Převor Břevnovského kláštera P. Siostrzonek
Prokop Siostrzonek se narodil 9. srpna 1957, pochází z Českého Těšína. V letech 1976–1983 studoval teologii na CMBF v Litoměřicích. Po ukončení studií působil jako kněz ve farnostech olomouckého arcibiskupství. Během studií tajně vstoupil do benediktinského řádu, což později StB odhalila. Na kněze byl vysvěcen v Olomouci 25. června 1983 olomouckým ordinářem Josefem Vranou. Po odmítnutí nabídky na spolupráci s StB ztratil státní souhlas s vykonáváním funkce kněze a pracoval v Tesle Rožnov (1987–1988). V roce 1990 byl jmenován převorem Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově. Aktivně se v této době podílel na přípravě restituce břevnovského kláštera, spolu s Anastázem Opaskem.
Co vás přivedlo k rozhodnutí stát se knězem?
Jsem rodák z Českého Těšína, narodil jsem se ve věřící rodině. Chodil jsem do náboženství, ministroval, měl mnoho dobrých přátel v místní farnosti. To vše formovalo
můj život tak, že jsem začal uvažovat o povolání k duchovnímu stavu.
V 80. letech jste vstoupil tajně do Benediktinského řádu.
O tom, že jsem stal benediktinem, a konkrétně v Břevnově, rozhodlo to, že jsem v rodném Č.Těšíně ministroval P. Aleši Gwuzdovi, do r. 1950 převorovi břevnovského kláštera. Po zabrání kláštera Státní bezpečností v dubnu 1950 byl P. Aleš internován a pak si mohl vybrat práci v zemědělství, hornictví nebo stavebnictví. Vrátil se do rodné Orlové, fáral se svým bratrem jako horník. V šedesátých letech dostal možnost vypomáhat jako kněz v ČeskémTěšíně. To bylo moje první setkání s živým benediktinem. On mi v době mých studií ukazoval cestu k tomuto způsobu života.
Vaše cesta ke kněžství rozhodně nebyla jednoduchá, na čas jste dokonce ztratil státní souhlas, takže jste duchovní službu vykonávat nesměl. Co se vlastně tehdy stalo?
Během svého teologického studia v Litoměřicích jsem se tajně formoval také jako benediktin, jak už jsem řekl. Oficiálně byl život řeholních řádů u nás tehdy zakázán. Po kněžském svěcení v r. 1983 jsem působil jako kaplan v Ostravě, Třinci, Valašském Meziříčí a Olomouci. Tam se přišlo na můj kontakt s opatem Anastázem Opaskem žijícím tehdy v exilu v Bavorsku. Nastaly týdny velkého „zájmu“ bezpečnostních složek….
Jak probíhal kontakt se Státní Bezpečností?
Byly to výslechy v Olomouci, vyptávání, nabídky spolupráce. Když jsem byl pozván na další rozhovor mimo oficiální budovu SNB do nějaké kavárny, odmítl jsem, i když mi bylo stroze řečeno, že budu litovat. Za pár dnů přišel z KNV přípis, že jsem s okamžitou platností zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské služby.
Bylo pro vás těžké smířit se s tím, že se musíte vzdát svého poslání a pracovat v továrně? Nemýlím-li se, šlo tehdy o práci v Tesle Rožnov. Co bylo náplní vaší práce?
Asi měsíc jsem v socialistickém Československu, které hlásalo právo na práci, hledal zaměstnání. Chtěl jsem se vrátit na Valašsko, kde mi dobří lidé nabídli bydlení. V mnoha velkých podnicích jsem byl jako „nespolehlivý“ odmítnut. Nakonec jsem se uchytil v nově otvíraném provoze Testy Rožnov. Stal jsem se operátorem epitaxního přístroje – nanášeli jsme v něm na křemíkové desky vrstvu monokrystalického křemíku při výrobě integrovaných obvodů. Já humanitně zaměřený člověk jsem se stal technikem!
Jak vás přijímali vaši tamní spolupracovníci, vnímal jste z jejich strany nějaké přezírání, diskriminaci, útlak…?
Měli jsme na pracovišti výbornou partu. Všichni věděli, kdo jsem. Stali jsme se dobrými kamarády a scházíme se občas stále, i když v Tesle už od r. 1989 nepracuji. Zásluhu na tom měl jistě i vstřícný postoj našeho vedoucího pana ing. Mirka Kudláka. Ten se svým pověstným humorem často opakoval: „Jsem jediný vedoucí, pod nímž pracuje farář i s kuchařkou!“ Moje nejbližší spolupracovnice Jiřina totiž byla původně kuchařkou….
Máte na tu dobu také nějaké pozitivní,nebo dokonce příjemné vzpomínky?
To pozitivum jsem už zmínil. Přidal bych ještě jedno: naučil jsem se být blízko lidem a jejich problémům. Jak to říkával i Anastáz Opasek při vzpomínce na práci stavebního dělníka: „Bez těch propocených košilí by ze mne zůstal jen nepřístupný prelát!“
Měl jste čest úzce spolupracovat s opatem Anastázem Opaskem, jeho a vaším dílem bylo v roce 1990 navrácení Břevnovského kláštera zpět do rukou církve. Jak se vám podařilo přesvědčit tehdejší úřady, v jakém stavu v té době klášter byl?
Období po listopadu 1989, kdy se mnohé vracelo do těch správných kolejí – obnovoval se i život klášterů – tedy toto období bylo plné nadšení a nových nadějí. Mnozí chtěli pomoci i v Břevnově vrátit klášter tam, kde byl v nejslavnějších obdobích své tisícileté historie.
V celém areálu bylo nutno obnovit všechno, na co se člověk podíval. Bylo by však omylem
se domnívat, že takový areál dáme dohromady jednou provždy. V klášteře se bude vždy v některé jeho části,něco opravovat.
O opatu Opaskovi se traduje, že to byl člověk velmi svérázný, nijak přepjatý. Jak vy na něj vzpomínáte?
Nejvíce jsem si vážil na opatu Opaskovi odvahy začínat znovu ve svých 77 letech a po tolika útrapách života s obnovou kláštera. Nikdo by se mu nemohl divit, kdyby už chtěl zůstat v klidu bavorského kláštera. A pak mě Anastáz Opasek učil hledat na těch druhých to, co nás spojuje. Proto byl nakloněn otevřít klášter k aktivitám všech lidí dobré vůle.
Kolik mnichů dnes klášter obývá?
Někteří naši kněží působí mimo klášter, doma je nás 8 bratří, z toho jen tři kněží. Já jsem doma nejstarší.
Mění se s postupem doby zájem o vstup do vašeho řádu?
Když jsem se ptal našeho opata-primase (je to v současné době Němec), kde je nejvíce zájemců o vstup do kláštera, řekl toto: V zemích, kde je zachována tradice víry (u nás byla tato tradice po několik desítek let narušena); v zemích, kde je dostatečný přirozený přírůstek obyvatel (víme, že se dětí u nás také nerodí moc – budou chybět řemeslníci, natož řeholníci). Nemůžeme tedy čekat u nás fronty u dveří klášterů ani kněžských seminářů.
Co je obvyklou motivací pro takové rozhodnutí? Je jí například i snaha uniknout z obtížné vnější reality?
Když jsem řekl, že nelze očekávat nával u dveří kláštera, musím říci, že není málo těch, kteří by v klášteře chtěli vyřešit své problémy. Na to odpovídám vždy jednoznačně: klášter nemůže vyřešit člověku problémy s prací a ani problémy psychické. Za zdmi kláštera se mu jeho vnitřní problémy mohou znásobit. Pro vstup do kláštera se může správně rozhodnout jen ten, kdo má už určitou zkušenost života z víry v běžném životě a chce ji pak dále prohlubovat za zdmi kláštera.
Můžete popsat, jak takový den za zdmi Břevnovského kláštera probíhá?
Náš společný den začíná 6.15 modlitbou ranních chval a v 7.00 mší svatou. Po snídani se rozcházíme každý za svými povinnostmi – služba ve farnosti, zahrada, provázení turistů,
úklid, práce v knihovně, překládání textů…. V poledne se v 11.30 zastavíme při společné modlitbě a po následném obědě pokračujeme až do 17.00, kdy jsou večerní chvály, ve svých povinnostech. Společně den končíme v 19.45 poslední modlitbou dne. Toto je ideální rámec společného života modlitby a práce v klášteře.
Pokud byste chtěl srovnávat mentalitu, chování lidí v dobách, kdy jste byl vysvěcen na kněze, tedy v roce 1983 s dnešní dobou, co byste o ní řekl? Jak by takové srovnání dopadlo?
Srovnání by bylo asi na samostatný rozhovor. Asi bych vše charakterizoval výrokem jednoho mnicha někdy ze 4.stol. v Egyptě: „Dívám se na lidi a zdá se mi, že strašně spěchají, ale nevědí kam….“
Po roce 1989 zažívala většina z nás euforii z toho, že odešel režim, který perzekvoval církve a jinak smýšlející lidi. Euforii ovšem nahradily nové typy frustrací - z korupce, kriminality, hrozby globálního konfliktu. Existuje podle vás řešení? Nějaké východisko?
Možná bych viděl východisko ve slovech papeže Jana Pavla II. – on poznal život v socialismu, byl papežem v době velkých politických změn v Evropě. Často zdůrazňoval se znalostí lidského srdce: „Člověk by se měl snažit více být než mít!“
Pokud zmíníme jedno z nejaktuálnějších témat současnosti - imigranty - jaký názor na tento problém máte vy sám?
Lidé se u nás přirozeně bojí, i když naše země je vlnou imigrantů dotčena nesrovnatelně méně než země okolní. Lidé v Evropě se bojí, co bude s naší civilizací. Možná je to vhodná příležitost vzpomenout si na kořeny, z nichž naše evropská civilizace vyrůstá.
Jsou to židovsko-křesťanské kořeny, zdravé kořeny. Budeme-li na nich stavět a skutečně žít, pak nás nemusí ohrozit cizí vlivy. Koresponduje to s Exupéryho Malým princem, který jde pouští a ptá se po člověku. Palma mu odpovídá: “Viděla jsem ho před léty. Ale nevím, kde je teď. Vítr ho odvál. Chybí mu kořeny, a to je pro něj velká škoda.”
Blíží se nejvýznamnější církevní svátek roku - Velikonoce. Co byste lidem pro tuto dobu vzkázal a doporučil. I těm, kteří nejsou věřící...
Velikonoce lidé slaví daleko méně než Vánoce, a je to škoda. A přitom se smysl Velikonoc dotýká života každého člověka: smysl utrpení, smrti, naděje na nový život. A proto bych všem obyvatelům Prahy 6 přál, aby si o letošních Velikonocích uvědomili důležitost ctnosti, která je pro současnou dobu tak potřebná. Je to naděje. Václav Havel kdysi v Dálkovém výslechu o této ctnosti napsal: “Naděje je stav ducha, ne stav světa… Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce…Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne….“