www.praha6.cz
email

Psychoterapie – možnost pro moderního člověka

Od loňského podzimu je na Praze 6 v provozu Dejvické psychoterapeutické centrum (DPC). Klinický psycholog tohoto zařízení, Mgr. Jan Siřínek s námi hovořil jak o nově vzniklém centru, tak o psychoterapii vůbec.

Proč jste se vlastně rozhodli založit psychoterapeutické centrum?

Centrum jsme založili jako skupina psychologů a psychiatrů, kteří sdílejí určité představy o tom, jak poskytovat psychoterapeutické služby. Seznámili jsme se v RIAPSu, kde každý z nás po kratší či delší dobu pracoval a kde jsme se všichni mnoho naučili. Když se tam však nedávno znovu změnil zřizovatel, vedení a tím přirozeně i poměry, usoudili jsme, že naše chvíle nadešla a oddělili jsme se.

Mluvíte o určité představě poskytování psychoterapeutických služeb. Lze ji čtenářům přiblížit? Liší se také nějak od té „standardní“ péče?

Pro značnou část veřejnosti je psychoterapie stále ještě něčím, nač jsou odkázáni pouze ti, kteří v životě selhali. Návštěva psychoterapeuta pak pro tuto skupinu znamená zhruba totéž jako společensky se znemožnit. Možná jste si leckdy všimla, s jak zvláštním akcentem vyslovují někteří lidé všechna sousloví obsahující v sobě slůvko „psycho“. Druhým podobným společenským klišé je představa lehce znuděné choti amerického milionáře, která ze snobských důvodů za mnoho peněz tráví dlouhé hodiny u „svého analytika“, kde si vymýšlí malichernosti. My bychom rádi pomáhali tato klišé rozpouštět a místo nich svou prací rozsévat mezi občany Prahy 6 zprávy o tom, že psychoterapie je přirozenou, dobrou možností, po níž moderní člověk bez okolků sahá, když to potřebuje. Naším východiskem je také rychlá dostupnost. Na konzultaci se v rámci tzv. pohotovostní psychoterapeutické služby lze domluvit do 24 hodin, přičemž se snažíme být časově hodně přizpůsobiví. Takto přicházejí lidé, kterým se něco stalo nebo které něco intenzivně trápí. V řadě případů jde o vyostřené vztahové problémy, o rodinné krize – tedy o situace, které člověka tíží a v nichž blízcí nejsou oporou. To je právě případ rodinných krizí a konfliktů ve vztazích. Rovněž časté jsou návštěvy těch, kteří si chtějí něco ujasnit a blízké neradi zatěžují. Přicházejí i ti, kteří nechtějí riskovat indiskrétnost v okruhu známých.

Jak vypadá pomoc v těchto případech?

Pokud přijde klient jen jednou, což leckdy stačí, tak s ním celou situaci probereme, pomůžeme mu zorientovat se v ní a sdělíme mu své názory a doporučení, podložené vzděláním a zkušeností. Zde tedy nejde ani tak o psychoterapii, jako spíše o poradenství.

Jaký je v tom rozdíl?

Poradit znamená nabídnout poměrně jednoduché kroky, které se v těch či oněch situacích obvykle osvědčují. Nabídnout je a nechat klientovi na zvážení, jestli je akceptuje či nikoliv. Poradit znamená informovat. Může to pomoci ke zvládnutí akutní situace. Nevýhodou rad je jejich povrchnost a téměř neúčinnost, pokud jde o vnitřní problémy, o to, jak se člověk cítí a co by skutečně potřeboval. Zde rady nepomohou, zde začíná psychoterapie. Psychoterapeut neradí, nepředkládá připravené recepty, ale pomáhá klientovi uvědomovat si, co se děje v jeho nitru, dešifrovat to, co prožívá. Až v návaznosti na to se zkoumá co je třeba dělat navenek. Pomáhá tedy klientovi propojit to, co prožívá s tím, co dělá.

Řekněte něco o psychoterapii, v čem vlastně může člověku pomoci?

Zcela obecně, psychoterapie nám napomáhá přicházet na to, co a jak s vlastním životem. Neustále řešíme nějaké otázky, ocitáme se před problémy, překážkami, na křižovatkách. Tak jsme na tom všichni, bez výjimky. Musíme se rozhodovat, jednat, prožíváme těžká období. Mnozí pak potřebují někoho, kdo s nimi bude schopen smysluplně komunikovat o podstatných otázkách jejich života, aniž by k nim byl vázán poutem osobního vztahu či společenské role. Tato potřeba není slabostí ani nesamostatností. Daleko spíše je projevem touhy po změně, snahy obstát co nejlépe, tendence nepodlehnout zvykům a zaběhlým stereotypům, odhodlání nerezignovat. Společenské povědomí často vidí v klientovi psychoterapie slabocha či marnivce, my v něm naproti tomu spatřujeme člověka, který je otevřený novému a hledá, jak si vést co nejlépe.

To skoro zní, jakoby byl „divný“ ten, kdo na psychoterapii nechodí...

Tak to rozhodně není, jde mi spíše o důraznou opozici vůči oněm „fosiliím“ veřejného mínění, s nimiž se v praxi setkáváme tak často. Jistěže, většina lidí se obejde bez psychoterapie a nachází signály, kudy dál, v jiných věcech. Jsou ovšem i lidé, kteří mají závažné těžkosti a o psychoterapii nikdy nezavadí. A také se nedá říci, že je to špatně. Všechno je možné. To, co jsem říkal, platí tedy zejména pro ty, kteří by rádi, ale neodváží se.

Jak dlouho psychoterapie trvá?

To je různé, nejsou pro to striktní pravidla. Záleží na objednávce a domluvě. Dosud jsme mluvili o těch, kteří se přijdou poradit a zase odejdou. Jiní přijdou několikrát. Cíle je dosaženo tehdy, jestliže se s naší pomocí lépe vyznají v sobě, ve svých pocitech, i v tom, co se děje okolo nich. Cítí se silnější, uleví se jim, překonají to nejhorší a odcházejí. Pak jsou ti, kteří nejsou pod vysloveným tlakem situace, avšak chtějí, aby v jejich životě došlo ke změně. Obvykle ani neočekávají okamžitý, viditelný efekt, což je dosti zvýhodňuje – mají v sobě totiž více klidu a soustředění. To jim umožňuje povšimnout si ve svém prožívání jemných odstínů emocí, které snadno uniknou těm, jenž jsou netrpěliví a všechno chtějí hrrr. Rozlišování takových zdánlivých bezvýznamností totiž mnohdy rozhoduje o tom, bude–li klient po čase odcházet s vnitřní jistotou, že se pohnul z místa či bude–li mu připadat, že ztratil čas. Tato část klientely, o níž mluvím, dochází déle – obvykle několik měsíců, každý týden nebo ob týden. Přijdou třeba koncem zimy a končí počátkem léta. Po nějaké době, třeba po roce, pak přicházejí, poreferují o změnách a zase jdeme kousek cesty spolu. Podle mé zkušenosti je období v délce zhruba dvou, tří měsíců takovou základní periodou, kdy lze zaznamenat skutečné vnitřní změny.

Psychoterapie je tedy na pokračování?

Určitě. Jsme rádi, pokud to lidé mohou takto chápat. My psychoterapii bereme jako pomocníka při hledání životní cesty a rozvíjení různých vnitřních kvalit. Pokud se k nám lidé vracejí, je to pro nás známkou toho, že se naučili psychoterapii používat, tedy nikoliv známkou recidivy nemoci. Když tu myšlenku ještě podtrhnu, řeknu, že psychoterapii lze doslova pěstovat – pěstovat, jako třeba dnes módní tai–chi, jógu či jinou disciplínu, která vede člověka pod povrch věcí i vlastního života.

Používáte nějakých speciálních metod?

Ano, v DPC se mimo jiné hodně orientujeme na psychoterapii orientovanou na tělo. Je tím míněn předpoklad, že to, co se děje v našem těle, jak je cítíme a prožíváme ve zdraví i nemoci, lze smysluplně uchopit psychologicky. Z toho vychází i řada speciálních technik. Kolegové jsou orientováni na tzv. Biosyntézu, což je oficiální název mezinárodně uznávaného psychoterapeutického směru. Já se systematicky cvičím v Psychomotorickém terapeutickém systému podle Alberta Pessa. Jde o velmi originální metodu, která má svůj základ ve výrazovém tanci a pohybovém divadle. V DPC jsme již uskutečnili vícero úspěšných skupinových aktivit orientovaných na tuto metodu a plánujeme další. Právě tyto terapeutické postupy patří k těm, které lze dobře „pěstovat“ jako pomůcku osobního zrání, jak jsem o tom mluvil.

Kolik lidí se za dobu vaší existence na vás obrátilo?

Přesné číslo vám neřeknu, řádově jsou to stovky.

Mluvíte o Praze 6, v názvu pak máte název čtvrti ...?

I v tom je obsažen náš pohled na věc: taková zařízení podle našeho názoru prostě patří ke každému menšímu městu či velkoměstské čtvrti, jak je to běžné ve vyspělých západních zemích. Ten místně popisný název se nám však i líbí – je konkrétní, obsahuje informaci a zároveň má v sobě i jistou poezii.

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz