www.praha6.cz
email

Nechybí jim chuť vyhrávat

S malými sportovci, kteří se účastnili zimních dětských olympijských her, a s paní Sabinou Rogie, českou medailistkou zimní paralympiády 2002 v Salt Lake City, se sešel starosta Pavel Bém spolu s dalšími představiteli úřadu m. č. Praha 6 při slavnostním obědě, aby jim poblahopřáli a předali zajímavé dárky.

Sabina Rogie, která má vadu zraku, ČR reprezentovala letos na zimní paralympiádě v Salt Lake City velmi úspěšně: s vodičem Michalem Karáskem získala dvě bronzové medaile ve slalomu a v obřím slalomu. Kromě obou uvedených disciplín jezdí rovněž superobří slalom. Teprve pětadvacetiletá Sabina lyžuje už od tří let, a to i přes obavy lékařů o její zdraví. Lyžování má ostatně v krvi – její otec byl trenérem nejlepších pražských oddílů Slávie Žižkov a později Kotvy Praha, a sestra Andrea lyžovala závodně ve středisku v Peci pod Sněžkou. Od lyžování ji neodradil ani těžký úraz – otevřená zlomenina stehenní kosti si vyžádala deset týdnů v nemocnici a chmurné předpovědi lékařů, že již nebude moci chodit. A přesto se znovu postavila na lyže.

Kde jsou vlastně počátky vašeho závodního lyžování?

V patnácti letech jsem začala navštěvovat střední školu pro zrakově postiženou mládež v Nových Butovicích. Tam jsem se dověděla o lyžování zrakově postižených a o lyžování s trasérem. To byla pro mne velká změna, nikdy jsem za nikým nejezdila. Profesorka tělocviku paní Beranová mi dala kontakt na Kateřinu Teplou (mou největší českou soupeřku), a tak začala moje závodní kariéra. Nejprve jsem se zúčastnila mistrovství ČSFR, kde jsem byla jednou první a jednou druhá. V tom roce se konala také zimní olympiáda a následně paralympiáda ve francouzském Albertvile. Nominace ale byla v té době už uzavřená, takže jsme měly se sestrou smůlu. Následoval čtyřletý olympijský cyklus, v němž jsme společně absolvovaly několik důležitých závodů, na nichž jsme se skvěle umístily, a tak jsme v roce 1994 odjely na paralympiádu do norského Lillehammeru. Tenkrát se ale sešlo v mé kategorii málo závodnic a v důsledku toho nás nenechali závodit. Bylo to velké zklamání, vzpomínám, jak jsme to s Kateřinou obrečely. Aby se tato situace neopakovala, začalo platit pravidlo: při malém počtu závodnic – sloučení kategorií s přepočítávacím koeficientem. Tento způsob však není příliš ideální. Musíme být o několik vteřin rychlejší než soupeřky v kategoriích B1 a B2, které mají těžší zrakové postižení.

Po Lillehammeru jsem začala jezdit s Michalem Karáskem, protože sestra Andrea dostudovala právnickou fakultu a začala se věnovat pracovním povinnostem. Michal také závodně lyžoval v Peci pod Sněžkou, tatínek ho oslovil, zda by se mnou nechtěl lyžovat, jemu se to zamlouvalo, a tak je mým současným trasérem.

Prozradíte, jakých největších úspěchů jste dosáhla či čeho si nejvíce ceníte?

Mezi největší úspěchy řadím bezpochyby dvě druhá a jedno třetí místo z paralympiády v japonském Naganu a samozřejmě letošní dvě bronzová místa z paralympiády v americkém Salt Lake City. Letošního umístění si ovšem cením daleko více než výsledků z Nagana, protože letos byla velká konkurence a spojení kategorií B2 B3 způsobilo kvalitní, vyrovnané, a tak i velmi napínavé závody.

Na jaké další výhry se chystáte v budoucnu?

Nerada mluvím o budoucnosti, raději se zabývám současností. Tím myslím nejen sportovní, ale i soukromý život. Možná vaše otázka míří na paralympiádu v roce 2006, ale já nejsem schopná odpovědět. Čtyři roky, to je dlouhá doba a já už jsem ve věku, kdy se ve mne začínají probouzet mateřské pudy. S lyžováním nechci skončit, to by mi moc chybělo, ale závodění se bude rozhodně odvíjet od rodinného života a já svou rodinu řadím na první místo. Chtěla bych ale říci, že za své výsledky vděčím hlavně své rodině. Tatínek se mnou strávil nespočetné množství hodin na lyžích a do roku 1999 byl trenérem reprezentace zrakově postižených sportovců. Salt Lake City se bohužel nedožil, jinak by tam určitě nemohl chybět, jako trenér, a těšit se z výsledků. Mluvila jsem o sestře a tatínkovi, ale musím se zmínit i o mamince, protože ona to naše „sněhové šílenství“ prožívala asi nejvíce neustálým praním, vařením, uklízením a nervovým vypětím, zda se jí vrátíme v pořádku domů. Jsem jí za to vděčná, protože jen díky její starostlivosti a péči jsem se i na horách mohla cítit jako doma.

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz