www.praha6.cz
email

Hledání člověka je to nejtěžší

V okamžiku, kdy jsem žádala Ivana Trojana o rozhovor, bylo na jeho tváři znát určité napětí. Je totiž nesmírně časově vytížený a navíc má pocit, že vše podstatné už řekl. Nakonec jsme se přece jen dohodli – budeme si povídat při delší pauze mezi dvěma výstupy ve hře Brouk v hlavě, v níž hraje v divadle Na Vinohradech. Přišel v kostýmu, s rozcuchanými vlasy a nalíčeným monoklem.

To vás na tom jevišti tak ničí?
Dělám, co mám rád, ale přesto mohou devastovat a ničit.

A co ten monokl? Dostáváte v té hře od někoho pěstí?
Vlastně taky. Hlavní hrdina Kamil je takový milý nešťastník, který způsobuje směšné situace. Neumí navíc vyslovovat souhlásky, takže i to vyvolává úsměv.

Hrál jste takového „milého nešťastníka“ i v Samotářích?
No milého… on začíná být milý až ve chvíli, kdy se mu hroutí život. Zprvu je to spíš sebevědomý, lehce arogantní mladý muž, který končí tím, že ho někde ráno ochcává pes…

V poslední době nejčastěji zmiňované postavy – tedy Samotáři, Jarý ze seriálu Četnické humoresky a Oblomov – každá pochází z jiného časového pásma, z jiné doby… vyměnil byste současnost za jiný čas, jiné prostředí?
Já jsem docela spokojený s tím, ve které době žiji, ale je pravda, že dvacátá, třicátá léta a dobu první republiky mám rád. I když je dneska trošku spojená s idealismem, v té době to asi nebylo pro mnohé lidi lehké, ale přijde mi, že byla taková férovější a pomalejší, že život nebyl tak překotný, a zrovna ti četníci… to byl stav, kdy věci jako čest hrály značnou roli.

Ti tři hrdinové jsou dost odlišní a rozdílní. Napadá mě, je pro herce lepší hrát celoživotně jen třeba dva, tři typy postav, nebo je naopak lepší různorodost? Může se i dobrý herec „utopit“ v množství postav, které hraje?
Ani výkon skvělého herce nemusí být vždy perfektní a každý se může v něčem „utopit“. Ale každý člověk je jiný, nezaměnitelný, což také znamená, že když hraju pět, deset, patnáct postav, tak každá má v sobě něco jiného a mým úkolem je ty zvláštnosti nebo charakterové rysy, cíle života, směřování, myšlení, vystihnout. Od toho je vlastně i to zkoušení, hledání člověka. To je na herectví to nejtěžší. A kdo tohle hledá a snaží se, aby nebyl pokaždé stejný, tak se vydává na těžkou, namáhavou cestu. Jen tak to jemu i ostatním může něco přinést. Když se tohle daří, čím víc toho v sobě objeví, tak se pak sám člověk i jeho herecký rejstřík rozšiřuje. Já skrze ty postavy objevuji spoustu věcí. Každý máme v sobě všechno – city, vášně i schopnost zabít – jen někde zasuté. Herec to v sobě musí probudit.

Může tedy Ivan Trojan říci, co skrze hraní v sobě a pro sebe objevil?
Teď nevím konkrétně… ale myslím, že je to spousta otázek, ano jsou to otázky. Třeba když se hráli bratři Karamazovi, tak témata, která v této hře jsou, navozují obrovské množství otázek a člověk na ně hledá odpověď.

Proč jste se rozhodl pro herectví, přitahovala vás možnost projevovat navenek určité vnitřní pocity?
Rozhodl jsem se asi dost intuitivně. Chtěl jsem být sportovec a studovat fakultu tělovýchovy a sportu. Dělal jsem vrcholově basketbal a až ve třeťáku na konci jsem se rozhodl, že půjdu na divadelní akademii. Ačkoliv můj táta je herec, já jsem tomu dlouho odolával, a do divadel jsem ani moc nechodil. Až vlastně na škole jsem zjišťoval, co to všechno obnáší a co mi to otevírá a jak jsem taky hloupej.

Jak se vám žije, když máte sám tak málo času, manželka je také herečka a máte spolu dvě malé děti?
Den je teď naplněný od rána až do noci. Spím tak pět hodin, čas na přípravu se díky dětem smrsknul na minimum a já se musím třeba po představení ještě učit a přemýšlet nad tím, co dělám. Takže na jednu stranu je to krásné, ale čím dál víc si uvědomuji, že chci být víc s rodinou. Cítím únavu. Jedu už takhle několik let bez prázdnin a ani teď to nebude jiné. Točit se totiž bude další pokračování četníků.

Neodpočinete si, ani když bude vaše domovská scéna – Dejvické divadlo– kvůli rekonstrukci zavřená?
Moc ne. Kvůli humoreskám budu jezdit do Brna a do toho budu zaskakovat v našem divadle do Večera tříkrálového a k tomu ještě máme s DD zájezdy.

Jak se vlastně těšíte na novou podobu divadla?
Moc, ale mám jen drobnou obavu. Aby se nevytratil ten duch, ta atmosféra, která tam teď je. Občas, když je něco nového, může to totiž přestat „smrdět“ divadlem, takže doufám, že tohle si ohlídáme. Aby z toho nebylo takové mrtvé divadlo, které nebude inspirativní. Když Peter Brook, slavný divadelní a filmový režisér, získal vyhořelé malé operní divadlo, nijak jej neopravoval. Tu shořeninu jen trochu vyčistil a dal tam nová sedadla. A to divadlo má neuvěřitelnou imaginaci. 

Dejvické divadlo má velmi vybraný repertoár a hrají se tu zajímavé „kusy“. Ale co takhle klasika, jakou je bezesporu Hamlet? To přece byla role, po které svého času toužilo mnoho herců…
Gončarovův Oblomov je také velké téma, Nortonův Lup a Norton vůbec, to je špička černého humoru nebo Gogol, Dostojevskij… myslím, že Dejvické divadlo má velký repertoár, který by nám leckteré jiné i třeba kamenné mohlo závidět. Ale mám dojem, že je podstatné, jakým způsobem se ty hry inscenují, jak to udělat, aby to bylo zajímavé. A když jsme u Hamleta – Shakespeare je mnohovrstevnatý a záleží na tom, jak se ty vrstvy rozkryjí. Právě u tohoto autora je patrné, jak je zavalen nánosy toho, jak se to má dělat. A tohle si myslím, že si v tom našem divadýlku uvědomujeme a snažíme se dávat si na to pozor. Proto pak může být někdo překvapený, jak děláme Bratry Karamazovi nebo Oblomova.

Který je mimochodem výtečný…
Ano, protože ho nehrajeme o člověku, který nedělá nic jiného než že leží v posteli…

Měla jsem pocit, že je to spíše o člověku toužícím po tom, aby mu všichni dali pokoj, chce si žít po svém a třeba i v té posteli…
Řekl bych, že ten posun v naší interpretaci Oblomova je o daleko vědomějším odmítání uspěchaného, přetechnizovaného světa. A čím déle jsme to zkoušeli, tím víc jsem byl překvapován, kolik styčných bodů spolu právě v tomto máme. Všechen ten pokrok, ta přetechnizovanost, uspěchanost podnikatelů, kteří se celý den nezastaví. I když jsem na tom stejně, je mi to vzdálené. Nerozumím tomu, i když to obdivuji. Nepodceňuji, ale zároveň se tím nechci nechat vláčet.

Mimochodem, máte mobil?
Mám, jistě že mám, ale dlouho jsem odolával.

Kdybyste si tedy mohl vybrat, co byste odmítl z této technické doby?
Nechci nic odmítat, protože ten vývoj a spěch vpřed je nezadržitelný. Těžko proto říkat, co bych odmítal. Nevím, možná že nakonec všechno.

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz