitahuje do divadla,“ přiznává herec a umělecký šéf Martin Myšička. Zároveň ale připomíná, že lidé nesmějí očekávat, že divadlo bude stejné jako televizní inscenace. „Podle něj je i pro diváky přínosné, že v divadle uvidí herce jinak, než ho mají ´zaškatulkovaného´ z obrazovky či filmu. Rozhodně se tomu nepřizpůsobují divadelní role. Stejně tak se záměrně do repertoáru nezařazují bulvární komedie, i když se podle některých odborníků lidé chtějí v divadle hlavně bavit. „Kdybych chtěl dělat zájezdové představení, zřejmě bych takovou komedii zvolil. Ovšem naše inscenace jsou jiné. Děláme látky závažnější, ale i v Dostojevském či Čechovovi se lidé zasmějí, ale navíc zde zažijí i mrazivé momenty, tajemství, překvapení, něco, co jim dává více než zábavu,“ vysvětluje umělecký šéf. A vyprodané divadlo je důkazem, že i o takovou látku je zájem.
Divadlo chce v tomto duchu pokračovat, chystá spolupráci s režiséry, kteří zde už působili, například Jiří Havelka nebo Petr Zelenka, chystající inscenaci o vědci Antonínu Holém.

Za hranice městské části
Divadlo se však nevyvíjelo jen po stránce umělecké, ale také se osamostatnilo. Instituce Obvodní kulturní dům postupně zanikala – odtrhly se Řepy i jejich dvě zařízení, další (Klub Delta, Kulturní centrum Kaštan) se zprivatizovala. Zbylo jen Dejvické divadlo a dětský folklorní soubor Rosenka, který při něm stále funguje. Divadlo bylo příspěvkovou organizací městské části Praha 6. Ta se však po vzoru magistrátu rozhodla scénu v roce 2004 transformovat na obecně prospěšnou společnost a zůstala jejím zakladatelem. Nešlo jen o změnu názvu, ale především financování. Zatímco v prvním případě je organizace financována svým zřizovatelem vždy, v tom druhém peněžní podporu získat může, ale nemusí.
„Ke cti městské části musím říct, že tak neučinila ze dne na den, ale měli jsme rok, abychom se se situací nějak vyrovnali a pokusili se chybějící finance získat jinde,“ říká ředitelka. Divadlu se podařilo napojit na grantový program hlavního města, který doplnil tu částku, kterou městská část ubrala. Granty jsou divadlu udělovány opakovaně a má je poskytnuté i nyní na další čtyřleté období. V roce 2005 dostalo divadlo takzvaně na rozloučenou od Prahy 6 částku 25 milionů korun, kterou ještě zcela nevyčerpalo, protože se podařilo najít generálního partnera ČSOB. Radnice však divadlo stále podporuje, v budově ho nechává za snížený nájem, rovněž tak investuje do oprav nebo rekosntrukcí, naposledy to bylo letos v létě.
A potřebuje jedno z nejúspěšnějších divadel v republice dotace? Nedokáže se uživit samo? „V našem případě činí podíl z veřejných zdrojů padesát procent a padesát procent jsme si schopni zajistit sami, a to jednak ze vstupného a také z reklamy a od sponzorů,“ konstatuje ředitelka, ale hned dodává, že jsou to ojedinělá čísla. Ve světě bývá úspěchem, jestliže si divadlo samo zajistí dvacet procent financí, v České republice to je v rozmezí třicet až třicet pět procent. „Ano, mohli bychom se uživit sami, ale to by pak byla cena vstupenky kolem dvanácti set korun, téměř trojnásobná než v současnosti. A to bychom nechtěli, protože by se to projevilo i na složení publika a právě jeho různorodost je pro soubor a jeho kvalitu důležitá.“
Městská část změnu právní formy a financování tehdy odůvodňovala i tím, že divadlo dávno přesáhlo hranice Prahy 6 a slouží lidem nejen z celého hlavního města, ale i republiky a svou potřebou přesáhlo možnosti městské části. Divadlo si tehdy nechalo udělat anketu, při níž zjistilo, že zhruba šedesát procent návštěvníků bylo z šesté městské části. Ročně jich sem přijde kolem dvaceti pěti tisíc.
A tip paní ředitelky, jak získat vstupenky? „Já jsem stará generace, já bych si šla ještě stoupnout do té fronty, jiní to mohou zkusit přes internet. Divadlo si je vědomo toho, že lístky nejsou, a tak v posledních letech omezilo prodej, jeden člověk si může najednou koupit pouze po dvou lístcích na dvě představení, tedy celkem čtyři vstupenky v jednom měsíci. Čelíme sice výtkám, že pětičlenná rodina nemůže jít k nám do divadla najednou nebo že musejí stát frontu tři lidi, ale je to jediná možnost, jak zpřístupnit představení co největšímu množství lidí,“ vysvětluje. Na závěr přidává tip pro lidi z okolí: „Často se stane, že si někdo vstupenky nevyzvedne. Zeptat se v pokladně těsně před představením, zda máme volná místa, se tedy může vyplatit.“