Vladimír Beneš - docela dlouhý a vážný vztah
Rozhovor s profesorem Vladimírem Benešem, přednostou neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice, čestným občanem Prahy 6
Plk. prof. MUDr. Vladimír Beneš, CSc.
*30. července 1953 v Praze
Český lékař, specializací neurochirurg, přednosta Neurochirurgické kliniky Ústřední vojenské nemocnice Praha a 1. LF UKLékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni absolvoval Vladimír Beneš v roce 1978, kdy i obhájil kandidátskou práci (CSc.) na Fakultě dětského lékařství UK na téma Experimentální poranění míchy. O deset let později se zúčastnil studijního pobytu Research Fellowship na Barrow Neurological Institution ve Phoenixu v americkém státě Arizona. Do roku 1997 působil na neurochirurgickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde se stal přednostou oddělení. Na 2. LF UK v roce 1993 obhájil habilitační řízení (docent) prací na téma Chirurgie mozkových aneurysmat. V říjnu 1997 pak byl jmenován přednostou Neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN v Praze. Roku 1998 završil obhajobu doktora věd (DrSc.) dizertační prací Arteriovenozní malformace mozku. V r. 2002 se stal profesorem na Univerzitě Karlově v Praze. Působí také ve funkci předsedy České neurochirurgické společnosti a viceprezidenta Evropské asociace neurochirurgických společností, ve které 2011 zastává post prezidenta. Zároveň vede subkatedru neurochirurgie na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ).
Pane profesore, vedle řady zejména odborných ocenění vám přibylo další – stal jste se čestným občanem Prahy 6. Co jste tomu říkal?
Samozřejmě radost veliká. Přesto, že zde nebydlím, tak zde pracuji a tímto aktem jako bych se sem tak trochu nastěhoval.
Vy a Praha 6?
To je docela dlouhý a vážný vztah. Jsem s touto městskou částí naprosto srostlý. Jednak jsem se zde v roce 1953 narodil, to ještě byla ve střešovické nemocnici porodnice, kterou měsíc po mém narození zrušili, jednak jsem vyrůstal Na Bateriích a chodil na základní školu na Norbertově. Mimochodem je to jediná škola, kterou jsem dokončil vcelku na jednom místě. Ve všech dalších v životě jsem zlobil a různě je střídal. Sportoval jsem v Tatranu Střešovice, kam jsem také chodil na svá první piva – byla tam hospoda. No a po vysoké škole jsem si jako doktor odbýval vojnu v Dukle Praha, tedy v Dejvicích.
V těch letech patřila Dukla Praha ke světově proslulým týmům.
To ano, staral jsem se o jejich zdraví, vozil hráče na různá vyšetření a byl jsem rád, že se pohybuji vedle takových hvězd, jakou byli třeba Nehoda, Vízek, Berger. Pro toho jsem často chodil do blízkého hotelu International, kde, nevím proč, často pod vlivem tropil různé výtržnosti. Teď jsem ve stejném hotelu obdržel čestné občanství.
Ústřední vojenská nemocnice – není vám nějak osudově určená?
Určitě, je to skoro domov. Narodil jsem se tady, pracoval tu můj táta a maminka zde byla také zaměstnaná. Hrával jsem si s kluky v areálu nemocnice, bylo to pro mne přirozené, a přitom tajemné prostředí – bydleli jsme v ulici U 3. baterie přímo proti hlavní bráně nemocnice. Tam ostatně žijí moji rodiče dodnes. A to, že zde již osmnáct let pracuji, není jen osudové, ale také proto, že zde jsou pro neurochirurgii výborné podmínky.
Prostředí „úvéenky“ na vás muselo mít svůj vliv, když jste se rozhodoval o své životní dráze.
To určitě, již jsem zmiňoval, že zde pracovali moji rodiče, byl jsem v nemocnici jako doma. Potkával jsem se tady s tátovými kolegy, třeba s profesorem Kuncem, všechny jsem znal. Ostatně Kunc pomohl v ro ce 1971 založit Evropskou asociaci neurochirurgických společností EANS. Stalo se tak shodou okolností na kongresu, který probíhal také v hotelu International, já tam brigádničil jako student, poznal jsem tam svoji ženu a v současné době jsem prezidentem této asociace. Kruh se uzavřel.
O svém oboru často mluvíte s velkou pokorou. Co je na neurochirurgii pro vás tak fascinujícího?
Na to existuje mnoho odpovědí. Ale krátce: člověk, to je mozek. Mozek řídí vaše pohyby, vaší komunikaci, vaše rozhodování, vjemy – řídí všechno. Je to nejsložitější lidský orgán a stále o něm málo víme. Občas zazlobí a my jsme tu od toho, abychom jej léčili. Přichází přitom stále mnoho otázek, na které hledáme postupně odpovědi – a to je fascinující.
Dá se mozek v jeho složitosti vůbec ve vesmíru k něčemu přirovnat?
Právě k vesmíru. Nelze jej přirovnat třeba k počítači, k internetu. To jsou proti mozku jen dětské hračky.
Právě na internetu jsem si našel seznam všech vašich aktivit, členství v mnoha učených společnostech, kde působíte. Je to dlou hý seznam. Mezi tím také figuruje vaše člen ství v Entomologické společnosti AV ČR. Není to překlep?
Ne, to není chyba. Jsem skutečně členem této společnosti, a je to dokonce první společnost, ve které jsem se stal členem, již jako dítě školou povinné. Má kolem tisíce členů a na počet obyvatel je to asi největší entomologická společnost na světě.
Jak jste se dostal k broukům – vždyť nemají mozek?
Mne na tomto přírodním segmentu fascinuje ta různorodost, estetická krása, život. Ale především lov, to je pro mne to hlavní. Zabývám se brouky opravdu jen jako amatér, nijak do hloubky. Je to vynikající relaxace.
Jak se takové sbírky ukládají?
Mám je doma – tam už si zvykli. Máme brouky po stěnách a hlavně uložené ve skříních, v krabicích, je jich kolem 20 000.
Jinou vaší aktivitou byla spolupráce s dvojkou Českého rozhlasu. Vaše úvahy jsem zde rád poslouchal – byly to často exkurze do politiky, ale i do oboru vám nejbližšímu – zdravotnictví. Často jste zde hovořil o evergrýnu – poplatcích. Nesouhlasíte s jejich zrušením?
Ano, nesouhlasím. Nic není zadarmo a to si musíme všichni stále uvědomovat. Naší ambulancí projde ročně skoro 15 tisíc lidí, hospitalizujeme kolem 2500 nemocných ročně. Nikdo z nich si na poplatky nestěžoval – jen rodina jednoho vysokého politika ČSSD. Poplatky samozřejmě zdravotnictví nespasí, ale sloužily jako jistá regulace. Dnes jsou opět ordinace nabité lidmi, kteří si přicházejí pro recept na acylpyrin. Politiky dnes zrušení poplatků mrzí – zrušit je může být populární, ale jejich znovuzavedení je dnes pro ČSSD svatokrádež. Jednou jejich rušením přece vyhrála volby. Nevím, kdo bude mít odvahu je opět zavést, ale myslím, že veřejnost by to dnes snadno přijala.
Hovořil jste také o reformě zdravotnictví. Můžete stručně charakterizovat, co by bylo pro jeho reformu zapotřebí?
Naše zdravotnictví je velice kvalitní, ale potřebuje zeštíhlet. Máme k našim potřebám všeho trochu moc – moc nemocnic, moc ambulancí – to vše je přebujelé a drahé a málo efektivní. A druhou zásadní věcí je nemožnost zaplatit si komerční zdravotní připojištění, což je všude v zahraničí naprosto běžné. To by nalilo do zdravotnictví další peníze a zvýšilo by komfort těm, kdo si jej platí.
Na rozhlasových vlnách jste také často mluvil o politice a politicích. Na jaké úrovni je u nás podle vašeho názoru komunální, místní politika?
Bydlím v Řeporyjích, což je v podstatě vesnice, a tam jsem se naučil, že volba starosty a dalších je pro mne důležitější než to, jakého máme ministerského předsedu. Že místní stavební úřad je pro mne důležitější než nějaké ministerstvo. Místní politiku mohou většinou ovlivnit přímo obyvatelé dané lokality – a to je důležité.
Jste také občanem Prahy 6, i když čestným, tedy i s právem kritizovat. Co vám zde v poslední době vadilo?
Přímo mne vytáčí, že Praha 6 neprosadila, nebo se nepokusila prosadit, nevím, aby bylo metro prodlouženo na Dědinu a dále na letiště, když je to vlastně kousek – za relativně malé peníze. Praha má snad jediná velké letiště, kam nevede metro, když je jen pár kilometrů vzdálené. Přitom plochy kolem letiště by umožnily vybudování velkokapacitních záchytných parkovišť a Praze 6 by se silně ulevilo. Namísto toho máme nesmyslný dopravní uzel Veleslavín se svými nosiči, bude se prodlužovat tramvaj na Dědinu a za astronomické peníze se bude stavět rychlodráha. Ta má u světových letišť smysl, když jsou vzdálená třeba 40 kilometrů od centra města. Selský rozum je ale asi něco jiného než velký byznys a bůhví jaké zájmy.