www.praha6.cz
email

Přijel jsem do republiky umřít

Rozhovor s generálporučíkem Františkem Peřinou

Jedna z nejvýznamnějších osobností druhé světové války, válečný letec bojující v Československu, ve Francii i v Anglii, generálporučík František Peřina, mimo jiné nositel Bílého lva, přijal pozvání na besedu v kulturním centru Kaštan. Vyprávění to bylo nesmírně zajímavé a začal, jak jinak, vzpomínkou. Když se totiž pana generála kdysi někdo zeptal, jaký je rozdíl mezi Amerikou, kde dlouhá léta pobýval, a Českou republikou, kde se narodil a kam se také v roce 1993 vrátil, odpověděl: jako nebe a dudy. Ale ty dudy mám radši. Dokazuje to i svou druhou větou, když říká: „I dnes bych za vlast padl, ale za to ostatní…" mávne rukou a vzpomíná na události nejen před, ale i poválečné, které ho přiměly aby svou milovanou vlast, za kterou kdysi málem skutečně zemřel, opustil.

Co jste myslel tím „ostatním“, za které byste již padnout ve válce nechtěl?

Náš lid je takový prapodivný. Když jsme museli odejít, protože nás Němci okupovali, tak byli všichni s námi, vojáky. Ale když jsme se vrátili z války, tak jako by se národ obrátil. První týdny jsme byli oslavováni, a pak se k nám všichni otočili zády. Já musel odejít už za války, protože jsem tady nemohl Němce snést. Ale když jsem musel odejít podruhé kvůli našim lidem… To bylo strašné. V člověku to zůstane. I když jsem již odpustil, tak přece jen někde uvnitř to bolí. Proto jsem to takto řekl. Samozřejmě, že tu žije i mnoho dobrých lidí. Ale někteří se jen tak tváří, a když pak dojde na věc, kdy je třeba skutečně držet při sobě, tak najednou neznají přítele.

Setkal jste se s mnoha negativními věcmi?

Svým způsobem. My jsme například nikdy nežádali nějaké odškodnění a podobně. Spíš nám šlo o uznání. Po revoluci nám sice přiznali nějakých sto dvacet tisíc, ale to prakticky dostal každý, to nebylo nijak výjimečné, a navíc až teď. Mě ale nejvíc štvalo, jak se tady udělovaly hodnosti. Záleželo na tom, kdo koho zná, a to jak za komunistů, tak i teď. A také na tom, jak daleko člověk bydlí od Prahy. Tady dostával vyznamenání kdekdo, a venku, kde většina z nás bydlí, ani jeden. Když jsem byl na Hradě, tak jsem řekl i prezidentovi, co si o tom myslím. Navíc jsem poznal, že tady existuje strašná závist. Nejen od cizích lidí, ale i od kamarádů. Setkal jsem se s jedním a ten mi říká: no jo, vy jste se měli, když jste byli v zahraničí. Tak jsem se ho zeptal, jaký má důchod a došli jsme k tomu, že ho má o polovinu větší než já. K tomu dům, chatu, auto… Tak mu říkám: když to prodáš a dáš peníze do banky, tak si s důchodem a úroky budeš žít mnohem lépe než já.

Vy vlastně máte srovnání jak s první republikou, tak s poválečným Československem i se současnou Českou republikou. Co tomu vývoji říkáte?

Já jsem jediný ze všech legionářů, který měl možnost si potřást rukou se všemi třemi demokraticky zvolenými prezidenty – Masarykem, Benešem a Havlem. A vývoj v našem státě vidím podobně: republika Masarykova, Benešova a Havlova. Vynechávám těch 40 let, protože jsem tu nebyl. I když jsem věděl ze zpráv, co se tu děje. Ale mám zajímavou historku: když jsem odešel do emigrace do Londýna, byl jsem tady zbaven tehdy hodnosti majora a odsouzen k smrti. Po letech jsem dostal zprávu, že je bratr nemocný, tak jsem zažádal o vízum. Američani se mi zaručili a řekli: jste náš občan, kdyby se vám něco dělo, přihlaste se a my vám pomůžeme. Vízum jsem dostal a přijel v roce 1979 do Prahy. A co se nestalo! Komunisti mě tu přivítali jako hrdinu! To je paradox, že? Vlastně jsem to neměl tak špatné. Ale kdybych tady zůstal, tak tady dnes nejsem. To vím ‚na beton‘.

Jaký byl pobyt v Londýně, když jste nic neměl a nevěděl, co dál?

Třikrát v životě jsem neměl ani pěťák a žiju. Přihlásil jsem se do Royal Air Force, to je závazek na pět let. Půl roku jsem sloužil jako obyčejný voják, než si nás zavolali před komisi, kde uznali či neuznali naše původní vojenské hodnosti. Nakonec mi dali hodnost důstojníka, ale v administrativní službě. Od mládí jsem ovšem dobře střílel, takže časem jsem se dostal do družstva RAF závodní střelby z pušky, revolveru, brokovnice atd. Cestoval jsem a závodil a v administrativní službě toho moc neudělal. Po pěti letech jsme se ženou odjeli do Kanady. Tam jsem si udělal kapitánské zkoušky na dopravního pilota, ale když jsem šel žádat o místo, tak jsem byl pro ně starý. Rozhodl jsem se tedy jinak a zkusil vyrábět loďky. Tehdy přišel do módy laminát. Já sice v životě předtím laminátovou loď nikdy neviděl, ale tehdy ještě nebylo moc lidí, kteří by něco takového vyráběli, tak jsem udělal jednu lodičku v garáži a manželka zašla do obchodního domu Eton a nabídla nákupčímu, aby se na loďku zašel podívat. Že bychom jim to mohli dodávat. On přišel a říká: každou, kterou uděláte, koupím. A tak jsem začal.

Ze vzduchu přímo do vody?

To je právě to. Každému bych doporučil, aby si to vyzkoušel. Není-li práce v jeho oboru, ať se naučí dělat něco jiného a nebojí se neúspěchu. Já také ze začátku nevěděl, jestli se mi to povede. Ale nakonec jsem byl v Torontu třetím výrobcem. Později jsem začal spolupracovat i s jedním aranžérem výloh, který potřeboval umělé manekýnky. A ten si vymýšlel neuvěřitelné věci: například figurínu s labutí hlavou nebo s koňskou. Ptal jsem se ho, proč? A on mě vzal před obchod, kde byly tyto figuríny a říkal: podívej se na tamten obchod, kolik před ním stojí lidí, a podívej se na tady ten: kde jich je víc? Vidíš, to je reklama. S laminátem jsem nakonec měl tolik zkušeností, že jsem je využil později i v Americe, kam jsme se odstěhovali po pěti letech, když jsme obdrželi vízum. A opět mi přálo štěstí, protože v novinách právě vyšel inzerát, že hledají výrobce součástek do letadel, což pro mě nebyl problém.

Takže opět zpátky k letadlům?

Ano. Dali mi prostor a 600 dolarů, což je nic, a řekli: ukaž, co umíš. A já šel shánět po firmách, které vyráběly potřebný materiál, aby mě daly něco na zkoušku. Daly mi ho tolik, že jsem měl dokonalou zásobu. Tak jsem začal pracovat s tím, co jsem si vlastně vyžebral. Ve firmě jsem nakonec byl celkem osmnáct let. Až do 68 let, ale to už se mi zdálo přece jen dlouho, tak jsem šel do důchodu.

Jak dlouho jste vlastně pobýval v zahraničí?

Celkem 44 let. Ale měl jsem krásný život. Vždy se mi podařilo dělat to, co jsem měl strašně rád. A do České republiky jsem přijel umřít. Cikánka mi hádala, že se dožiji 82 let. Když byl převrat, tak se mi právě těch 82 let blížilo a já jako starý patriot jsem si říkal: no něco jsem pro tu zem udělal, ne třeba tolik, kolik jsem chtěl, ale chci mít trochu té hlíny nad sebou. Proto jsem tady. Já jsem k té zemi tak přilnul. Možná, že i kdyby mi nehádala ta cikánka, tak bych se zřejmě vrátil. Protože ji mám strašně rád. Vždyť já poznal tolik zemí, včetně africké pouště… a žil si v Kanadě i Americe tak krásně. Tady se nikdy nebudu mít tak jako tam, ale nedá se to ani vysvětlit, co mě k té zemi táhne. Vždyť já jsem chodil dva roky ještě do rakouské školy a zpívali jsme tehdy Požehnej nám, Hospodine… a když se k nám dostala naše hymna, pro nás to byl tehdy šlágr. My to zpívali… A k tomu nás později začal spojovat s národem i Sokol. Když máte tohle všechno v sobě, nedá se to zapřít.

zpracováno:

 
© NOVINY MĚSTSKÉ ČÁSTI PRAHA 6
Šestka
oficiální noviny městské části Praha 6
náklad: 56 000 výtisků
vychází 11x ročně
Registrační číslo MK ČR 13180
Od března 2014 vydává:
Úřad městské části Praha 6
Čs. armády 23, 160 52 Praha 6
IČ: 00063703
tel. 220 189 111
www.praha6.cz