Rozhovor s antikvářem Lubošem Samkem

To není obchod, to je magie, říká o knihách a svém antikvariátu v Jaselské ulici Luboš Samek. Vystudovaný geolog, antikvář, vypravěč o osobnostech šestkového a kulturního života. A také milovník E. T. Setona. „Protože jsem poznal trýzeň žízně, vyhloubil jsem studnu, kde by i jiní mohli pít, říká Seaton v knize Dva divoši. Stejně jako on se snažím, aby také nevysychala a lidé měli co číst,“ říká Luboš Samek.

Kde se vzala vaše láska ke knihám?
Měli jsme s maminkou dvě cesty z mateřské školy – jedna vedla kolem řezníka a druhá kolem knihkupectví. Podle
toho, kolik měla maminka peněz, tak buď mi koupila párek, nebo knížku.

Vy jste ale studoval geologii. Jak jste se dostal k přírodním vědám?
Rád lidem odpovídám, že jak jsem neuměl moc číst a psát, tak jsem chtěl napsat teologie, ale vznikla mi z toho geologie.

A jak to bylo doopravdy?
Jsem z Podkrkonoší, z Lomnice nad Popelkou. V lesích kolem jsem sbíral už odmala kameny. Měl jsem skvělé učitele, na prvním stupni i na matematiku. Všem říkám, že matematika je základ světa, že kdo je proti povinné maturitě z matematiky, je nepřítel svých dětí. A tam mi také pan učitel v deváté třídě poprvé vtiskl do ruky geologické kladívko. Pak jsem byl na gymplu, mimochodem na tom stejném studovala Boženka Šimková, autorka Krkonošských pohádek, která pak žila dlouhá léta tady v Bubenči. Do knihy mi napsala Milému Lubošovi Krakonošovi. Na tomto gymplu se pak můj učitel přírodopisu a profesor nepovinné latiny a dějepisu hádali, co budu studovat, jestli přírodní vědy, nebo historii.

A vyhrály to přírodní vědy, proč?
Byl jsem na jedné gymnazijní cestě do Leningradu, Moskvy a Kyjeva. Skamarádil jsem se tam s partou studentů a řekl jsem si, že budu studovat geologii v Moskvě. Byl jsem ale nevzdělatelný v jazycích, maminka by tady byla sama, tak jsem Moskvu vzdal a šel studovat přírodovědu v roce 1976 do Prahy a bydlel na Albertově. Spolubydlící dodnes vzpomíná na to, jak jsem na kolej, kde byly čtyři postele, jedna skříň a stůl, přivlekl osmadvacetidílný Ottův slovník naučný.

Přepokládám, že svou sbírku knih jste tady začal rozšiřovat.
To už si nikdo neuvědomuje, že když jsem v sedmdesátých letech přišel do Prahy, všechny důležité knihy jste poznala podle toho, že nešly většinou ani koupit, ani si půjčit, protože byly zakázané. Tak jsem chodil po antikvariátech a hledal. První, co jsem si koupil na přírodovědě, byly krásné svázané Palackého dějiny, polokožené, tehdy jsem za to dal asi dvanáct stovek, což byla půlka měsíční výplaty. Celé jsem je přečetl, protože historie byla a je můj koníček.

Co jste dělal po škole?
Když jsem skončil, dělal jsem aspiranturu na fakultě, ale asi po třech letech jsem to ukončil. Byla to blbá léta. Navíc tehdy nikdo nechtěl dělat otravnou práci v archivu a pro mě to bylo to pravé. Mohl jsem si v regálech velké geologické knihovny, kde byly desetitisíce knih, půjčit cokoli.

To byla dobrá příprava pro práci v antikvariátu.
Ale já nejprve nastoupil do Českého prognostického ústavu. Ještě na fakultě jsme si s kolegou chodili na Tylák pro výborná pečená kolena. Jednou, když zrovna jíme, šel kolem jeden pan profesor a pochvaloval si, jak to tam krásně voní. Kolega mu nabídl, ať si dá s námi. Bavili jsme se o mé budoucnosti, pan profesor na ten umaštěný papír napsal telefonní číslo, já na něj zavolal a za pár týdnů jsem byl zaměstnaný v Prognostickém ústavu ČR. Jen prosím, nepleťte si ho s tím velkým Komárkovým.

Co jste tam dělal?
Prognózoval jsem přírodní zdroje. Ale protože kolega v kanceláři byl také vášnivý antikvariátní lovec, tak jsme se v kanceláři střídali – jeden tam seděl, druhý lovil po antikvariátech. Pak jsme se vyměnili. Po revoluci ústav zrušili, a protože mě kluci z antikvariátu znali, jeden říká, pojď ke mně pracovat. Tak jsem nastoupil do antikvariátu na Můstku. Byl rok devadesát, otevřely se hranice, začali sem jezdit krajané, kteří tehdy utíkali narychlo a nyní sháněli knihy svého mládí. K tomu se na trh valila spousta knih, co tady do té doby nebyly. Když se antikvariát zmenšoval, odešel jsem dělat na svůj živnosťák, nejprve jsem byl na Jiřího z Poděbrad, pak jsem se přestěhoval do Jaselský.

Proč do Jaselský?
Protože to mám tady v Bubenči moc rád. Pokud vám mám říct proč, musel bych se ještě jednou vrátit do časů přírodovědecké fakulty.

Klidně se vraťte.
Tehdy za mnou přišli kolegové z fakulty, že v pionýru na Interbrigády není přírodovědný oddíl, zda bych ho nechtěl vést. Říkám, proč ne. Přihlásily se samé holky, jen jeden kluk. Klubovnu jsme dostali po svazácích v Čínské ulici, bylo to v suterénu, všude nepořádek, opadaná omítka. Říkám, holky a kluku, co s tím tedy uděláme? Vyklidíme to, naučím vás nahazovat a bude to tu pěkné. Holky si opravdu samy nahodily stěny omítkou, byly křivé, ale to vůbec nevadilo, na to si namalovaly podsadový tábor s ohromným ohněm, k tomu zapadalo sluníčko… Jednou nám přišla kontrola z výboru SSM a ptali se, co tu dělá namalovaný ten skautský oheň. Odpověděl jsem jim, že nám chybí topení, a tak se u něj ohříváme. Během té doby jsem si na šestce našel spoustu přátel, vytvořil mnoho přátelství, tak jsem se sem rád vrátil. Po roce 1990 z oddílu vznikl kmen Walden Ligy lesní moudrosti. Vycházeli jsme ze zásad Ernsta Thomsna Setona.

V devadesátkách to asi byla skvělá doba pro antikvariáty, když neexistovaly žádné knihoboty, internetové bazary a podobná konkurence.
Ano, původně jsme měli krásný velký prostor a nedovedete si představit, kolik knih nám tudy prošlo. Nabízeli jsme mraky knížek za pět a deset korun, člověk musel vydělávat peníze.
K tomu jste tu měl spoustu kamarádů, kterým jste je mohl nabízet...
Ovšem nejvíce knížek prodáte lidem, kteří vůbec neví, že tu knihu potřebují, a pak se k nám zase vracejí.

Jak se dostávají knihy k vám?
Koupil jsem vagony knížek z pozůstalostí, ale i kontejnerů a třídiček papírů, a jakých! Do škodovky se vešlo deset banánových krabic knížek, přivezli jsme je, skládám je večer do regálu, říkám si, Lubo, vykašli se na to, peníze nemáš, lidé tě musí zvát na pivo, podívej, jak vypadáš. Najednou se mi dostala do ruky malá předválečná knížka nazvaná K Bohu, psaná latinsky a česky, autorem je Jan Evangelista Urban, františkán, který byl dvanáct let natvrdo zavřený za svou víru. Otevřel jsem ji, začal jsem si opakovat latinu a myslím si, kdybych se lépe učil, mohl jsem dneska někde kázat. Lámu ten latinský text, pak se kniha otevře na začátku a tam je: Kéž ti Bůh žehná a provází tě celý život, v Praze na Hradčanech, druhého čtvrtý čtyřicet osm, Josef arcibiskup. Bylo to věnování od kardinála Berana, jehož nejhezčí sochu máme v Praze 6! A věděl jsem, že s tou prací nemohu přestat.

Jak často něco podobného naleznete?
Jindy zase ke mně vejde pán, jestli chci nějaké knihy, nebo že je odveze do sběru. Říkám, tak mi to tu nechte, já se o ně postarám. Beru knihu po knize, ty bezcenné dám do sběru, tohle do regálu, pak držím v ruce Hoffmeisterovu knihu Americké houpačky. Byla hezky obrázková, chtěl jsem ji dát aspoň za pětikorunu. Otevřel jsem ji a tam je napsáno: Mému příteli Karlu Teigemu na památku let, kdy jsme mysleli, že budujeme nový svět, Adolf Hoffmeister. Když byla výstava o Teigem ve Hvězdě, bylo tam nakopírovaný dokument od státní bezpečnosti, co mají s jeho knihami a písemnostmi dělat, zda skartovat, nebo ne. Je tam uvedeno, že část pozůstalosti se ztratila. Tato kniha se najednou u mě vynořila, nechtěla ze světa, je to svědomí o jedné generaci.

Je nějaká kniha, která k vám přišla a udělala vám obzvlášť velkou radost?
To nemůžete takto dělit, radost vám udělá to, že aspoň něco se vám podaří zachránit, kolik věcí kolem mě zmizelo, protože jsem neměl peníze, abych je koupil a mohl skladovat. Kolik lidí odneslo knihy do sběru za cenu papíru.

To už se snad dneska neděje, nebo?
Ale ano. To takhle vidím v knihovničce před Skleňákem posledních deset knížek. Mezi nimi i knihu vtipů Vladimíra Jiránka z roku osmdesát tři, prohlížím další, zda se v nich neobjeví podpis, věnování, často jsou zajímavé také ilustracemi. Najednou přichází paní s velkou taškou a nakládá je, že prý má přítele ve sběrně, on tam nemá co dělat, tak tam čte. Ale víme, jak to je. Jak se její ruka blíží k tomu Jiránkovi, říkám si v duchu, děvče, jsem gentleman, ale Jiránka do sběru tedy neodneseš. Otevřeli jsme ji a bylo v ní věnování, Jiránkův podpis a obrázek. Před několika dny jsem tam pro změnu objevil knížku Marie Majerové Havířská balada, jako by tam na mě, geologa, čekala. Byl v ní autorčin podpis a věnování Zdařbůh!

Je některá kniha, kterou byste rád sehnal, a nejde to?
Ne, s pokorou čekám, která kniha si mě najde.

Vzpomínal jste, jak vám jako malému kupovala maminka knížky. Máte sekci pro děti a chodí pro knihy rodiče?
Ale jo, zrovna včera jsem přinesl nějakou knihu, taková krásná knížka, myslím, že se jmenovala Mezi námi koťaty. Jela kolem maminka s holčičkou v kočárku, dali jsme se do řeči, zda mají doma knížky a jestli čtou, slečna v kočárku chytla knihu do ruky a maminka se musela vrátit pro peníze.

Když k vám někdo vejde do antikvariátu, tušíte, co si bude chtít koupit?
Když někdo přijde s cedulkou v ruce a ptá se, nemáte tohle?, odpovím mu, počkejte, zopakujte mi to. Ne, to vůbec neznám. Oni se rozčilují, jak můžu dělat v antikvariátu, ale za tu dobu jsem si vypracoval metodu, že začnu přerovnávat knihy z hromádky na hromádku, a ten člověk na vás kouká, a když už je připravený na mě vystartovat nebo odejít, zeptám se, jak jste to říkali? Při tom zjistím, že si většinou spletou název nebo jméno autora. Snažím se jim je najít. Do antikvariátu se chodí buď pro věci notoricky známé, nebo tak vzácné, že je musíte kvůli obchodu znát.

Když bych si teď k vám přišla pro Babičku Boženy Němcové, tak ji hned najdete?
Jako přírodovědec mám zvláštní zákony a druhý knižní zákon, kterému říkám gravitační, tvrdí, že ke komu chce kniha, toho si přivolá. Mám to dobře vyzkoušené. Knihu nemáte třeba léta, jeden den ji koupíte a druhý ji po vás někdo chce.

Když je tohle druhý zákon, který je ten první?
Kde je hodně knih, tam chtějí všechny, to je u mě v antikvariátu dobře vidět. Navíc loni přestalo platit pravidlo deset – tedy dal jsem někomu jednu knihu a dostal jich deset – a nahradilo ho pravidlo sto. Dáte jednu knihu a dostanete jich sto, abych se o ně postaral. Ale má to důležitou podmínku, knihy musíte dávat a nečekat, že se vám to bude vracet. Víte, staří latiníci měli takové přísloví: kapka nehloubí kámen silou, ale opakovaným kapáním. Já si z toho udělal přísloví, že knihy se prodávají neustálým rovnáním.

Kdy je nejlepší se u vás pro knihy zastavit? Kdy je roleta vašeho antikvariátu vytažená?
Když pánbůh dá.