Radek Machata: Na pivo se těším jako do divadla

V břevnovské restauraci Drinopol začíná svou dvacátou sedmou sezonu ve výčepu, který zdobí sbírka pivních lahví i plechovek z celého světa. Je jich kolem tisícovky a všechny plné. Svým štamgastům výčepní, kreslíř a humorista Radek Machata už natočil kolem dvou milionů piv, maládo toho nepočítá.

Jaký čekáte rok 2023?
Dobrý. Čekám každý rok dobrý. Nenechám si ho nikým zkazit.

Nebojíte se tedy, že by letošní rok byl v Drinopolu poznamenaný krizí, zdražováním a lidé by přestávali chodit?
Nad těmito věcmi nesmíte přemýšlet. V naší společnosti je naštvanost ohromná, nejvíce to podporují média. Ale nemyslím si, že by se zdražování piva nějak výrazně projevilo v naší restauraci. Cena piva dnes nerozhoduje, zda lidé přijdou, nebo ne. To bylo dříve, když se pivo zdražilo, první týden v práci byl za trest. Dnes o návštěvě restaurace nejvíc rozhoduje zdražování všeho ostatního.

Co k vám lidi vede? Dobré pivo?
Drinopol je záměrně hospoda starého typu, jaké dnes už moc nejsou. Starý nábytek, staré prostředí, stará obsluha. Myslím si, že takzvaná pivní kultura se tady moc nemění. Jsme hospoda štamgastů, kteří k nám chodí – troufnu si říct – na výborné pivo. Kdo sedí doma s lahváčem nebo petkou na gauči u televize, ten by se neměl nazývat pivařem. Správný pivař potřebuje mít kolem sebe společnost, přijde za pivní kulturou, těší se a musí dostat dobře nejen dobře natočené pivo, ale i příjemné prostředí. Hosté sem chodí už více než sto let. Vždy se zde však nečepovalo kvalitní pivo, to přišlo až po revoluci s novým majitelem.

Jste kousek od Břevnovského kláštera nebo Ladronky, tedy v místě plném turistů. Je rozdíl mezi objednávkami cizinců a domorodců?
Bohužel naše místo není turisticky exponované, turisté končí na Pohořelci, výš se moc nedostanou. Dříve jezdívali do hotelu nad námi Skotové a přišli i na pivo. Nejdříve se dlouho smáli cenám, pak si dali hodně piv. Ale máme tam stálého hosta Eliho, je z Guinea Bissau, žije a pracuje v Praze a ten se nádherně zařadil mezi místní. Umí perfektně česky, asimiloval se a je také naším štamgastem.

Máte vycvičený odhad na lidi, a když vcházejí, tušíte, kolik toho vypijí a jací budou hosté?
Ano, u některých vidíte už ve dveřích, že budou problémy. Pak se jich ptám, zda se přišli najíst a napít, nebo pohádat.

Poperou se vám občas hosté v lokále?
Rvačka, to už není, co bývalo. Dřív se to v hospodách mydlilo židlemi, zažil jsem, když manželka rozbila svému muži hlavu popelníkem, ale to bývalo tak před patnácti lety. Dnes, když se k něčemu schyluje, tak je vyženete na chodník, aby neškodili v lokálu. Navíc my máme štamgasty, ti se neperou.

Mají stálí hosté u vás vlastní místa a vlastní půllitry?
Samozřejmě, nejvěrnější hosté chodí do kouta ve výčepu, mají své sklo. Máme také trvale zadaný dlouhý stůl v lokále pro další stálé hosty, v rohu máme jeden pro důchodce, kterému se říká urnový háj. Ale neptejte se mě, co je vstupenkou do urnového háje. U stolů nám sedávají synové stálých hostů, kteří k nám chodili, když jsem tady začínal. A také se mi stává, že přijede někdo s kočárkem, ukazuje mi miminko, kterému říká: koukej, sem budeš chodit na pivo, jako sem chodil děda, jako sem chodím já, tak sem budeš chodit i ty.

A chodí pouze pánové? Nebo máte mezi věrnými hosty i ženy?
Ano, máme tady i stálé hostkyně, chodí na svá pravidelná piva. Je to stejné jako u chlapů, jen se nebaví o fotbale a ženských, mají jiná témata. Na ženě u piva není nic špatného, slovo štamgast totiž neznamená, že se denně opijete. Máme pár pravidelných hostů, kteří chodí jen na jedno pivo denně.

Vy jste někde štamgastem? Máte vůbec chuť na pivo, když ho točíte několik hodin denně?
Když nejsem v práci, chodím na pivo každý den, dám si svá čtyři piva, někdy pět, občas jen tři. Chodím až večer, a když jdu na osmou, už od sedmi se těším. Je to, jako když se těšíte do divadla, jen tady nepotřebujete lístky.

Určitě sledujete konkurenci. Kterou restauraci, kromě Drinopolu, byste nám na šestce ještě doporučil?
Asi vás zklamu, mohu posoudit jen Drinopol, do jiných hospod v Praze 6 s výjimkou plzeňské pivnice Na Hradčanské nechodím.

Jak jste se do Drinopolu dostal?
Náhodou. Potkal jsem kamaráda na fotbale, on se mě zeptal, zda mu nechci pomoci v restauraci, protože mu právě odcházejí dvě servírky. Tak jsem šel. Pracoval jsem na metru, a když jsem měl volno, chodil jsem do Drinopolu čepovat pivo. Vydržel jsem v obou pracích pár měsíců a pak jsem v Dopravním podniku rozvázal pracovní poměr a nastoupil za pípu.

Jste tedy výčepní – samouk?
Ano, samouk. Na čepování piva dnes nepotřebujete umět něco zvláštního. Tankové pivo je kvalitnější, máte řízené chlazení, předchlazení, pivo nepřijde do kontaktu se vzduchem, nenarážíte každou chvíli. Druhá věc je se o vše starat, pravidelně čistit trubky a mýt kvalitně sklo. Já sklo myji ještě navíc každou neděli. Sám mám také rád, když někam přijdu, abych měl dobře načepované pivo. Jak já říkám, aby to byl krasavec. A musí se to čepovat s láskou.

Kolik unesete najednou půllitrů?
Ty nové, které mají dole rozšířená dna, baňaté tvary nebo různé záhyby, se nosí hůř. To poberu čtyři do levé a čtyři do pravé ruky. Normálních půllitrů, které měly krásný jednoduchý tvar – podobný, jako je teď nové logo Prahy 6 – jsem vzal do pravé ruky osm a do levé šest.

Jste také karikaturista a autor kreslených vtipů. Čerpáte náměty v restauraci?
Ano, hospoda je studnice inspirací. Občas si dělám poznámky, nikomu nic neřeknu, doma si to zarchivuji a časem to použiju. Co z lidí někdy vypadne, jsou teda věci! Prostě s některými hosty je hrozná legrace. I díky ní jsem v Drinopolu tak dlouho. Když se nám tam někdo namaže, tak říkám, že mám pocit z dobře vykonané práce. Opilý host se nazývá povedený výrobek.

Kdy jste namaloval svůj první vtip a objevil, že máte kreslířský talent?
To už přesně nevím, ale už na průmyslovce jsem pořád kreslil blbinky do sešitů, hlavně spolužákům, zapisoval hlášky a přebrepty profesorů, pokresloval zadní strany pivních tácků na objednávku za tekuté honoráře, prostě tak nějak.

Kdy se z kreslení pro radost stalo jedno z povolání?
Zlom byl před revolucí, když jsem se setkal s Vaškem Mikoláškem, polovinou dikobrazové dvojice MIKL. Když se tato dvojice rozpadla, chvíli jsme spolupracovali. Potom jsem se osamostatnil, chodil na konzultace k profesorovi Dušanovi Motyčkovi a z jeho rad žiju dodnes. Dřív periodika chtěla vtipy jako obohacení pro čtenáře, dnes je všude reklama s opačným efektem. Za tu se autorovi neplatí, za tu se dostává. Kromě pár šťastlivců, kteří mohou tvořit do deníků, už téměř žádná poptávka není. Vše válcuje internet.

Nenapadlo vás přejít na internet a vytvořit si vlastní stránku nebo Facebook, kde byste publikoval své vtipy?
Ne, internetem se šíří z devadesáti procent neskutečné blbosti. Navíc mám rád papír, i když si kupuji knížky, tak nikdy elektronické, musejí šustit a vonět tiskem. Raději si tedy kreslím do šuplíku. Čekám, občas se někdo ozve. Vlastně mám jen jedno stálé místo, kam přispívám. Je to pivovar Ferdinand. Jak mi řekl jeden moudrý člověk: pane Radek, práce pro pivovar není na zbohatnutí, práce pro pivovar je poslání.

Ale v šuplíku jste měl asi hezkou zásobu, protože jste nedávno vydal knihu Jak se pod starostou houpala židle…
Chtěl jsem si udělat radost k šedesátinám. První knihu jsem vydal někdy před dvaceti roky, tu mi tehdy vydavatelství trochu zkazilo. Nyní jsem si ji připravil celou sám. Obrázky, grafiku i doprovodné texty. Vydat knihu není nic jednoduchého. Oslovil jsem dvacet devět vydavatelství, z toho se mi jich devět ozvalo. Musel jsem si sám sehnat sponzory, zbytek nákladů doplatit… Ale když pak vezmete novou knihu do ruky a na křest přijde spousta lidí, je to hezký pocit, za který ta práce stála. Když novinář Ivan Hanousek, archivář a majitel velké sbírky knih českého kresleného humoru, v časopise pro kreslíře a jejich unii vaši knihu pochválí slovy, že už dlouho neviděl tak dobře a kvalitně vyvedenou grafickou práci, tak se to čte dobře.

Kreslené vtipy jsou oblíbeným tématem výstav… Neuvažujete o nějaké?
Poslední výstavu jsem si také udělal jako radost k narozeninám. Několikrát jsem vystavoval v Malostranské besedě, moje obrázky visely například v Jižní Koreji, Turecku, Chorvatsku i Bruselu. Na Praze 6 jsem před lety měl své vtipy vystavené v Písecké bráně. Byla to společná výstava s fotografem Františkem Dostálem, který nedávno zemřel, on vystavoval své fotografie, já vtipy.

Můžeme se těšit na další výstavu?
Ta poslední byla takové best of. Měl jsem tam třicet osm nejlepších obrázků, nyní žádné nové nemám a nějak mi chybí chuť pokračovat. Zatím. Raději volný čas věnuji svým dalším zájmům – fotografování, hudbě, divadlu, knihám a sparťanskému hokeji i fotbalu. A slíbil jsem si, že jednou vydám knihu svých fotografií.