Rozhovor s Tomášem Řehákem

Za nejlepší knihovny považuje ty v severní Evropě. „Vždycky, když jsem byl ve Skandinávii, říkal jsem si, že jsou stále kousek před námi. Nyní ale mohu říct, že na Petřinách máme knihovnu, která si v ničem nezadá s těmi severskými a tím nejlepším, co nabízejí,“ říká ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák.

Dostal jste někdy pokutu za pozdní vrácení knížek do knihovny?
Ano. A stále ještě dostávám. Přijde mi e-mail, ve kterém sám sebe upozorňuji, že musím zaplatit pokutu. Ale já jsem vždycky byl nepořádný čtenář, který špatně vracel knihy. V dobách, kdy mi bylo šestnáct nebo sedmnáct let, se platily pokuty kolky, které jste si musel koupit a nalepit do čtenářského průkazu. Dali mi tehdy celý ten arch i s okrajem, jak vysokou jsem měl pokutu. Dlouho jsem si to schovával jako určitou relikvii.

Dáváte přednost tištěným knihám, nebo používáte raději čtečku?
Převážně čtu na mobilu. U běžné beletrie typu detektivka nemám žádný sentiment vůči papírovým knihám. Elektronické jsou pro mě praktické, protože je mám vždycky po ruce. Mobil mám stále u sebe, mohu si číst na zastávce při čekání na tramvaj, v čekárně u doktora, doma v posteli. Ale jsou samozřejmě tituly, které chci držet v ruce jako vytištěnou knihu.

Jaké?
Knihu, která je zároveň uměleckým artefaktem. Dále některé odborné knihy. Když v nich máte hodně tabulek a grafů, které byste měli přeformátovávat na jiný rozměr, zjistíte, že vám papír vyhovuje lépe. A když se mám soustředit, třeba dělám-li korekturu textu, nebo posuzuji-li nějakou práci, většinou si je vytisknu, protože na tištěný text se dokážu víc soustředit.

Kolik vlastně z celkové činnosti knihovny připadá na samotné půjčování knih a kolik tvoří další programy, koncerty, výstavy, vydávání knih a podobně?
Na to vůbec není jednoduchá odpověď. Protože bude hodně záležet na tom, čím to budete poměřovat. Výborným příkladem je vydávání e-knih. Máme jedno oddělení, které – když to hodně zjednoduším – svoji činnost zhruba půl napůl dělí právě mezi vydávání e-knih a záchranu, konzervaci a digitalizaci starých tisků. Tedy na vydávání e-knih se podílí třeba jen šest lidí na plný úvazek. To je vlastně velmi málo, když si vezmete, kolik knihovníků u nás pracuje. Ale když to vezeme podle počtu stažených e-knih za rok, je jejich počet skoro stejný jako těch tištěných. Není tedy úplně jednoduché odpovědět, jakou část u nás tvoří půjčování klasických knih.

A co další kulturní akce jako přednášky, autorská čtení, koncerty?
Před lety jsme si dělali na tohle téma docela rozsáhlý výzkum, tehdy půjčování tvořilo zhruba sedmdesát procent činnosti knihovny. Trendem ale je, že samotné půjčování klesá a přibývá ostatních akcí. Za loňský rok jsme kupříkladu připravili přes osm tisíc různých kontaktních akcí.

To je vážně hodně. Nepřestávají být knihovny místem půjčování knih a nemění se tak trochu ve společenská a komunitní centra?
Na tato mediální klišé, že knihovna není jenom půjčovnou knih, narážím často a vždycky se trochu rozzuřím. Knihovny nikdy nebývaly pouze půjčovnou knih, od samého začátku jsou to kulturní a vzdělávací demokratické komunitní instituce. K podpoře kulturní a vzdělané společnosti přispívaly vždy a využívaly k tomu různé nástroje. Nejúčinnějším nástrojem bylo půjčování knížek, protože knížky představovaly a představují esenci informací. Tím, že půjčujete lidem knížky, zvyšujete jejich kulturní povědomí, jejich vzdělanost a zároveň budujete kulturní pospolitost, která drží lidi pohromadě. Dnes to platí stejně jako v minulosti. Jen dnes už máme i spoustu dalších možností.

O budoucnost knihoven se tedy nebojíte? Nehrozí, že by je časem nahradila jedna místnost či budova se serverovnou a výdejové okénko?
Důraz na knihovnu jako fyzický prostor roste. Když byste sledovala vývoj knihoven na severu Evropy, zjistíte, že v roce 2007 otevírají v Amsterodamu centrální knihovnu, která je největší v Evropě. Další velká skvělá knihovna začíná sloužit v dánském Aarhusu, následují Helsinky a naposledy se dvě velké městské knihovny otevřely v roce 2020 v nizozemském Utrechtu a v norském Oslu. Všechny tyto knihovny mají jedno společné, počet svazků na metr čtvereční dramaticky klesá, tedy méně prostoru v nich zabírají knížky a mnohem více prostoru je věnováno lidem.

Co vám udělalo v poslední době v práci největší radost?
Otevření pobočky na Petřinách, protože to je vyvrcholení našeho dvanáctiletého úsilí. Z toho deset let trvala papírová válka, o územní rozhodnutí jsme žádali celkem třikrát, než se nám ho podařilo získat. Je trochu překvapivé, že povolit stavbu ve veřejném zájmu je takhle náročné. Postavit ji pak trvalo dva roky. A protože to byla největší investiční akce v dějinách knihovny. Tak jsem si říkal, že jestli mi něco zlomí vaz jako řediteli, bude to nějaký průšvih kolem této stavby. Proto jsem moc rád, že to dopadlo skvěle.

Šlo by ji tedy srovnávat s těmi nejlepšími ve světě?
Vždycky, když jsem byl ve Skandinávii, říkal jsem si, že jsou stále kousek před námi. I když ne úplně ve všem, proto třeba ve vydávání e-knih se nám je povedlo předběhnout a třeba finské kolegy moc zajímalo, jak to děláme a chtěli se od nás učit. Nyní ale mohu říct, že máme i knihovnu, která si v ničem nezadá s těmi severskými a tím nejlepším, co nabízejí.

Kam jste chodil do knihovny jako malý?
Pobočka mého dětství byla na Ořechovce. Je smutnou shodou okolností, že to byla úplně první knihovna, kterou jsem jako ředitel musel nechat zavřít.

Vy na Ořechovce bydlíte od narození, v domě, který nechal postavit váš pradědeček.
Ano, tam jsem se narodil a tam hodlám i umřít. Ten dům nechal postavit pradědeček v třicátých letech minulého století, ale protože byl židovský lékař, nacisté ho odtamtud samozřejmě vyhnali. Po válce věci nešly tak rychle, jak by měly, proto než nám dům stačili vrátit, byl tady rok čtyřicet osm. I po něm měl pohnutou historii, moje máma vyprávěla, že právě v našem domě zatkli Marii Švermovou.

Takže se do něj rodina vrátila až v devadesátých letech?
To také ne, vrátil se nám během restituce v padesátých letech.

V padesátých letech probíhaly restituce majetku?
Ne. Ale moje máma, která byla vždycky drzá jako opice, napsala dopis tehdejšímu vedení státu, že jediný právní titul, na jehož základě naše rodina dům pozbyla, byly nacistické a protektorátní dekrety. A že nepředpokládá, že by Československá socialistická republika považovala nacistické dekrety za součást svého právního řádu, a tudíž tedy neexistuje žádný právní důvod, proč nám dům nevrátit. Byla to možná provokace, ale k velkému překvapení všech zúčastněných nám skutečně stát vyhověl a dům vrátil někdy v polovině padesátých let.

Rodina vás také přivedla ke skautingu, je to tak?
To bylo ze strany otce. Tam jsem už třetí generací skautské myšlenky, mí synové čtvrtou.

Pěstoval se u vás skauting i za totality?
Můj táta umřel, když mi bylo devět let. On byl politický vězeň, který byl v roce čtyřicet devět součástí pokusu o svržení komunistického režimu, který organizovala Dagmar Skálová. Měl ale štěstí, že se nepřišlo na to, že byl jednou z významných postav tohoto pokusu o ozbrojené povstání, proto dostal jen pětiletý trest, který si celý odseděl. Například Jiří Navrátil, který byl v hierarchii té organizace na podobné úrovni, dostal dvacetileté vězení a strávil v něm jedenáct let. Otec si pak za Pražského jara požádal o vymazání trestu, což se formálně stalo, v roce 1973 ale zemřel. Proto když jsem se já hlásil na gymnázium a na vysokou kolu, jeho trest v mých kádrových materiálech nebyl. Na školách se tedy nedozvěděli, že jsem synem politického vězně, který se pokusil o ozbrojenou vzpouru proti komunistickému režimu.

Proč máte skautskou přezdívku Špalek?
Dlouho jsem neměl žádnou skautskou přezdívku, tahle je až z roku osmdesát šest. Přišel jsem k ní díky absurdní historce. Zajímavé je, že na tohle se mě pravidelně skauti také ptají.

Ptám se také...
Tehdy jsme dělali srazy turistických ovšem kvazi skautských oddílů. Na jeden víkendový sraz nás dorazilo šest nebo sedm oddílů, každý minimálně o dvaceti členech. Na sobotní večer jsme měli naplánovaný táborový oheň. Ale kam usadit bezmála dvě stovky lidí? Tak jsme si v lese půjčili – a druhý den zase vrátili – špalky. Protože to byly prostě opravdu velké kusy, tahali jsme je my dospělí. Já s klukem z jiného oddílu, který si shodou okolností vedl trampský cancák. V neděli si do něj nechával podepsat všechny lidi, se kterými měl o tom víkendu něco společného. Se mnou tahal dřevo, chtěl mě tam také. Ale protože jsme se nepředstavili a nevěděl, jak se jmenuju, tak obcházel člověka za člověkem a ptal se, kde najde toho chlapa, co s ním tahal špalky. Když už to opakoval nevím po kolikáté, zkrátil to, že hledá toho špalka. Takto jsem přišel ke své přezdívce.

Co dnešním dětem dá skauting?
Skoro všechno. Je to jeden z opravdu osvědčených způsobů, jak obohatit člověka a připravit ho na všechno, co ho v životě čeká. Když se podíváte, čeho si dnes zaměstnavatelé nejvíce cení na lidech, tak si můžete odškrtávat skautské vlastnosti jednu za druhou. Klukům a holkám dává to, čemu se dneska říká soft skills. Když čtrnáctiletý kluk vede na táboře družinu při službě v kuchyni, ví, že by měl mezi ostatní rozdělit práci, dát jasné příkazy, že výkřiky typu dělejte někdo něco prostě nefungují. Naučí se zde spolupracovat, komunikovat, hledat shodu, vést se a být veden. Tedy věci, které jsou pro život důležité. Vybudují si sebevědomí, když sami sobě něco dokážou, stačí když rozdělají oheň v dešti, uvaří jídlo pro dalších třicet lidí nebo ujdou tolik kilometrů s těžkým batohem, že tomu před tím sami nevěřili. Získají samostatnost a schopnost spolehnout se sami na sebe. Myšlenky skautingu ani po více než sto letech nezestárly a stále fungují. Je to podle mě nejúspěšnější výchovná metoda, která se kdy zrodila.

Proč je nejvyšším skautským vyznamenáním právě Řád stříbrného vlka?
Řád stříbrného vlka je obdobou Řádu bronzového vlka, což je celosvětové vyznamenání. Vlk proto, že to bylo skautské jméno celosvětového zakladatele Roberta Baden-Powella, které mu dali Afričané. Pokud vím, jediným českým držitelem tohoto světového ocenění byl právě Jiří Navrátil, taktéž z Prahy 6.

Držitelů Řádu stříbrného vlka může být maximálně dvanáct. Vy jste jedním z nich. Je to velká čest?
Do dneška je mi z toho úzko, v jaké společnosti jsem se ocitl. Mimochodem, dneska nás není dvanáct, tři řády jsou neobsazené, protože jejich držitelé zemřeli. Díky tomuto ocenění jsem se ocitl mezi výjimečnými osobnostmi, které řád dostaly vesměs za roky v lágrech a vězeních. Jsem nejmladším držitelem toho ocenění, těm ostatním můžu nebo jsem mohl chodit akorát pro pivo. Stále si říkám, jestli se náhodou někdo nespletl. Samozřejmě je to pro mě ohromná čest.

Tomáš Řehák (*1964)
⟶ vystudoval obor teorie pravděpodobnosti a matematická statistika na Matematicko-fyzikální fakultě UK a doktorský obor Informační věda na FF UK
⟶ v roce 1992 začal pracovat v městské knihovně v Praze jako expert pro automatizaci knihovních agend
⟶ v roce 2002 se stal ředitelem Městské knihovny
⟶ od roku 2015 je předsedou Sdružení knihoven ČR
⟶ v roce 2001 se stal jedním ze zakladatelů Skautské nadace Jaroslava Foglara a je předsedou nadační rady
⟶ jeho dědečkem byl významný prvorepublikový skautský činovník Bohuslav Řehák–Sláva, otec Jiří Řehák se zapojil do příprav protikomunistického puče
⟶ po roce 1989 se podílel na obnovení skautingu v ČR, v této organizaci zastával různé dobrovolné funkce
⟶ v roce 2021 mu bylo uděleno nejvyšší české skautské vyznamenání – řád Stříbrného vlka
⟶ od roku 2023 je viceprezidentem Unie zaměstnavatelských svazů pro oblast kultury
⟶ od roku 2023 je členem Rady České televize