www.praha6.cz
email

Sportovec tělem i duší

Odmalička rád sportoval, ale v jedenácti letech „skočil“ při přecházení ulice na Letné pod Tatru. Tři měsíce čekal na protézu a nevěděl, jestli ještě bude moci chodit. Dnes je z něj úspěšný sportovec, který vyhrává cyklistické závody a do republiky právě přivezl dvě zlaté a jednu stříbrnou medaili z paralympiády v Sydney za cyklistické disciplíny. Jiří Ježek je zkrátka sportovec tělem i duší.

Ke sportu jste se vrátil i po svém úrazu. Jak jste to tehdy celé vnímal a co vás přitáhlo k cyklistice?
Po rehabilitaci jsem si uvědomil, že to zas takový problém není a mimo stepování a chůze po laně jsem zjistil, že můžu téměř všechno. Pokračoval jsem tedy ve sportování a někdy v roce 1988, když byla paralympiáda v Soulu, kam se dostal jako jediný Čech cyklista Josef Lachman, jsem se asi podvědomě rozhodl. Lachman tenkrát přivezl stříbrnou medaili za cyklistiku a někde o tom vyšel článek. Já si to přečetl, ale v té době jsem to jen zasunul někam do hlavy. Až po maturitě, když jsem začal přemýšlet o práci, uvědomil jsem si, že se mi nechce chodit jen tak někam na osm hodin. Tak jsem si říkal, že by bylo dobré zkusit sport. Všichni mi říkali, ať to zkusím, že budu mít minimálně alespoň nějakého koníčka. A když budu dobrej, tak že se třeba podívám i do světa.

A začal jste s jízdou na kole…
Tenkrát jsem chodil s dívkou, jejíž táta s Josefem Lachmanem pracoval, tak jsem si na něj vzal telefon, zavolal a on za mnou přijel na chatu. Já vzal nějaké staré kolo, a jel jsem se s ním projet. On mě protáhl kolem karlštejnských kopců, protože chtěl vidět, co ve mně je. I když jsem šel tehdy několikrát pěšky a kolo tlačil, neřekl jsem mu, že na to kašlu, takže jsme se nakonec dohodli a on mi za peníze z pojistky postavil kolo. A od zimy roku 1994 jsme spolu začali trénovat. On mě naučil veškeré věci kolem cyklistiky, třeba jak se pohybovat v pelotonu a na jaře mě představil Václavovi Svobodovi. To je trenér handicapovaných cyklistů a zároveň člověk, který se stará o všechno kolem. Jemu patří veliký dík, že vůbec tady tato cyklistika existuje. Dělá to po práci už deset let. To on mě vzal v roce 1995 na soustředění do Itálie a od té doby jezdím.

Kromě olympijských medailí ale máte ještě spoustu dalších trofejí. Odkud pocházejí?
Už od roku 1995 jezdím závodně a jsem v reprezentaci. Do roka tedy jezdíme takových deset, patnáct závodů. U nás se koná pouze jeden závod mistrovství republiky, za ostatními, pokud chceme pokračovat pořád dál dopředu, musíme za hranice. V Evropě se jezdí tzv. Evropský pohár, což je právě mistrovství jednotlivých evropských republik, otevřené pro všechny státy. Vypadá to tak, že každý stát udělá svoje mistrovství, na které pozve ostatní, a pak se vyhodnocují výsledky. V průběhu těchto mistrovství se jezdí v jeden den dva, tři závody. Ty jsou kratší, a pak se druhý den jede velký závod. Z těch mám ty poháry, tedy pokud se daří, že.

A nejlepší trofej…?
Určitě ty zlaté medaile ze Sydney. Ale protože moje protéza pod kolenem není zas tak velký rozdíl oproti zdravým cyklistům, tak se snažím jezdit právě i s nimi a celý týden s nimi trénuji. A pokud se nejede velký závod venku, tak s nimi jezdím tady v republice i závody. Právě než jsme odjížděli na paralympiádu, měl jsem tady poslední závod na asi 100 km kolem Křivoklátu. Byl jsem šestý, a to je pro mě možná ještě větší výsledek než vítězství na paralympiádě. To je možná dokonce větší propagace tělesně postižených s portovců i tohoto druhu sportu než nějaké speciální akce.

Jaké to pro vás bylo v Sydney, co vaše zázemí a rivalita?
Oproti normální olympiádě jsme měli výhodu, že paralympiáda je trochu menší akce. Na olympiádě bylo asi 10 000 sportovců, nás tam bylo 4000. Navíc dobrovolníci, kteří tam pracovali i rozhodčí byli stejní jako na olympiádě, takže už měli větší praxi a vše bylo ustálenější. Nás bylo padesát sportovců a většinou se už známe. Do roka se totiž koná několik akcí, na kterých se potkáváme, takže co se rivality týče, nebyla žádná. Naopak jsme si vzájemně chodili fandit – na nás se chodili dívat například kanoisti či atleti, kteří zrovna nesoutěžili a naopak my jsme se chodili dívat zase na atletiku nebo na plavce. Navíc mezi cyklisty na celém světě funguje spíše takový přátelský vztah. Já sám mám k některým vztah jako kdybychom byli bratři. Mám takové tři, čtyři kamarády. Třeba s jedním Australanem a Američanem se nevidíme tak často a o to intenzivněji pak naše setkání prožíváme.

Objevuje se i na paralympiádě problém s dopinkem?
Mám pocit, že se mezi námi našlo dvanáct nebo třináct hříšníků, byli to všechno vzpěrači. Dopink se ale podle mě vyskytuje mezi paralympioniky již delší dobu, jen kontroly nebyly tak přísné. Až teď se začalo mluvit před paralympiádou o tom, že se to změní, že vše bude probíhat stejně jako u zdravých sportovců. A je to dobře, protože pokud je člověk sportovec s nějakým handicapem, tak už je trochu problém, že musí překonávat ten handicap. Navíc, nikde na světě nemají paralympionici takové zázemí, jaké mají profesionální sportovci. Pokud by někdo po překonání takovýchto dvou překážek zjistil, že ho porazil ten, kdo dopuje, tak to strašně lidí od sportu odradí. Ani se však nedivím, že někteří sportovci, kteří jsou už za výsledky placení, dopují. Jejich sponzoři vyžadují vítězství. Někdo ovšem po dopinku sáhne i tehdy, když má pocit, že paralympiáda je to nejvyšší, co v životě může dosáhnout, ale ví, že bez dopinku se mu to nezdaří. Nicméně je dobře, že dopinkové zkoušky probíhají. Já sám jsem je absolvoval asi čtyřikrát.

s012r01.jpg (21495 bytes)
Jiřímu Ježkovi je 26 let a je krátce ženatý. Jeho manželka Soňa je prý „těžce vydřená“, protože Jiří ji přemlouval ke sňatku asi rok.
Foto: archiv J. Ježka
s012r03.jpg (22199 bytes)
Starosta Pavel Bém pozval „zlatého“ Ježka po příjezdu ze Sydney na slavnostní oběd.

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz