Konec 2. světové války v Dejvicích

Dejvičáci byli hrdinové! To říká Jan Kupka, který v této čtvrti prožil většinu ze svých 83 let. Jako důkaz přináší své vzpomínky na konec 2. světové války v této městské části. Jako zdroj mu posloužila nejen paměť, ale i deník otce, přímého účastníka květnových událostí. Jan Kupka během květnových událostí slavil osmé narozeniny.

Revoluce 1945 ve Starých Dejvicích
V archivech ministerstva národní obrany i Československého svazu protifašistických bojovníků je dostatečně dokumentována činnost dejvické partyzánské skupiny Hnutí za svobodu – dr. Dokoupil. V této skupině pracovali jako spoluzakladatelé Antonín Franěk a Jan Kupka, můj otec. Hnutí za svobodu vzniklo už 21. března 1939 rozhodnutím dejvických občanů postavit se na odpor proti německé okupaci. Během své existence toto ilegální hnutí vykonalo množství záslužné práce, ale také mnoho jeho členů za tuto činnost zaplatilo životem.
Začátek revoluce v Praze nebyl pro odbojové pracovníky žádným překvapením. Celou dobu okupace vlastně s revolucí počítali. Měli své informace, a tak již 10. dubna 1945 ustavili ze svých členů Revoluční národní výbor – odbočka Staré Dejvice se sídlem v kanceláři stavitele Nebeského v ulici Velvarská 85. Zápisy z jednání nebyly pořizovány, nebo se nedochovaly. Faktem je, že 4. května večer uspořádal tento výbor veřejné shromáždění občanů Dejvic a okolí v tehdy Obecním dvoře v Proboštské ulici č. 1, kde vystoupil dr. Dokoupil s připraveným prohlášením k občanům, nabádal k ostražitosti, ke klidu, aby se nedali od Němců vyprovokovat a tím nedávali zbytečně důvod k represím, které bylo nutno očekávat.

5. květen
V sobotu v poledne volal rozhlas o pomoc. V tu dobu již jezdily tramvaje z centra města do Dejvic a na Bořislavku přeplněné Němci s objemnými zavazadly a batohy na zádech. Chtěli utéci z Prahy. Našli se odvážlivci, kteří Němce z tramvají vytahovali a eskortovali je jako zajatce do blízké hospody Na Sekyrce. V ulicích se shromažďovali lidé, někteří ozbrojeni loveckými puškami. Členové výboru se ozbrojili zbraněmi, které výbor již 2. května převzal od členů své odbojové organizace. Objevila se i lovecká kulovnice. Aktivně se během revoluce lidé z výboru přidali k bojovníkům z ulice. Otec se chodil domů jen najíst a trochu vyspat, jinak ozbrojen svým revolverem 7,65 byl stále venku. Mě a matku držel zkrátka – zakázal nám chodit ven.

6. květen
Od 6. května se bojovalo v ulicích mezi Hanspaulkou a Ořechovkou i podél železniční trati Dejvice – Kladno. Na všech těchto místech měli Němci své posádky. Když dostal výbor hlášení, že Němci mají českého rukojmího, projevil se člen výboru Lébl jako zručný diplomat. Telefonicky vyjednal s německým velením výměnu našeho občana za zajatého německého důstojníka. Čechovi tak bezpochyby zachránil život. Výbor uvažoval i o tom, že svými silami obsadí letiště v Ruzyni. K tomu nedošlo, protože letiště obsadili vlasovci. Jak pomohli vlasovci Praze v bojích s Němci, jsme tehdy nevěděli.
Boje byly místy úspěšné, a tak byli němečtí zajatci odváděni do prostor kina Bořislavka, zraněné bojovníky ošetřovali v hospodě U Špačků na Hadovce a v klášteře kostela
sv. Václava v Proboštské ulici. Občané stavěli barikády z dlažebních kostek, místně důležité byly Na Sekyrce, Na Hadovce a pod viaduktem železnice. Kde se nedostávalo kostek, vypomáhali si obránci všelijak, i s rozebranými dřevěnými vozy místního povozníka Diviše. Na barikádě v ulici Kladenská padl strážník pan Tříska.

Narozeniny
6. května jsem měl 8. narozeniny. Ten den byl prvním v mém životě bez náležitých oslav a obvyklého dortu, ale zato se v našem domě šily spojenecké vlajky. Jaké by to bylo uvítání vítězů, o nichž nikdo nepochyboval, když by nebyl dům ozdoben patřičnými vlajkami? Když se zjistilo, že vlajky vlastně nikdo z obyvatelů domu nemá, tak je naše mámy prostě ušily. Vzory se našly a střihy byly rozkresleny podle zeměpisného atlasu. Nejkomplikovanější byla vlajka americká se svými desítkami bílých hvězd v modrém poli a červenými a bílými pruhy. Pracná byla i anglická se svými šikmými pruhy. Šilo se z toho, co která domácnost měla, nebo i z toho, co měl kdo ještě včera na sobě. Padly na to trenýrky, zástěry, košile i ubrusy. Snadná byla vlajka ruská. Odpáral se z nacistické hákový kříž v bílém kruhu a přišila se žlutá hvězda, srp a kladivo. Z tajných úkrytů byly vytaženy vlajky československé. Vlajky jsme mohli vyvěsit až 9. května, protože vyvěsit je dříve bylo velmi nebezpečné. Na Ořechovce němečtí vojáci během revoluce přepadli a vypálili dům jenom proto, že měl vyvěšenou československou vlajku. Obyvatele domu postříleli.
Během revoluce se k otci někde na barikádách přidal pes, foxteriér. Byl to asi Němec, ztratil kdesi svého pána, a tak si vyhlédl mého otce. Na ulici se od něj nehnul na krok, ale když s ním přišel otec domů (vždycky jsem si přál mít psa), pes se ihned přeorientoval na mou matku a zase se nehnul od ní. Poslouchal jen na matčiny německé povely. Potíž byla v tom, že pes obsadil otcovo místo v ložnici rodičů a kromě matky nikoho do ložnice nepustil. Matku bránil tak vehementně, až jsme se báli, že nás pokouše. Až pozdě v noci na 9. května odešel s otcem do ulic a v rachotu tanků a lidmi přeplněné ulice se od otce oddělil a ztratil se.

8. a 9. květen
8. května Česká národní rada vyjednala kapitulaci německých vojsk v Praze a po uzavřeném příměří téhož dne byly již barikády zbytečné, a tak je jejich obránci již od třetí hodiny ranní dne 9. května začali rozebírat. Tím chtěli usnadnit cestu avizovaným ruským tankům do Prahy.
Ráno v půl šesté 9. května byly již ruské tanky na Hadovce. Dva zůstaly v bojovém postavení a za nimi před hospodou U Špačků stál tank velitelský. Poznal se podle toho, že na jeho věži u vztyčeného praporu s obrazem Lenina stála čestná stráž tankistů-samopalníků. Otec mě vzal konečně ven a zavedl rovnou k tanku před hospodou. Vysadil mě na korbu tanku a já se vyšplhal až nahoru ke vztyčenému praporu. Ocitl jsem se tváří v tvář na praporu vyšitému Leninovi. Bylo to moje první setkání s velikánem.
Lidé nosili vojákům na uvítanou alkoholické nápoje. Tankisté byli ale obezřetní a říkali: napřed se napij ty a pak z téže sklenky já. Další ruské tanky pokračovaly dále směrem na Klárov a do centra Prahy. Cestu jim ukazoval v tanku s nimi jedoucí ochotný místní dejvický občan. Do klášterní ošetřovny přinesli prvního raněného rudoarmějce-tankistu, střelce Filipova.
V tu dobu se ještě místy ozývala střelba nepoučitelných německých střelců do ruských vojáků i českých barikádníků ve směru od Hanspaulky. Ruské tanky rozhodnou střelbou zjednaly brzo pořádek.
Výbor ihned začal komunikovat s ruským velením v zámečku Hadovka. „Ruštináře“ Dokoupila a Kupku i celý výbor uznalo velení Rudé armády v Dejvicích jako právoplatné zástupce obyvatelstva. Bylo nutno řešit problémy občanů vzniklé po válce, s odchodem Němců, jejich majetkem a jejich byty. Jedním z úkolů výboru bylo, urychleně ubytovat asi 50 ruských vyšších i nižších důstojníků. Občané si je rozebrali a ubytovali je ve svých domovech. I u nás v bytě jsme měli ruskou vojačku.
Do Obecního dvora vodili Rusové stovky zajatých Němců. Ruské velení pověřilo mého otce být velitelem toho zajateckého tábora. Nebyla to snadná pozice, ve dvoře bylo asi 2000 zajatců, vojáků i civilů. Dokonce tam došlo ke vzpouře, asi 20 esesmanů povalilo ruského vojáka a sebralo mu zbraň. Přítomní ruští vojáci neváhali a vzbouřence postříleli.
Pro kluky mého věku nastaly zlaté časy životu nebezpečných her s nevybuchlou municí, střelným prachem, palnými zbraněmi a nejrůznějším vojenským materiálem. Vojáci to dětem přímo nedávali, ale děti si dovedly poradit. Zápalky, střelný prach, munice – okolo kostelíčka sv. Václava a podél železniční trati se ještě řadu měsíců ozývaly výstřely, slabší i silnější detonace způsobené podnikavými kluky. Zbraně byly dětem odebrány, ale plné kapsy všeho možného zůstaly. Dospělí dětem nadávali, svým i cizím, ale děti měly radost ze způsobeného rámusu. Jak nebezpečné hry to byly, se ukázalo, když můj spolužák Helásek z Hanspaulky při hře s municí přišel o život. Na pohřeb mu šla celá naše třída.

Konec války
Dejvice osvobodila Rudá armáda. Nic to nemění na tom, že už 7. května tři hodiny po půlnoci podepsali v Remeši Němci kapitulaci do rukou Američanů. Bez vědomí Stalina to za Rusy podepsal generál Susloparov. Telefonoval to Stalinovi, ale Stalin se naprdl a nařídil, že kapitulace bude do rukou Rusů. V noci, v prvních hodinách dne 9. května 1945, podepsali Němci v Berlíně kapitulaci do rukou Rusů – generálu Žukovovi. Tak válka s Německem skončila vlastně nadvakrát. Velitel ruských vojsk generál Žukov potom podle Stalinova rozkazu hnal generála Rybalkova a jeho tanky od Berlína přes Drážďany na Prahu. V půl šesté ráno 9. května už stály ruské tanky v Dejvicích před hospodou U Špačků.

Poznámka na závěr
V našem domě bydlel univerzitní profesor doktor Bulíř, v době revoluce mu bylo asi sedmdesát. Když viděl obyvatele našeho domu na zahradě tančit kolem stožáru s československou vlajkou a radovat se z přítomnosti ruských vojsk, řekl – a toho jsem byl přímým svědkem –, že není dobré, když kůň ruského kozáka pije vodu z Vltavy. My jsme Západ, ale oni z nás udělají Východ. Německá okupace byla zlá, ale nic dobrého nás nečeká. To říkal pan profesor a v tu chvíli se na něj sousedé z domu moc zlobili a někteří pruďasové by mu nejraději dali přes hubu.
Tak to je něco málo z toho, co bylo a čeho jsem byl jako osmiletý kluk očitým svědkem.

Z. Souček: Nedovedu pochopit, že mě rodiče pustili

V roce 1945 mu bylo dvanáct let. Od 5. do 20. května sloužil jako spojka u velitelství Náhradního praporu revolučních gard Hanspaulka, mělo sídlo v tehdejší restauraci U Tyšerů. Rozvážel na kole střelivo a jídlo. Kolem něj létaly kulky, umírali lidé. Dodnes Zdeněk Souček nechápe, že ho rodiče pustili.

Jak se stane dvanáctiletý kluk roznašečem střeliva a potravin mezi barikádami?
V domě, kde jsem bydlel a bydlím dodnes, bydlel pan Květoslav Vrána, štábní kapitán v záloze. Za první války byl v legiích a celou dobu měl uschovanou svou uniformu. Když se stal velitelem záložního praporu, který sídlil, jak je dneska Tesco a lékárna, potřeboval spojku. Protože mně bylo dvanáct let a měl jsem kolo, ještě tehdy tříčtvrteční, tak mě zmobilizoval. Dal mi pásku revoluční garda a já u něj od rána do večera sloužil.

Co všechno jste dělal?
Když potřeboval, aby se dovezlo někam střelivo nebo jídlo, dostal jsem tašku na řídítka a jel. K barikádníkům nebo do vil, které kdysi patřily Židům, za války je obsadili Němci, a když odtud utekli, zůstaly prázdné. Aby je lidi nerozkradli, poslali sem hlídky revoluční gardy. Museli dostávat ke zbraním puškové náboje a potraviny, aby něco jedli. U nás před domem se vždy objevilo malé nákladní auto, naložené chleby a štanglemi salámu. Za odměnu jsem dostal také kousek salámu. Pamatuji si, že gardy byly oblečené do uniforem, které nosila německá armáda v Africe. Protože když se odtamtud stahovala, musela vzít vše s sebou, a tak se oblečení ocitlo a v Praze, kde se ho na konci války zmocnili revoluční gardisté. Mně ale byla uniforma velká, tak jsem měl jenom pásku.
Ale kolegové mě do ní zkusili navléknout,
to ano.

To vás rodiče nechali jen tak jezdit na konci války po Hanspaulce?
Víte, tohle dneska nedovedu pochopit, když vidím, jak babičky a dědečkové vodí děti do školy, i když je to jen pár kroků. Tenkrát byla jiná doba, rodiče mě nechali.

Uvědomoval jste si, do čeho se pouštíte?
Bylo to dobrodružství, jsem i dneska hrdý na to, že jsem kapitán v záloze. Maminčin bratr byl důstojníkem z povolání, za první války italský legionář. Moc se mi líbilo, že jsem byl také voják.

Dostal jste se do nějaké opravdu nebezpečné situace?
Dole v budovách, kde je dneska ČVUT a VŠCHT, byla v té době kasárna SS, což byli tvrdí nacisté, kteří dokonce neuznali ani kapitulaci a v době revoluce občas z těch oken stříleli. Když dneska jdete takzvanou třešňovou, uvidíte tam pomníček pana Kapalína, kterého tam Němci zabili, stejně tak v Šárecké ulici pod hanspaulským zámečkem máte ceduli, že tam byli zastřeleni nějací Češi. Ti vojáci, když viděli někoho, že se pohybuje po ulici, tak ho klidně zastřelili. Když jsem tam rozvážel střelivo a salámy, také mi občas létaly kulky kolem hlavy. Tehdy byla jiná doba, rodiče neřekli ne. Němce jsme nenáviděli a oni byli rádi, že jsem mohl dělat nějakou užitečnou a smysluplnou službu.

Do kdy ty boje probíhaly?
Říká se, že že sovětská armáda přijela do Prahy, která byla osvobozená. Co já jsem viděl, tak když tato armáda přijela do Dejvic, příslušníci SS se stále ještě nevzdali a bojovali až do poslední chvíle. Když půjdete Technickou ulicí od Semináře na Vítězné náměstí, stále uvidíte na jedné z těch rohových budov stopy po kulkách z tankistických kulometů, jak je museli Sověti dobývat. Náš známý, jmenoval se pan Cudlín, z radosti vylezl na sovětský tank a jel s vojáky po Dejvicích. Když ale dojeli k těmto budovám, a vojáci SS na ně začali střílet, milí tankisté zalezli do svých strojů a pan Cudlín dostal kulku do nohy. Němci zde byli zarputilí.

Vy jste ale pomáhal národní gardě ještě po válce…
Ano, zůstala tady řada opuštěných vil, původně židovských, které za války obsadili Němci. Když je opustili, tak se hlídal a zajišťoval majetek, aby se nerozkradl. Tu strážní službu drželi naši revoluční gardisté. A měli ještě jeden úkol – zatímco přivandrovalí Němci utekli brzo a sami, stále tady žilo hodně pražských Němců, kteří ve městě bydleli celý život a mysleli si, že tu zůstanou i nadále. Rozhodnutí ale bylo jiné a byli odsunuti, revoluční gardisté je zavřeli do protileteckého krytu – byl v místech, jak je dneska Tesco Na Pískách – a hlídali je. Potom přišla sovětská armáda, odvedli je, a když se na to díváme s odstupem, dopadlo to velmi tristně. Po dnešní Evropské ulici se táhly ohromné proudy německých zajatců, které vedli sovětští vojáci a naši revoluční gardisté do Ruzyně, kde se tehdy nacházelo velké shromaždiště zajatců. Vedli i hanspaulské Němce, a když došli na Bořislavku – ale tento příběh znám jen z vyprávění, říkal mi ho můj sedmnáctiletý kamarád – prý je zařadili do proudu zajatců, a pak tam došlo ke smutné události. Od Ruzyně proti nim měli přijíždět další vojenské tanky a jak zde panovala protiněmecká nálada, tak kluci gardisté, co je hlídali, zakřičeli, ať se otočí čelem k náspu a nedívají se na naše osvoboditele. Mezi těmi Němci byl i náš soused z ulice pan Mareš, kterému ruplo v hlavě a začal utíkat pryč. Kluci – gardisté, kterým bylo nějakých šestnáct sedmnáct let, se prý báli, že se jim všichni rozutečou, a některé z nich postříleli. Ale mohlo to být i jinak. Jsou to tak dva tři roky, kdy v televizi uváděli, že člověk z domu, kde je dnes kino Bořislavka, si celou situaci natáčel na kameru. Záznam uchoval, a teprve když zemřel, našli film spolu se závětí. A podle toho záznamu to vypadalo, že Němce nepostříleli naši, ale spíš to byli ti sovětští vojáci. Jak ta událost proběhla opravdu, nevím. Ale ta těla jsem tam viděl odpoledne ležet. Byla to nejhroznější doba mého života. Nejhroznější doba českého národa pak byla heydrichiáda.