Rozhovor: Kurt Gebauer

Osmdesáté narozeniny v létě oslaví sochař, malíř, fotograf, psáč, pedagog, občan Střešovic Kurt Gebauer. Snad každé dítě na Dědině zná jeho Obludy, ačkoli možná neví, že leze po uměleckém díle. Za pár týdnů se na Vítězném náměstí objeví Housenka raného kapitalismu. „Buď ve své práci reaguji na politiku, nebo dělám něžné věci,“ odpovídá na otázku, kde bere inspiraci pro své sochy a instalace.

Brzy by se měla na Kulaťáku objevit vaše Housenka raného kapitalismu…
Navrhl jsem ji tam už před mnoha lety jako parodii na místo, kde stála socha Lenina, tehdy tam ještě po něm zůstal takový ten náběh. Jsem rád, že se na místo nyní vrací, i když asi bude stát kousek jinde, na trávníku.

S dovolením – co chtěl tou housenkou autor říci?
Proč housenku? Protože nám může dávat naději, že se zakuklí, a pak se buď rozvine do motýla, nebo jenom všecko sežere.

Máme z ní motýla?
Pořád na něj čekáme, stále je to hodně na hraně. Ostatně vidíme okolní státy, jak v Maďarsku mafie privatizuje za evropské peníze, jak se v Polsku mění soudnictví k horšímu. U nás vše zatím ještě balancuje na hraně.

Ať se v poslední době objevilo na Kulaťáku i jinde ve veřejném prostoru jakékoli umělecké dílo, většinou vzbudilo buď zcela pozitivní, nebo zcela negativní reakce. Jste na to připravený?
Ano, tak to má být. Sochy ventilují agresivitu lidí, baví se o nich a nemají potom tolik energie a času dohadovat se, kdo je katolík a kdo husita, kdo je Čech a kdo Němec, jestli máme být v Evropě, nebo ne. Je důležité, že lidé reagují na to, co se děje v jejich okolí. Zvlášť tady. Vždyť Dejvice jsou taková drahá ubytovna na výpadovce z Prahy. Máme tady sice dobrá divadla, jednu galerii ve Ville Pellé. A co dalšího? Všimli jste si, jak málo je soch ve veřejném prostoru? My to tak nevnímáme, ale když sem přijedou lidé ze světa, tak říkají: Vy tu nemáte žádné sochy?!

Takže vidíte na šestce místa, kam by se hodila nějaká socha, instalace či jiné umění. Vaše nebo jiného autora…
Těch míst jsou tady mraky. Léta by chtěl ředitel Národní technické knihovny vrátit mé Velké hlavičky k NTK. Byly tam asi dva roky, seděly tam jak hrom, pak musely pryč. Třeba se je tam povede jednou vrátit.

A nějaká další místa?
Podívejte se na Veleslavínský zámek, který měl být nenápadně prodaný při volbách, ale demonstrace a petice tomu zabránily. Naštěstí ho vzal pod svou ochranu ministr kultury Zaorálek, ovšem ani on nemá peníze na zakoupení. U nás se investuje do kultury jen málo oproti jiným státům, které za něco stojí. Protože tam vědí, že investovat do kultury se vyplácí. Zlepšuje to populaci, přitahuje investory, turisty, s tím souvisí rozvoji ubytování, služeb a podobně. Proč by se měli turisté tlačit jen na Karlově mostě, když by mohli jít do Veleslavínského zámku? Kolem je krásný a nyní zavřený park, který by mohl sloužit jako galerie, pro workshopy, místní okolo nic podobného nemají, jen šílenou křižovatku a kancelářské monumenty. Do zámku a parku bych mohl půjčit něco ze svých prací anebo díla mých studentů a kolegů. Každá část Prahy 6 by měla mít své kulturní centrum a zeleň.

Vy jste známý tím, že děláte i takzvané měkké sochy, ty ale – na rozdíl třeba od kamene – nelze dát ven? Není to škoda?
Celý život dělám z různých materiálů, měkké sochy byly spíš provokace proti oficiální sochařině, protože někteří říkali, že sochy mají být vážné a tvrdé. Proto jsem začal dělat sochy měkké. Ven dělám ze všeho, co vydrží, kámen, beton, železo a naučil jsem se i bronz, ačkoli jsem kameník a kamenosochař. Po hořické škole jsem opravoval Emauzy, Prašnou bránu a Valdštejnský palác. Během studia na AVU jsem po víkendech sekal u restaurátorů třeba sochu Panny Marie na Karlově mostě, jednu z váz na kostele svatého Salvátora atd.

Co má sochař radši – když je jeho socha venku, kde kolem ní chodí a komentují ji bez nějakých znalostí a záměru autora, nebo vystavuje-li v galerii, kam jdou lidé záměrně, je to pro ně určitý svátek, těší se na to…
Jsem známý fanatik, říkám sám o sobě, že jsem obecní sochař. Nechám totiž všeho, když dostanu možnost dělat věc do veřejného prostoru, ven, kde to potkávají běžní lidé, nejen znalci umění nebo snobové. Jdou kolem, něco to s nimi udělá, buď je to přitáhne, nebo naštve, diskutují o tom. To je poslání tohoto oboru. Tam, kde jsou místo a krajina nudné, by měli lidé mít na co koukat. A také umění v ulicích slouží jako millieux u Francouzů, v Rakousku zase jako Treffpunkt, tedy místo setkávání. Lidé si řeknou třeba v pět u Jungmanna a každý ví, kde to je. Tak teď by to mohlo být třeba ve čtyři u housenky.

My už tady jedno vaše dílo máme, jste autorem hřiště s Obludami na Dědině. Jak jste se k této práci dostal?
Když se stavěly paneláky, byly dost stejné a nudné. Proto architekti přizvali své kolegy sochaře, často jsme se znali ze studií, abychom tam navrhli třeba právě herní místo. Národní umělci by to nedělali, ty by to nebavilo, taky to neuměli. Tak jsem dostal příležitost i já. Ale návrhů tehdy bylo několik, fondová komise nás pořádně masírovala.

A proč Obludy? Neříkejte, že jste tenkrát vyhrál soutěž s takovým názvem?
Asi se to jmenovalo Dětské hřiště nebo tak nějak. Ale byla to parodie na papaláše, kteří tam měli koukat na ty paneláky. A děti jim měly lézt po hlavě, což dělají dodnes.

V té době přece bylo povinné, že na určitou zastavěnou plochu muselo být instalováno nějaké dílo.
Ale to byla povinnost nejen tehdy, ale mají to třeba v Rakousku, ve Francii. Je to dané mít na ploše umělecké dílo, aby se bylo na co koukat. Dneska u nás těch děl máme neuvěřitelně málo. V dějinách to byla samozřejmá součást života. U bohatších a mocných bylo samozřejmé dávat peníze do něčeho pěkného. I na venkově, kdyby někdo neozdobil svůj domeček, tak ho nepustili ani do hospody. Zkrátka tehdy to bylo normální, dnes je to nanejvýš povinné. Přitom ty sochy nestojí skoro nic proti megablbostem naší civilizace.

Spoustu vašich soch mohli lidé vidět na retrospektivní výstavě, která se konala koncem loňského roku ve Veletržním paláci. Jak člověk vybírá svá díla na takovou výstavu, nemá tendenci se orientovat na ta poslední s tím, že prvotiny přece jen ještě nebyly tak dokonalé?
Už za ředitelů Vlnase a Faita se domlouvala výstava. Nyní jsem se více hodil do programu, byl tam zároveň Stanislav Kolíbal, brutální architektura, Mikuláš Medek, takže dobrá škála. Přede mnou měl ve stejném patře výstavu Giacometti, tak to nešlo odmítnout. Není to ideální prostor, nízký strop na mé létací věci není nejlepší, ale souhlasil jsem. Michal Novotný, šéf sbírky současného umění, který byl i kurátorem výstavy, to chtěl pojmout jako výzvu pro uměleckou mládež. Nechal jsem vybírat ta díla jeho, jen jsem mu přihrával, sám jsem byl zvědavý, co zvolí takto poměrně mladý člověk.

A vy byste vybral něco jiného?
Asi bych vybral v podstatě to samé, plus bych to doplnil vzorky věcí, které tam nebyly, třeba kresby, asambláže, více bych kombinoval. Ta výstava byla hodně zaměřená na sochy. Tím to ale dostalo jakýsi rámec a bylo pro mě zajímavé se na sebe podívat v tomto směru.

Dlouho jste působil jako profesor na UMPRUM. Můžete tedy srovnávat – mají dneska studenti umění lehčí život než vy, nebo naopak?
Jak se to vezme, ona každá těžká doba je lehčí v tom, že se musíte hodně koncentrovat na to, co děláte, a máte jasně daného nepřítele. Zatímco nyní máte velkou různost, musíte si vybrat, jakou cestou půjdete, a je tady velké nebezpečí toho mainstreamáče, tedy že se hodně tlačí i kurátorsky na to, co frčí. Když jsme s kolyegy hodnotili diplomky a klauzury, dělal jsem si legraci, že náš obor – malování, sochání, je o kopírování. Ale musíte se naučit kopírovat dobře, tak získáte zkušenost, k níž pak přidáte něco svého, co byste udělal jinak a lépe. Pak z toho vzejdou dobrá a originální díla. Pokud se objeví ta nafoukanost, že jsem origoš spadlý z nebe, vede to akorát k tomu, že vznikají stovky podobných nudných věcí.

Nyní učíte veřejný prostor budoucí učitele na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity. Jak přišla taková nabídka?
Požádala mě před léty vedoucí katedry, zda bych jim nepomohl. Zdálo se mi zajímavé vyučovat budoucí učitele, aby si všímali, co se děje kolem nich. V Plzni jsou skvělé výstavy, tak jsme se setkávali na nich, pak jsme o tom mluvili a nechal jsem studenty zpracovat, co viděli, co je zaujalo. A dělali parádní věci. Veřejný prostor jsme zavedli vloni, je tam poprvé.

Mezi vašimi díly se často objevují srdce. Zřejmě nejznámější budou ta u Národního divadla, která jste věnoval vašemu sousedovi Václavu Havlovi…
Dělal jsem ta srdce vícekrát. V devadesátém sedmém roce probíhal projekt Umění pro město, kdy jsem udělal návrh Velká srdce na Palachovo náměstí. Tam je ten ošklivý průduch, z něj jsem udělal kulatý stůl s ubrusem a na něm byla velká srdce, Hradčany jsou v pozadí. Byla to, myslím, stejná doba, kdy Václav Havel v Rudolfinu mluvil o blbé náladě v národě. Tak jsem chtěl touto instalací vyzvat občany, aby raději dali svá srdce na stůl vlasti. Z nedostatku peněz se neuskutečnila, tak jsem je dělal až k miléniu 2000 na své výstavě ve Vojanových sadech, pak byla další v lapidáriu na bienále. Sousedka paní Dagmar Havlová mi jednou volala, že by nutně potřebovala udělat návrh památníku na piazzettu Národního divadla, která se bude jmenovat nám. Václava Havla, tak jsem udělal vizualizaci červeného svítícího srdce a tři klecosrdce jako symbol, jako připomínku věznění a lidské blbosti, se kterou se potkával nejen Václav Havel. Líbilo se to jak Dagmar Havlové, tak řediteli Národního divadla.

Jaký byl Václav Havel soused?
Výborný. Já si ho sem vlastně pozval. On dělával schůzky na různá témata v Lánech a jedna byla také o umění ve veřejném prostoru. Tam se mě zeptal, že je vedle nás dům na prodej a že o něm uvažuje, co si o něm myslím. Řekl jsem mu, že je to tady dobrý, klidná ulice, kousek od Hradu… Pozval mě pak na otevření. Dělal jsem i návrh na dolní Jelení příkop Pražského hradu, dělal to pak hlavně arch. Pleskot, já tam mám 4 kamenné sochy, nyní bohužel jsou tam už dlouho zavřené.