Ondřej Hejma: Jedu si po dvou kolejích

Frontman skupiny Žlutý pes Ondřej Hejma oslavil začátkem února 55. narozeniny. Bilancovat je pro rockera s jeho elánem a plány trochu předčasné. Přesto s námi byl bývalý Dejvičák a "šestkař" (jak sám říká) ochotný zavzpomínat na dobu, kdy pro něj tato místa byla středem světa.

Už přes dvacet let žijete v Řevnicích, ale Prahu 6 jste nikdy skutečně neopustil?

Pořád se sem vracím, a to z několika důvodů. Hlavním z nich je muzika. Franta Kotva, kolega kytarista, bydlí v Kafkově, pianista Richard Dvořák pro změnu ve Wuchterlově a všichni jsme tak či onak z Dejvic. Dodnes je to naše základna, kde zkoušíme a tvoříme.

V Dejvicích jste vyrůstal?

a prožil i prvních šest let manželství, protože moje manželka, ač ze Řevnic, tu tehdy také bydlela. Ve Skleňáku jsem se ženil a U Zlatého rožně jsme měli svatební hostinu, takže my jsme byli jednoznačně dejvické manželství.

S čím máte spojenou dobu dětství v Dejvicích?

První vzpomínka je sportovní. Bylo mi tak deset a chodil jsem na Kotlářku do lehkoatletického oddílu, kterému tehdy dominovali bratři Tesaříkové. Láďa byl šampion od narození, Richard zase vynikal stylem a šarmem. Byli to moji sportovní idolové.

Potom jsem začal hrát fotbal za Duklu na Julisce, a to mě bavilo mnohem víc. Později jsem se tam vrátil Žlutým psem jako předkapela skupiny Kiss. Byl to tenkrát monstrózní koncert pro několik desítek tisíc lidí, víc než kdykoliv na fotbale. Nádherný zážitek Ani nevím, proč se tam už koncerty nedělají.

Kdy jste se začal seznamovat s hospodským životem?

Když jsem začal chodit na pivo, byl jsem v hospodské branži za zelenáče, zkrátka malinko "opožděnej". Psal se rok 1968, probíhalo "pražské jaro" a bylo mi kolem sedmnácti. To už na mne čekali jiní kamarádi. Třeba Petr Šabach, se kterým jsem předtím chodil na devítiletce do třídy a zkoušeli jsme spolu psát povídky. Ten byl v pivním předvoji, včetně mého staršího bratra.

Kam jste chodili?

Do Terronské, hospoda U Svatýho. Zpěvák Pepa Pilař z Classic R´n´R Bandu mě tam učil pít rum. Svoje japonský hodinky ponořil do rumu, vytáhl je a povídá: "Vidíš, pořád jdou. Takže když to neublíží těm hodinkám, tak ani tobě." Já jsem pak usnul za plotem hned u hospody.

Měl jste nějakou přezdívku?

Měl jsem indiánskou přezdívku "hollow hand" dutá ruka. Protože jsem ji skutečně měl. Přišlo se na to na devítiletce při tělocviku, když jsem při skoku špatně dopadl do písku a na RTG mi nejen řekli, že kost je naštíplá, ale zároveň mi oznámili, že je tak trochu dutá. Na to jsem později dostal modrou knížku. A modrá je, jak známo, dobrá.

Kdy jste přišel na to, že jste rocker a hudebník?

To přišlo později. Hudbu jsem obdivoval a chodil jsem na koncerty, ale nepředpokládal jsem, že mám hudební talent, protože jsem ho neměl po kom zdědit. Až když jsem byl na vysoké, tak jsem se seznámil s Ivanem Hlasem, který tenkrát hrál v kapele Žízeň. Tím jsem se vrátil zase do Dejvic a na Hanspaulku. S Ivanem jsem pak zúročil tu "šabachovskou" hospodskou školu a zároveň jsem se od něj učil dělat písničky.

Také jste se znovu potkal s bratry Tesaříky...

Jasně, znal jsem je jako atlety a holkaře a najednou jsem po letech zjistil, že mají kapelu a bezvadně zpívají. S nimi jsem dával dohromady tu první sestavu Yo-Yo Bandu, ale pak už přišel Žlutý Pes.

Šlo vám od začátku jednoduše skládat písničky?

Imponoval mi Ivan Hlas, který psal vlastní, české texty. To nebylo obvyklé, hodně se tenkrát kopírovalo. On byl typický autor, ale žádný zádumčivý filozof. Dělal písničky, které se daly hrát s kapelou, a to jsem se od něj učil. A praktikoval jsem to v hospodě. To byl ten náš slavný "Houtyš" neboli dneska již neexistující Hospoda U Tyšerů. Hanspaulská legenda.

Říká se, že jste představitelem Hanspaulské rockové školy. Co to bylo?

Vždycky byly v Praze hudební hospody, kde se scházeli aktivní muzikanti a kde se hrálo. "Houtyš" byla v 70. a 80. letech zcela zásadní hospoda, kam dojížděli lidi z celé Prahy. To je ta Hanspaulská líheň. Z ní pak vznikaly kapely, jako třeba Bluesberry, Žlutý pes a další. Ivan byl hlavní písničkář i kytarista. Já jsem zpíval a můj hlavní nástroj byla foukací harmonika. To mi vlastně zůstalo do dneška. Všichni jsme se znali a docházka byla v podstatě každodenní.

Řada lidí navíc na Hanspaulce i bydlela, zatímco já jsem byl lehce přespolní a dojížděl tři stanice autobusem. Často když jsem vystoupil, do Houtyše to bylo asi 200 metrů, tak ty jsem běžel. Nemohl jsem se dočkat. To myslím, že vystihuje moji lásku k hudbě. Nebo k alkoholu? (smích)

Tíhnete i k jiným typům muziky?

Nedám dopustit na "svatou trojici": Beatles, Rolling Stones a Bob Dylan. Já jsem chtěl dělat s elektrickýma kytarama, takže jsme se s Žlutým psem přiblížili spíš těm Stounům. Jako pro textaře je pro mě Dylan hlavním učitelem a inspirací.

Jak se vůbec daří Žlutému psu?

Úměrně poměrům, ale momentálně výborně. Točíme CD, zkoušíme každý den. Nejpozději v dubnu by mělo být hotové a v květnu bychom ho chtěli vydat. Písničky už jsou zaseté jako semínka, pečlivě je zaléváme a teď pomaličku rostou, už se začínají klubat.

Budou tam nové písničky. Máte pořád dost námětů?

Nápady se nacházejí čím dál obtížněji. Když člověk napíše 150 písniček, potom těžko hledáte úplně nová témata. Víte, třeba klasické téma lásky je vděčné, ale v těch pětapadesáti letech už ta důvěryhodnost sdělení není úplně správná. Ale na něco přijdu, zážitky jsou.

Je známo, že pracujete také jako novinář. Nemáte pocit, že jedno nebo druhé trochu šidíte?

Klasický muzikant dělá jenom muziku, a tak je to správně. Já jedu celý život po dvou kolejích. Za komunistů jsem pracoval jako překladatel z angličtiny, taky proto, že jako zpěvák polozakázané kapely bych rodinu neuživil. Pak se změnila doba, ale já se nedokázal rozhodnout jen pro jedno. Když přišly velké úspěchy, Sametová, bylo mi pomalu 45 let. Nechtěl jsem zahodit profesi budovanou polovinu života a jít v tomhle šíleném věku do světa muziky, kde není nic jisté. Řemeslo má nejen zlaté dno, ale je to taková kotva, která mne drží při zemi.

A dá se stihnout obojí?

Jako novinář pochopitelně pracuji na částečný úvazek. To by opravdu nebylo možné, ráno se vrátit z koncertu a jít někam na tiskovou konferenci. Ne, že by se to nikdy nestalo, ale není to ten správný standard. Zvlášť, když do toho občas přijde nějaká práce v televizi, cestování, golf

Je to neobvyklé mezi hudebníky, mít tolik různých povolání?

Ano, je to neobvyklé. A já k tomu dodávám se skromností sobě vlastní, že to není dobře. Když to jde, muzika se má dělat naplno, to je bez diskuse. Mě se to díky historickým okolnostem nepovedlo a už u toho asi zůstane. Mně to totiž takhle upřímně baví. Jinak bych to nedělal.

Foto: BMG Sony Music